Nový Otello v ostravském Divadle Antonína Dvořáka ukazuje temnou moc slova

Víte, že Verdi ve skutečnosti napsal operu o králi Learovi? A že Otella za něj napsal jeho libretista a skladatel Arrigo Boito, protože se Verdi urazil za vlažné přijetí svého přepracovaného Dona Carlose ve Scale?

Promiňte. Dělám si trochu nemístnou legraci. Kanadský žertík. Nebo chcete-li: fake news. Konspirační teorie. Slova mají moc zotročit myšlení. Všudypřítomné strašáky v podobě dezinformačních a manipulativních webů nás nutí věřit „pravdivým“ lžím, zpohodlnět a ustrnout ve fixovaných míněních. Oč jsme na tom lépe než slepě důvěřivý Otello, který podlehne našeptávači Jagovi a uvěří bez jediného přímého důkazu lžím o nevěře své manželky! Jak geniálně to pro všechny věky lidstva ztvárnil velký Shakespeare ve své nejtemnější postavě Jaga!

Kdo jiný si mohl troufnout na tak náročné téma než Giuseppe Verdi? Svého Otella dokončil čtyři roky po smrti Richarda Wagnera a ačkoli byly jejich osobní skladatelské styly dosud značně antitetické, v Otellovi jakoby došlo k průniku obou tvůrčích estetik. Splynutí slova a hudby je v Otellovi dokonalé a rovnoprávnost zpěvních linek a motivicko-tematické role orchestru u Verdiho dosud neslýchaná.

Libreto Arriga Boita nezůstalo Shakespearově předloze nic dlužno: psychologicky přesvědčivý obraz člověka, který uvěří intrikám o nevěře vlastní ženy, aniž by se přesvědčil o pravdě, přerůstá v deziluzivní symbolické poselství o zničující moci slova, které je schopno rozpoutat iracionální, smyslů zbavené emoční peklo. Čím víc se Otello zamotává do virtuálních pavučin Jagových lží, tím méně je schopen rozlišovat, co je skutečnost a co iluze. Co je pravda a co lež. Nejhrůznější na tom všem je, že svou ženu Desdemonu nezabije v nepříčetném, šíleném amoku, ale s rozvahou a zlověstném zklidnění ji znovu a znovu obviňuje z nevěry, zcela ohluchlý k jejímu hlasu.

Z inscenace opery Otello. (Foto: Martin Popelář)

Režie Ivana Krejčího vytvořila spolu s dalšími inscenátory neobyčejně celistvé, výrazově sevřené pojetí. Úvodní scénu bouře, v níž připlouvá loď s Otellem, scénograf Milan David ozvláštnil vizuální projekcí rozbouřených živlů, které jsou v instrumentaci zvukomalebně geniálně vystiženy v četných pasážích perkusí, dřev a žesťů. Velice přesvědčivý dojem vyvolal hned v této scéně pěvecky semknutý sbor i ohňová show a následná pijácká scéna.

Milostná scéna Otella s Desdemonou je ilustrována neobyčejně náročným sólovým violoncellem, které až na jedno intonační zakolísání bylo velmi sugestivní, stejně jako následující překrásný dialog houslí a harfy během polibku manželů. Desdemonu ve čtvrtek při premiéře ztvárnila Maida Hundeling jedinečným způsobem. Sopranistka má naprosto mimořádný hlas s ohromujícími výškami v nejjemnějším pianissimu. Její Desdemona okouzlila nevšední hloubkou svého projevu, v kterém dokonale sloučila mystickou čistotu Desdemony s její přirozenou, nenucenou ženskou krásou. Podmanivé kouzlo jejího zvonivého stříbrného sopránu účinkovalo okamžitě, dynamické prokreslení bylo nedostižné, stejně jako její nenásilné, přitlumené herectví, pohyb po scéně a neafektovaný, přesto však na důležitých místech důrazný dramatický akcent. Desdemona Maidy Hundeling není slepou obětí, která se bezelstně poddá psychopatickému manželovi. Do poslední chvíle nechápe, co se s manželem stalo a snaží se věcem přijít na kloub. Nevěří až do poslední chvíle, že situace je natolik zlá a neztrácí statečnost a víru. Úchvatně zapůsobila její modlitba za odpouštění hříchů Panně Marii v závěrečném dějství.

