Aby nás nepohřbila snaha o cokoli nepravého, přeje si šéf festivalu Hudební současnost Daniel Skála

Festival Hudební současnost začne v pondělí 6. listopadu debatou s názvem Hlas živé vody. Co se pod tímto pastorálním názvem ukrývá?

Na úplný úvod festivalového dění za námi z Prahy přijede Stanislav Skřička, který bude odpovídat například na tyto otázky: „Jak se dědí schopnosti, umělecké nadání?“, „Kolik existuje lidí s absolutním sluchem?“, „Jsou obézní?“, „A co to je živá voda?“. Půjde zkrátka o takové širší zamyšlení nad souvislostmi mezi hudbou a lidským tělem, potažmo přírodou, a to s velice vzdělaným a inspirativním člověkem.

Leoš Janáček patří k nejinspirativnějším osobnostem hudební historie nejen v českém kontextu. Jakou dramaturgii ponese koncert s díly osobností ostravské hudební scény?

Dramaturgii koncertu ustavila ostravská skladatelka Markéta Dvořáková ze skladeb ostravských skladatelů. Jedná se o první koncert festivalu, který už tento rok proběhne s pořadovým číslem 43, proto nám přišlo záhodno uvést jej právě tímto způsobem a pod letmou záštitou Janáčkova génia. Koncert je zajímavý nejen repertoárem, ale také samotným prostorem, neboť proběhne v Galerii výtvarného umění, přímo mezi instalacemi Vlastislava Hofmana. A tím vlastně předznamená také všechny ostatní akce festivalu, které budou rovněž scénicky a vizuálně zpracovány.

Poměrně značnou frekvenci mají v programu k tomuto koncertu skladby Vladimíra Studničky. Je to záměr?

Chápu, že po přečtení programu může tento dojem vzniknout, ale skladby pana Studničky jsou krátké a tvoří spíše dramaturgickou kostru programu. Podstatou však zůstává, že zazní skladby známých ostravských autorů několika generací. Na koncertě se také mimo jiné představí nové vokální uskupení Notabene pod vedením autorky programu a věřím, že se máme na co těšit.

Umělec léčí duši společnosti. Tak zní název další debaty, tentokrát s Emilem Pálešem, který bude přemýšlet nad rolí umění v současné společnosti. Jak vnímáte funkci umění ve společnosti vy?

Pro mě, jako pro několikanásobného umělce, je jeho role samozřejmě zcela esenciální. Umění má mnoho forem a podob, stejně tak i funkcí, z nichž za jednu z těch nedůležitějších považuji schopnost propojovat lidi a prohlubovat naše komunikační schopnosti o kanály, které jsou až k neuvěření účinné. Na debatu s tak mimořádnou osobností, jakou Emil Páleš bezesporu je, se proto nesmírně těším.

Lichtzwang je nový komorní ansámbl, jehož neměnné jádro tvoří trio klavír, trubka a violoncello. Jak bude večer se stejným názvem koncipován?

Dramaturgii k tomuto koncertu vytvořil umělecký vedoucí ansámblu Marek Keprt. Budeme si zde moci poslechnout skladby od geniálních tvůrců nedávné minulosti, jakými byli např. Olivier Messiaen nebo Toru Takemitsu, ale také kompozice, které vznikly v posledních několika letech. Spolupráci s Lichtzwangem si opravdu dosyta vychutnávám, jedná se o seskupení zainteresovaných lidí, kteří mají k soudobé hudbě blízko, což se samozřejmě pokaždé projeví i na konečném výsledku.

Na tomto koncertě se rozezní také výjimečný elektronický nástroj Teremin, na který se hraje, aniž by se ho hráč jakkoli dotýkal. Jaká je geneze tohoto nástroje a v jaké skladbě se publiku představí?

Theremin je elektronický nástroj, který vytvořil sovětský inženýr Léon Theremin v roce 1928. Je specifický tím, že se na něj hraje bezdotykově, jednou rukou se ovládá výška zvuku, druhou dynamika. Zazní ve skladbách 3+1 od Jana Vičara a také v mé skladbě Šimrání, která poprvé zazněla před několika dny v rámci festivalu Music Olomouc.

