Komedie s přesahem Hotel Infercontinental nabízí možnost pousmát se nad peklem v nás

Stejnojmennou inscenaci hry Kazimíra Lupince uvádí od neděle Stará aréna. Tvůrčí tandem režisérky Miroslavy Georgievové a dramaturga Antonína Dvořáka v něm pojedná úsměvně o neřestech, které jsou věčné.

„Jsou mezi námi… Anebo v nás? Komedie o osudových setkáních.“ Nepříliš určité motto s obecnou výzvou i ujištěním ještě není nijak zřetelné, zvláště v dnešní zjitřené povolební době. Program k Hotelu Infercontinetal také slibuje to, co neuvidíte, třeba „kocovinu z Přívozu“, i když by to mohla být pěkná divadelní etuda, tvůrci jsou až příliš tajemní.

Přesto aspoň jednou kápli božskou a prozradili, že to bude zřejmě hotelové drama: „Mladí manželé Milerovi unavení dlouhou cestou přicházejí do zvláštního hotelu Infercontinental. Zvenku ošuntělý, uvnitř ovšem palác plný zlata a démantů. Budou si ho moci dovolit? Je překvapivě neuvěřitelně levný, personál až příliš stojí o to, aby zákazníci neodešli, ovšem sem tam tady něco zasmrdí…“ Část této anotace se na nás dokonce přímo obrací s výzvou. „Nechali byste se přesvědčit? Vždyť je to tak výhodné!“

Ve Staré aréně je políčeno apelativní divadlo? To přeci taky tak trochu „smrdí“, a když sem vejdete, nezmýlíte se ani po čuchu, protože divadelní odér z doby starší jak půl století by se zrovna tady dal i krájet.

Anna Bangoura v inscenaci Hotel Infercontinental. (Foto: N. Pojer)

Když se přece jen do tohoto podniku rozhodnete vstoupit, tedy do Staré arény na Hotel Infercontitental, vyvstanou jisté otázky kolem příběhu. První a poslední část této povídkové záležitosti by podle tvůrců měly souviset, ale postavami to rozhodně není. Zbloudilý otec z úvodu rozhodně nemá nic společného se závěrečným Bohumilem Millerem. Přitom právě úvodní povídka byla inscenátory Staré arény dodána na míru zdejší verzi a dopsal ji dramaturg Antonín Dvořák.

Navíc mezi ní a anotovaným finále jsou ještě další tři etudy, teprve pak se jako divák prokoušete ke slibovanému cíli, tedy přepychovému ubytování se záludným personálem. Jednotlivé povídky spolu tedy sice nejsou nijak dějově provázány, zato je spojuje stejná lehce groteskně absurdní atmosféra a herci. S jistou nadsázkou se tak dá „stařeňácká“ inscenace považovat přeci jen za jeden velký hotel plný podivínů.

Čeká na nás pětice herců, stejně jako příběhů. Jsou mezi nimi známé tváře, které se ve Staré aréně objevují pravidelně, ale i hosté z jiných divadel a rovněž konzervatoristé. Tedy Anna Bangoura coby Polednice, jedna z bludiček, pekelný personál, Jana Mudráková jako další z bludiček, nedbalá matka a paní Millerová, Jakub Burýšek odskočivší si z Divadla Petra Bezruče jako nejen pekelný vedoucí hotelového personálu, ale rovněž baletící upír zaměnitelný za agenta realitky, Robin Ferro v úloze Bohumila Millera, ale třeba i lačného vodníka, a konečně Jan Chudý, čiperný manžel s rekultivačními plány na výsadbu zeleniny nebo rovněž jeden z pekelníků.

Robin Ferro. (Foto: Nadan Pojer)

Souhra klape a postavy v hereckých plánech se křižují stejně nápaditě jako alegorické příběhy o odvěkých lidských neřestech. Masky a kostýmy hrají a zapadají do poutavé, a přitom jednoduše výrazné scény Davida Janoška s tlumeným osvětlením jako někde v předsálí u baru, v recepci nebo v rákosí na blatech.

Hudba Vladislava Georgieva je atmosférická a tajemně náladová. Režie akčně využívá členitého jeviště samotné Staré arény, odchody, příchody, průlezy, výtah, někde v zákulisí bazén či koupelnu, močál!

Mezi hereckými výkony perlí samostatné, výtečně gradované etudy, třeba výstup s upírem v podání Jakuba Burýška, který má až panický strach před sazenicemi česneku, stříbrným křížkem nebo blížícím se úsvitem, pak velice věrohodný výstup Robina Ferra v plaveckém úboru, který vtrhne na scénu, jako by si zrovna odskočil ze skutečného bazénu z nedalekého Imperialu.

Anna Bangoura se svým jemně exotickým vzhledem dokáže přimíchat do děje něco nadpozemsky tajemného a Jana Mudráková zase civilně nervního. Všude se válí sirná mlha a něco štiplavě infernálního. Takže přestože si jako divák musíte na slibovaný luxusní a prý až třináctihvězdičkový hotel náležitě počkat, čekání není marné a příběh svým způsobem graduje, protože potkáváte tytéž známé tváře, leč už v jiných úlohách.

Navíc se dočkáte i aktuálních narážek na povolební situaci, kdy se uzavření smlouvy s peklem o koupi duše pojednává jako hlasovací lístek pro Babiše nebo Okamuru.

Peklo je v nás, o tom není pochyb. Hotel Infercontinental je tak jednou z cest, jak se nad ním pousmát.