Věřím víc v operu než v čas strávený u televize, říká mladý opavský Falstaff Michael Kubečka

Vaše cesta ke zpěvu byla pořádně klikatá. Je pravdou, že jste začínal už jako malý kluk v činohře?

Ano, cesty jsou nevyzpytatelné. Vzhledem k tomu, že jsem vyrostl v činoherní rodině, měl jsem možnost stát na jevišti už ve svých čtyřech letech, tedy jako dítě. Poprvé v Moravském divadle Olomouc, v inscenaci Den delší než století, ale už tam jsem si zazpíval a s radostí. Činoherní svět mě provázel až do doby studií na Pražské konzervatoři. Měl jsem možnost stát po boku skutečných divadelních velikánů jako byli Luba Skořepová, Radovan Lukavský, Boris Rösner nebo režisér Otomar Krejča.

Od šesti let jste se také učil hrát na klarinet. Ten jste ale později opustil…

Na klarinet jsem opravdu hrál. Dokonce jsem uvažoval, že bych se pokusil udělat přijímací zkoušky na konzervatoř, ale potkal jsem člověka, který mi úplně změnil život. Byl jím Jaroslav Horáček, operní legenda, basista a dlouholetý člen Národního divadla. Díky němu jsem podlehl kouzlu klasického zpěvu a kouzlu opery.

U Jaroslava Horáčka jste zpěv soukromě i studoval. Dalšími vašimi učiteli byli Pavel Horáček, Roman Janál a Jiří Kubík. Platí že, čím víc má člověk učitelů, tím více zkušeností?

Myslím si, že je to velmi individuální záležitost. Někdo potká svého mistra hned, někdo později a já měl to štěstí, že jsem jich potkal hned několik. Každému jsem vděčný za každou společnou chvíli, kdy jsem od nich mohl nasávat zkušenosti, poslouchat jejich příběhy z divadelních sfér a společně s nimi pracovat. Myslím, že v podstatě chtěli všichni to stejné, aby se mi dobře zpívalo, a dělal jsem to, co mám na světě nejradši.

Docela brzy jste vyrazil do světa na zkušenou. Co vás k tomu vedlo?

Na konzervatoři jsem měl obligátní klavír s panem profesorem Radomírem Melmukou, který je veliký fanda opery a vynikající klavírista. Spolupracoval se zpěváky zvučných hlasů i jmen, mimo jiné s panem Eduardem Hakenem a Jaroslavem Horáčkem, což nás sblížilo. Slovo dalo slovo a opět se potvrdilo, že svět je, jak se říká, malý. Začali jsme spolupracovat a pak mi dal nabídku na několik vystoupení v zahraničí, ještě během studií na Pražské konzervatoři. Po absolutoriu jsem spolupracoval s Komorní operou Praha a absolvoval jsem několik zahraničních turné, později jsem zahraničí navštívil i s Plzeňským divadlem (DJKT), Divadlem F. X. Šaldy nebo Moravským divadlem Olomouc.

Kdy se začal váš hlas profilovat jako ideálně usazený pro basbarytonový obor a jaké byly vaše první sólové zkušenosti?

Hlas se mi do basbarytonu usazoval dlouho, myslím do sedmadvaceti let. Jako první role jsem během studií zpíval Janka v Blodkově opeře V studni a Bartola v Mozartově Figarově svatbě. Po škole se mou první velkou rolí stal Podesta v Rossiniho opeře La Gazza Ladra v Moravském divadle Olomouc.

Jaké role obecně raději zpíváte a jaké typy postav vám vyhovují?

Mám rád humor, mám rád i vážná témata, mezi mé oblíbené patří komické postavy, ale i ty záporné.

Michael Kubečka a K. Jorda Kramolišová na zkoušce. (Foto: SDO)

Vystupujete na většině českých operních scén. Nyní vás čeká stěžejní role Falstaffa ve Slezském divadle v Opavě. Jaká je to role?

Jedná se o jednu z nejnáročnějších operních partií. Mezi úskalí této role patří její obsažnost, tonální vypjatost, dramatičnost, široké spektrum interpretačních nuancí a herecká členitost.

Verdi nazval své poslední operní dílo jako lyrickou komedii, nikoli operu buffa. Vnímáte v hudbě a dějové fabuli tento jemný významový posun?

Je zajímavé, jak Verdi pracuje se zvukem, který je plný barev, drobnokresby, propracovanosti, dramatičnosti, stejně tak i lyrických pasáží. Ohromující je jeho práce se slovem, s textem, kdy jazyk plyne jako mluva. V podstatě se jedná o konverzační komedii. Rozdíl je naprosto patrný, bez pochyb.

Jak byste svého Falstaffa představil? Jaké vlastnosti, povahu a charakter má tento člověk?

Já Falstaffa vidím jako člověka s životní filosofií požitkáře. Člověka, který bere život s určitým nadhledem, s moudrostí sobě vlastní. Jako někoho, kdo nezdar nebere jako prohru.

Režisér této operní inscenace Lubor Cukr se kromě svého obvyklého řemesla podílel i na tvorbě scény. Jak výrazně se projevuje jeho rukopis?

Jeho práce se mi líbí. Scéna je nápaditá, společně s kostýmy bude mít divák na co koukat.

Jakou cestu Lubor Cukr zvolil? Bude to tradiční, novátorské pojetí, nebo povede zlatou střední cestou?

Pan režisér je invenční a jeho pojetí je naprosto v souladu s dílem.

Michael Kubečka na zkoušce opery Falstaff. (Foto: SDO)

Co vás na poslední Verdiho opeře inspiruje a přitahuje?

Líbí se mi její hudební hravost, průzračnost, filozofie obsažená v libretu, možnost různých hereckých poloh. Je to dílo, které mě baví a současně před ním mám i respekt.

Jaké role byste ve svém životě nechtěl minout?

Těch rolí bude určitě vícero, ale moc rád bych si chtěl zazpívat Raracha v Čertově stěně, Boitova Mefistofela nebo krále Filipa z Verdiho opery Don Carlos.

Na pódiu Slezského divadla v Opavě se neobjevujete poprvé. Jaká je atmosféra zdejšího prostředí?

Velmi dobře se mi zde pracuje a moc rád se sem vracím.

Myslíte, že klasická opera má potenciál oslovit mladé diváky, kteří jsou odkojeni naprosto odlišnými moderními hudebními trendy?

Jsem optimista a věřím, že se mladé publikum bude častěji ubírat do divadla na operu, než aby trávilo čas u televize doma. Ale je třeba si též uvědomit, že je k tomu zapotřebí i určitá výchova. V Praze se této činnosti věnuje, s ohromným zapálením a úspěchem, paní Jiřina Marková Krystlíková, která se svou Dětskou operou přináší operu nejen těm nejmenším divákům. A za padesát let se uvidí.