Maida Hundeling jako Desdemona. (Foto: Martin Popelář)

Protipólem a dokonalým ztělesněním temné stránky lidství byl ve čtvrtek Jago barytonisty Martina Bárty. Vynořil se zpočátku v černých brýlích a stejně tak se v závěru jako oněmělý, prozrazený démon, který splnil svůj úkol, opět ponořil do neproniknutelné temnoty své duše. Bárta podal plastický, mnohotvárný pěvecký i herecký výkon, který diktoval celé scéně styl a tempo. Jeho Jago byl do nejmenších detailů herecky propracovaný: jemné změny mimiky v obličeji, pomalé šouravé kroky i každý pohyb měl Bárta dokonale zvládnuté. Jeho dikce a srozumitelná artikulace byla virtuózní a jedinečná, stejně jako kantiléna s pevným, jistým tónem, který výmluvně vyjadřoval charakter figury. Bárta ani jednou nezakolísal. Jeho Jago byl mistrovským zhmotněním slepého, iracionálního zla, proti němuž je těžké bojovat, protože je dynamické a má neustále náskok. Vrcholná byla jeho árie ve druhém dějství, jíž zakončil slovy „smrt je nicota, řeči o ráji jsou jen stará báchorka“.

Martin Bárta jako Jago. (Foto: Martin Popelář)

Otello Gianluca Zampieriho se zpočátku ve vyjadřování milostných citů trochu hledal. Jeho fyziognomie a zemitý pěvecký projev působily trochu neohrabaně. Postupné zabředávání do spárů Jagových intrik a ztrátu soudnosti však Zampieri ztělesnil psychologicky přesvědčivě, režisér Krejčí si pohrál s pohybem a výrazem, z kradmých pohybů Zampieriho šel větší strach, než z afektovaných scén. Vrcholem byla jeho voyerská scéna, v níž sražen na kolena své zášti naslouchal bezelstnému rozhovoru Cassia s Jagem. Povedená byla také závěrečná scéna zardoušení Desdemony, kterou italský tenor ztvárnil bez přebujelých emočních gest. Zampieri postupně přesvědčil i pěvecky, byť tónové čistotě jeho zpěvu by bylo zpočátku co vytknout. Vynikajícím způsobem s postavami rezonovaly kostýmy Marty Roszkopfové, zejména bělostné šaty Otella působily s panoptikální mysteriózní přesvědčivostí filmové estetiky Davida Lynche.

Maida Hundeling a Gianluca Zampieri. (Foto: Martin Popelář)

V kontextu úchvatných výkonů tří hlavních postav se neztratily ani další účinkující, z nichž nejvíc zaujal srdnatý Lodovico Martina Gurbaľa jako vyslance Benátské republiky a Cassio italského tenora Luciana Mastra, který pojal svou roli bez přehnaného patosu jako hodnověrnou figuru s pochybnostmi ale dobrým srdcem. Podobně zaujala v roli Jagovy manželky Emilie mezzosopranistka Jana Hrochová, jejíž role je v průběhu opery spíše epizodická. V úsporném herectví Hrochové však šlo zřetelně postřehnout kulminaci napětí, které skvěle využila v závěrečné scéně obvinění svého manžela z rozpoutání vražedného běsnění. Pěveckou sestavu premiéry uzavíraly sympatické výkony Rudolfa Medňanského (Roderigo), Petra Urbánka (Montano) a Erika Ondruše (Araldo).

Jana Hrochová a Maida Hundeling. (Foto: Martin Popelář)

Orchestr Národního divadla pod taktovkou Jakuba Kleckera představil soudržný, interpretačně přesvědčivý výkon, kterému vévodily četné zdařilé kreace dřevěných i žesťových dechových nástrojů v brilantní intonaci a optimální souhře. Vynikající byla drobnokresba klarinetu v démonické árii Jaga Credo in un Dio crudel, fanfáry žesťů při příjezdu Lodovica i skvělé a sugestivní sólo kontrabasů v závěrečném dějství. Bravurnímu orchestru svou precizností konvenoval výtečný sbor Národního divadla moravskoslezského, jehož výkon zejména v prvním dějství byl výrazově i dynamicky doslova dechberoucí.

Národní divadlo moravskoslezské vytvořilo velmi hodnotné nastudování, které pomocí jemně cizelovaných moderních prostředků dobře ustálo tenký led mezi tradičním a moderním pojetím. Velmi přesvědčivé ostravské provedení je víc než obžalobou afektované nevěry. Je mementem a symbolickým a nadčasově platným poselstvím o síle slova, které bylo na počátku všech věcí a bude zřejmě i na jeho konci.

Silou slova se dávají do pohybu skutky, silou slova se dávají do pohybu národy, vášně a touhy obyvatel této modré planety. Národní divadlo moravskoslezské svým novým Otellem promluvilo také neobyčejně aktuálně. V kontextu dnešní doby, jejíž slova mnohdy zní podobně dvojlomně, křivě a jsou často naplněna lží a záštiplným bezdůvodným zlem, není špatné si položit otázku, jestli skutečně stojíte na straně pravdy a dobra.