Kdo se směje naposled? Opavské divadlo v aktualizovaném nastudování Verdiho Falstaffa!

Už to vypadalo, že Otello bude definitivně poslední operou Giuseppe Verdiho. Sám skladatel na četné dotazy vehementně odpovídal, že nemá nic dalšího v plánu. V létě roku 1889 ale dostal Verdi od Boita návrh na komickou operu. Pro stárnoucího skladatele to znamenalo nový a vzrušující tvůrčí podnět. Kdesi v dávnověku Verdiho operních začátků spala jeho buffa, která zcela propadla. Nakonec starého pána přesvědčili a Verdi začal pracovat na nové opeře se svou pověstnou systematičností: každý den psal přesně dvě hodiny. 9. února 1893 se uskutečnila ve Scale premiéra, která se stala světovou senzací: zúčastnili se přední kritikové z celého světa, z italských skladatelů byli přítomni Pietro Mascagni a Giacomo Pucicini. Z Prahy přijel opět František A. Šubert, který znovu (stejně jako u předešlého Otella) pohotově vyjednal Falstaffa pro Národní divadlo v Praze (česká premiéra 16. listopadu 1893).

Kongeniální libreto skladatele a libretisty Ariggo Boita vychází z Shakespearových Veselých paniček windsorských. Boito děj zjednodušil, zredukoval počet postav a přidal několik momentů z obou dílů Shakespearova Jindřicha IV. (zmínku o Bardolfově nose, o víně a zamyšlení o cti).

Richard Haan a Barbora Řeřichová. (Foto: Tomáš Ruta)

Přibližme si nyní reálie aktuálního opavského nastudování. Režisér Lubor Cukr zvolil cestu aktualizační a nespokojil se s tradičním, konzervativním a mnohdy notně zaprášeným pojetím. Jeho sir John Falstaff (Richard Haan) se v opavském nastudování stal volebním lídrem, který ponejvíce sedí u svého pracovního stolu a studuje denní tisk. Jeho erotické povyražení je jen jakousi doprovodnou linkou, protože více než donchuanovsky působí Haan rozšafně a bodře. Jeho dva navlas stejné milostné dopisy odeslané vdaným a lehce se nudícím paničkám Alici Ford (Katarína Jorda) a Meg Page (Barbora Řeřichová) vyvolají pozdvižení a ženy se rozhodnou záletného seladona vytrestat.

Druhá dějová linie odhaluje strnulé společenské konvence doby v podobě autoritativního, žárlivého manžela Alice Forda (Zdeněk Kapl), který chce svou dceru Nanettu (Ana Začalová) provdat bez jejího souhlasu za doktora Cajuse (Jakub Rousek). Opavskému nastudování nechybí švih a celá řada nenuceně vtipných inovací. Druhé dějství, v němž se Falstaff chytne do pasti a skrývá se před žárlivým Fordem i Meg Page v šatníku režisér Cukr okořenil záměnou. Místo koše a řeky zvolil pračku a tak se starý hedonista Falstaff pořádně vyválí v bubnu s prádlem.

Richard Haan jako Falstaff. (Foto: Tomáš Ruta)

Cukrova režie myslela také na časově náročnější přestavby pódia, v jejichž pauzách se objevilo pantomimické duo v několika humorných scénkách se stolečkem a mobily. Mobilní éra je otištěna také v samotném ději, když se dámy Ford, Page s paní Quickly (Lucie Hilscherová) baví, dcera Nanetta s pestrobarevným čírem na hlavě hledí znuděně do mobilu. Její pozornost ale zbystří Fenton (Juraj Nociar), který se jí pozdává mnohem víc než doktor Cajus. Výsledek něžného dialogu obou milenců je dokonán pod stolem s odhazováním svršků i spodků.

Závěrečná fantasy scéna je opět aktualizována pomocí projekce, kde jsou představeny nejrůznější osobnosti britské kultury od Eltona Johna po Gandalfa Šedého Iana McKellena. Společnou sborovou i orchestrální fugu Falstaff zahajuje sarkastickým zjištěním: „Všichni lidé jsou blázni, jeden se zdá druhému směšným. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe (ma ride ben, chi ride la risata final).