Nechci se ptát na koncert nazvaný Festivalové překvapení, abychom je čtenářům nevyzradili. Zkusme to tedy alespoň oklikou. Jak důležité místo zaujímá ve vašem životě performance?

Performance je pokus, něco nezvyklého, nebývalého, mnohdy šokujícího i objevného. Je to dosti široký pojem, osobně ji prostě vědomě vyhledávám v mnoha rozličných podobách.

Je pro vás princip hry (myšleno hry jako obecně nikoliv jen muzicírování) důležitým fenoménem tvorby a interpretace?

To je trefa, princip hry je můj osobní, filozofický i tvůrčí základ! Tak rád si hraju s dětmi, s dospělými, s hudbou… Všechny základní tvůrčí principy můžeme vnímat optikou hry, hraní si. Hra pro mě představuje opravdovou radost, zábavu, ale i poučení. Jako profesionální interpret a skladatel se proto nejraději nazývám „hráčem“.

Hravost, umělecké aluze a nadsázka prosvítají také z názvů dalších koncertů. Tak například BěSnění. Oč půjde? Jaké bude festivalové snění s předponou?

Projekt BěSnění (jehož název mimochodem vymyslel spoluautor díla Tomáš Volkmer) je založen na propojení hudby, slova a vizuálu v podobě loutkové performance a aktivní vizualizace. Zní to sofistikovaně (což také je!), ale vlastně to bude hravé a přitom myšlenkově zacílené umělecké sdělení s využitím předpřipravené řízené improvizace a na základě předem vytvořeného scénáře. Důležitou součástí bude také textový podklad inspirovaný texty Ivana Wernische a dalších „absurdních autorů“. BěSnění už je ve fázi intenzivních příprav a za sebe musím říct, že to, co vzniká, je neuvěřitelně intenzivní a silné. Myslím, že něco takového se opravdu jen tak nevidí a jsem velice zvědav, co se nám nakonec podaří vytvořit.

Následující koncert zase svým názvem evokuje Shakespeara. Proč v programu figuruje hned trojice sborových těles?

Už dlouho mě fascinuje myšlenka spájení lidí prostřednictvím hudby. A proč nepropojit rovnou tři pěvecké sbory?

Koncert třísborový se rozezní v kostele sv. Václava. Je jeho akustika pro lidský hlas optimální?

Pojem optimální akustika je pro mě tak trochu synonymem dokonalosti, ta prostě neexistuje. Je ale pravda, že pro sborový zpěv a kompozice, kterým neuškodí poměrně dlouhý dozvuk, je zdejší prostor akusticky naprosto „optimální“. Ale co je to vše ve srovnání s oním vše uchvacujícím pocitem blaha z prostoru, z nádhery místa samotného, z nekonečnosti a hluboké duchovnosti, která zde sálá ze zdí?

Jak bude Koncert třísborový koncipován?

Na koncertě se představí ženský pěvecký sbor Ostravské učitelky pod vedením Jurije Galatenka, smíšený pěvecký sbor Chorus Ostrava vedený Petrou Rašíkovou a na závěr se premiérově představí smíšený pěvecký sbor interpretačních kurzů, které v rámci festivalu také probíhají. Zazní skladby známých autorů, například od Igora Stravinského nebo Alfreda Schnittkeho, ale také skladby soudobých tvůrců. Posluchači se zde budou moci přesvědčit o tom, že soudobá hudba psaná pro pěvecké sbory umí opravdu omámit. Mě takto mámí už mnoho let a ještě jsem se jí ani zdaleka nenabažil!

Závěr festivalu má zvláštní zabarvení. Nejprve se rozezní Koncert ve tmě. Můžete přiblížit, proč bude koncert zahalen do černi?

