Jsem ortodoxní loutkář a věřím, že neživá hmota dokáže vyjádřit všechno, říká Božena Homolková

Nebylo pro vás, zaměstnance z pořadatelského Divadla loutek, navštěvování představení na Spectaculu Interesse povinné?

Ne, nebylo, ale já jsem účast na festivalových představeních jako svou profesní povinnost vnímala.

Nenabyla jste po zhlédnutí festivalových představení dojmu, že klasická loutka je na ústupu?

Řekla bych, že klasická loutka na ústupu není. Naopak je mnohem dokonalejší. Jsem ortodoxní loutkář, který věří, že „neživá hmota“ dokáže vyjádřit úplně všechno. Svědčí o tom třeba na festivalu oceněné igelitové tašky, papírové kapesníčky, ledová loutka, ale i klasické nebo stínové loutky. Všichni inscenátoři se dokázali vyjádřit velmi srozumitelně, jak v představeních pro děti, tak i pro dospělé. Principy vodění loutek se moc nezměnily. Obří světelnou loutku DUNDU vodilo stejně pět lidí, jako je tomu téměř vždy i v jiných případech. Musím ale říct, že ledová loutka, která byla voděná přes rampu v zalomení na dlouhých nitích, což muselo být velmi těžké a složité, mne osobně „herecky“ nepřesvědčila.

Festivalová porota se shodla na tom, že k vidění byly opravdu rozmanité typy loutek, ovšem chyběly javajky. Proč tomu tak podle vás bylo?

Nedá se nic dělat, není možné vyhovět všem. Nebyly javajky, ale zase byly plastiky a kapesníky, stínohra a další. Typů loutek bylo přehršel. Javajky mám ale nejraději, na škole nás učili, že javajka je „královská loutka“, která dokáže téměř vše.

Loutkářský festival bez „královské loutky“?

I to se může stát, ale já jsem byla spokojená jako nikdy dříve. Co se dramaturgie týká i profesionálního provedení her, nemám výhrady. A to jsem viděla téměř všechno, vynechala jsem jen dvě představení v šapitó, prostě nebylo v mých silách stihnout všechno.

Takže jste načerpala hodně inspirace…

Ano, tento festival musel být inspirativní pro každého. Jestliže nebyl, tak jen proto, že na něj ti lidé nepřišli, tudíž si ani žádnou inspiraci odnést nemohli.

Jaké jsou současné trendy v loutkových představeních pro děti? Zdá se, že ustupuje iluzivní divadlo a převládají činoherní prvky, jak to vnímáte?

Posunu v tomto směru bych se nebránila. Jedním s posledních iluzivních představeních (ve kterých jsem hrála) byla Kráska a zvíře. To, že převládají kusy, kdy je vidět nejen loutka, ale i její vodič, to není nic nového. Je otázka, zda by dnešní děti čistě iluzivní představení useděly, potřebují střihovou poetiku. Toto uměl třeba Petr Nosálek, kdy musely být přestavby tak rychlé, jako střih ve filmu.

Mají děti tendenci naslouchat, nebo spíš zasahují do děje?

Záleží na tom odkud jsou. Děti z venkova přijedou načančaní a poučení, je to pro ně svátek a podle toho se i chovají. Děti z města to tak nemají. Ovšem někdy je jejich zapojení žádoucí a někdy ne. Ale když učitelé mají potřebu si během představení zapnout mobil, přes zvukové upozornění, je to docela těžké. Mám jednu zajímavou příhodu: Na představení Malované na skle dva kluci opravdu hlučně rušili představení. Při děkovačce, jsem se otočila (v tom nasvětlení jsem asi působila morbidně, protože jsem hrála Smrt), poděkovala jsem všem divákům, že přišli, a vzkázala jsem těm, kteří rušili, aby už příště raději nechodili. Ostatní děti na to zareagovaly bouřlivým potleskem, byla to pro mne, potažmo pro všechny na jevišti, určitá satisfakce, že ne všechny děti jsou stejné.

Diváci vás mohou znát z řady představení v Divadle loutek Ostrava. Máte nějaké oblíbené loutky?

Loutka nemusí být oblíbená, může být blízká i vzdálená, ale když představení začne a nastane „oživení“ a následné spojení s divákem, je to úplně jedno, důležité je, aby to fungovalo. Loutka, která mi hodně přirostla k srdci, byla Gábinka v již zmíněném představení Kráska a zvíře, kterou vytvořil náš kamarád Miro Duša a režíroval ji společně se svou chotí Nelou.

Co se vlastně stane s loutkami, když se představení stáhne z repertoáru?

Jdou do fundusu, používají se na výstavách, někdy se přešijí do jiné inscenace. Když jsme patřili před revolucí pod Státní divadlo a nebyly skladovací prostory, některé se, bohužel, musely likvidovat.

Pracujete také v Divadle loutek s netradičními materiály?

Materiály máme tradiční, provedení mnohdy ne. Třeba totemové loutky ve „Starých pověstech českých“ byly lehce netradiční, ale velmi výtvarné a vypovídající.

Co třeba inscenace Marvin v režii opěvovaného Dudy Paivy, tam se pracuje s netradičními materiály a představení je i poutavé svou strašidelností.

Myslíte? Marvin je o svobodě, o naději a o východisku. A molitan je tradiční materiál, jen spojení baletu s mistrovským ovládáním molitanových postav je netradiční. Samozřejmě, když jsme ho tady v Ostravě viděli poprvé s představením Anděl, všichni jsme padli na zadek, to bylo prostě úchvatné. Teď již tuto techniku známe, ale znovu a znovu nás překvapuje tématy. Na jeho představení bych asi své malé vnuky nevzala bez důkladné přípravy, ale vůbec bych se nebála děti vzít na zvláštní poetické představení Kačenka, smrt a tulipán. Toto není o obsahu, ale o formě, pro jakou věkovou kategorii je které představení určeno.

Dobře, ale některé loutky v Paivových inscenacích jsou hodně nevzhledné, nemyslíte?

Proč by měly být vzhledné, představovaly přece jeho vize a jeho problémy…

Když jste začínala u divadla, počítala jste hned zpočátku s tím, že se vám loutky stanou celoživotně osudné?

Víte, když se někomu z koníčku stane zaměstnání, tak o tom nepřemýšlí. Prostě je to tak.