Režie Lubora Cukra je svižná, vtipná a děj spěje rychle kupředu bez špetky rozvláčnosti. Příjemné kostýmy, které postavám vesměs (obecně ale více ženám než mužům) přiléhavě sluší, vytvořil kostýmní návrhář Josef Jelínek. Scéna Ondřeje Bartoše, na níž se podílel také Lubor Cukr, je dynamická, pracuje s předním i zadním plánem (například v podobě baru), je vzdušná a barevně vyladěná. Cukrova aktualizace směrem k volebnímu prostředí se ukázala jako zdařilá metafora prázdných politických floskulí, které přesvědčivě konvenují s neschopností utahaného Falstaffa získat srdce nějaké ženy.

Richard Haan. (Foto: Tomáš Ruta)

Nedělní premiéře vévodil pěvecký projev Richarda Haana. Legendární slovenský barytonista stále vládne znělým a barvitým hlasem, který každou notu a melodickou frázi podřizuje promyšlenému a přesvědčivému výrazu. Jeho pěvecky brilantní i přirozený komediální projev byl největší oporou nedělní inscenace.

Zdeněk Kapl v postavě Forda Haanovi pěvecky nestačil. Jeho podivně zastřený, nekonkrétní baryton v nižších polohách nevyzněl, ve vysokých neměl nosnost a už vůbec ne intonační přesvědčivost. Role Forda byla v obsazení Zdeňka Kapla vyloženým omylem a sólista vlastně vše zachraňoval jen situační komikou. Mnohem lépe si počínal Doktor Cajus Jakuba Rouska, jehož vyššímu, měkkému tenoru role zhrzeného nápadníka pěvecky i herecky vyhovovala. Rousek nezaváhal ani v znělé artikulaci a intonační jistotě svého zpěvu.

S menší dovedností si počínal Juraj Nociar jako Fenton, který milostný zápal podává tradičně stále stejným způsobem a jeho zastydlé pojetí vůbec nekomunikovalo s pubescentně rozevlátým sympatickým herectvím Anny Začalové (Bocanové). Mladá sopranistka překvapila také lahodným subretním vokálem, který dostává v milostném dialogu s Fentonem co se délky a výšky týče pořádně zabrat. Začalová v této zatěžkávací zkoušce obstála na výbornou.

Z inscenace opery Falstaff. (Foto: Tomáš Ruta)

Svou sehraností hereckou i pěveckou zaujalo trio paniček v podání Kataríny Jordy, Lucie Hilscherové a Barbory Řeřichové. Jejich temperament a společný tah na branku byly perfektně sehrané a kvalitně zazpívané. Pěvecky přesvědčila zejména Lucie Hilscherová a Barbora Řeřichová, Kataríně Jordě zase velmi vyhovují postavy paniček, které musí zmáhat milostné nástrahy a dokáže je výborně ztělesnit. Menší pěveckou přesvědčivost, ale o to větší herecký půvab měly výkony Víta Šantory a Josefa Kovačiče v úlohách Falstaffových kumpánů.

V závěrečné scéně se objevuje také náročný sborový part v podobě výše zmíněné fugy, na níž se podílejí všichni účastníci provedení. Je to jakási Verdiho hudební závět, geniální zářivá freska jeho oslnivého talentu, který dokázal v podzimu života zasvítit s neobyčejnou jasnozřivostí. Sbor připravila Kremena Pešakova, která si velmi pečlivě ohlídala fugové nástupy jednotlivých hlasů, stejně jako intonační kultivovanost a zřetelnou artikulaci.

Velkou pochvalu si zasluhuje také orchestr Slezského divadla pod vedením dirigenta Marka Šedivého. Ten připravil nastudování velmi energické, které se hnalo vpřed, přitom ovšem nepostrádalo dovednou brilanci, přesvědčivé dynamické odstínění a přesné udávání nástupů. Marek Šedivý se s každou další zkušeností profiluje jako velký talent, který může v Opavě připravit skutečně umělecky hodnotné zážitky. Orchestr podal vyvážený výkon, v němž sluchu lahodily přesné smyčce, precizní melodické linky dřev i velmi vkusně zahrané žesťové souzvuky.

Opavské nastudování Falstaffa je hozenou rukavicí. Jakýmsi políčkem sterilnímu prostředí, se kterým zdejší divadlo častokrát rezonuje. Cukrův Falstaff je ukázkou, že to může fungovat i jinak a nemusí to být pouze zábava typu oldies.

Opava kromě několika problematických výkonů sólistů ukázala, že se umí porvat i s tak náročným dílem, jakým je Verdiho operní závěť. Svobodě a tvůrčímu rozletu se tady meze nekladou, a to je moc dobře.