Jedná se o dramaturgickou linii festivalu, která je pro mě osobně velmi důležitá. Zapojování handicapovaných dětí a umělců do procesu tvorby a spolupráce s nimi je totiž nesmírně přínosné pro všechny zúčastněné. Potkávají se zde v mnohém odlišné světy lidí, kteří mají radikálně jiné životní zkušenosti, a to je absolutně fascinující. Na Koncertě ve tmě vystoupí dva zrakově postižení muzikanti, Tomáš Vrtek hrající na klavír a flétnista Ladislav Muroň, které elektroakusticky doplní Martin Režný. Jak z názvu vyplývá, koncert bude založen na fenoménu tmy, kterou nevidomí lidé vnímají jako přirozený prostor bytí, pro vidoucí lidi je však neobvyklá a v mnohém snad i záhadná. Postupně se pak budeme „prohlížet“ ke světlu prostřednictvím střídmého, citlivého vizuálu, který vytvoří kolektiv studentů Ostravské univerzity pod vedením Denisy Jánské.

Festival vyvrcholí propojením dvou hudebních epoch – baroka a hudební současnosti. Vnímáte sepjetí baroka s hudební současností jako těsné?

Ano, velice. V mnoha ohledech u nás ještě stále převažují nebo alespoň doznívají estetické normy období romantismu, což s sebou nese mnohá zažitá klišé, která v umění epoch předchozích a následujících prostě neplatí. V překvapivě mnoha bodech se umění těchto údobí potkává, a proto jsme se rozhodli hudbu dávné minulosti a tu soudobou postavit vedle sebe, vlastně je svým způsobem propojit. O to se na jedné straně zaslouží Capella Ornamentata, soubor renesančních a barokních dechových nástrojů, jako jsou například cinky nebo renesanční trombony, a na straně druhé pěvecké uskupení Canticum Ostrava zabývající se převážně soudobou tvorbou. Úplný závěr festivalu pak dovrší premiéra skladby amerického skladatele žijícího v Berlíně Bena Richtera, která byla zkomponována přímo pro tuto příležitost. Věřím, že závěrečný koncert Hudební současnosti bude opravdu důstojnou a pozoruhodnou tečkou celého festivalu.

Znáte určitě Rossovu knihu Zbývá jen hluk. V závěru se autor zamýšlí nad angažovaností umění. Připadá vám festival Hudební současnost hudebně angažovaný?

Jistě se angažujeme společensky, snažíme se ukazovat kousky světa ve spojení, která nám připadají zajímavá a inspirativní, a rozhodně se na lidi usmíváme; takže ano, v tomto smyslu jsme my tvůrci festivalu velmi ,,angažovaní“.

Skladatelé současné nespotřební hudby nikdy nedosáhnou vlivu popových kolegů, to vám ale asi starosti nedělá, že? Co vás žene kupředu?

Je vliv a vliv. Na jedné straně je zábava, na druhé hluboký zážitek. A vše má své místo na slunci. Nepočítáme s tisícihlavým davem, ale ani po něm nebažíme. Co nás žene kupředu? Třeba láska k opravdovosti, potřeba tvůrčích počinů, nadšení ze setkávání… A samozřejmě radost z již vykonaného, nebo právě konaného.

Každý festival potřebuje a žije i pro posluchače. Je Hudební současnost otevřená různým věkovým kategoriím?

Jednoznačně se o takovou otevřenost snažíme. Nejde ale jen o otevřenost vůči různým věkovým skupinám, ale vůči komukoliv, všeobecně. Jednou ze základních a ustavujících myšlenek Hudební současnosti je propojování různých uměleckých oborů, proto tento ročník nese podtitul „Musicollage“. Jak jsem už naznačil výše, všechny koncerty scénicky a vizuálně zpracováváme a tím k nim otvíráme cestu i lidem, kteří se soudobou hudbou, potažmo se soudobým uměním nejsou nikterak ve styku. Hlavní je pro nás celostní a hluboký zážitek a ten sám o sobě přece nepotřebuje vymezovat.

Jaké je vaše největší přání s ohledem na letošní ročník?

Aby nás nepohřbila snaha o cokoli nepravého, což je těžší, než se zdá, aby si autoři a interpreti našli své posluchače, aby si skladby našly své „hráče“ a aby se svět (alespoň ten ostravský) zachvěl pod náporem radosti z tvorby a sdílením hlubokých a trvalých zážitků. To nám všem opravdu ze srdce přeji!