Polští Cikáni, jidiš i nacista Schirach. ProtimluvFest začal působivým koktejlem z divného století

Mluvilo se spisovně, obecnou češtinou, ostravsky, hebrejsky i jidiš. A zakladatel festivalu Jiří Macháček mohl být pyšný, že od středy do pátku navrací Ostravě její někdejší multikulturnost, kterou zničily hrůzy divného (dvacátého) století. Ještě před druhou světovou válkou byla jednou z řečí Ostravy i polština, která už dnes ve své opilé podobě patří jen do Stodolní ulice, zatímco domácí polský živel dostal marginální postavení. Úvodní autorské čtení tedy Macháček správně delegoval na polskou publicistku a populární autorku literárních reportáží Lidii Ostałowskou, jež se ve svých textech zaobírá především Romy. Poláci z Ostravy zmizeli, Cikánů přibývá, přičemž Ostałowska je důvěrnou znalkyní obou komunit.

Pamětník holokaustu Michal Salomonovič a spisovatelka Lidia Ostałowska. (Foto: Ivan Mottýl)

Polská spisovatelka je autorkou reportáží shrnutých do výboru Cygan to Cygan, který do češtiny přeložila Lucie Zakopalová pod názvem Cikán je Cikán. A zatímco kolem výloh klubu Pant procházeli ostravští Romové, Ostałowska vyprávěla o těch polských: „Oproti Česku jich u nás najdete jen málo, asi třicet tisíc.“ V národnostně jednolité, a proto docela xenofobní zemi přitom žijí dost na hraně. „Ani za komunistů na nás lidé nemohli tak plivat,“ stěžoval si nedávno reportérce jeden polský romský předák. „Bohužel, za komunistů se cítili bezpečněji, to pro ně byly lepší časy,“ dodala novinářka.

Na hraně času. Téma letošního ProtimluvFestu se pořád vracelo. Ostałowska se věnuje i další hraniční éře z dějin Romů – romskému holocaustu. V Pantu představila český překlad reportáží Akvarely pro Mengeleho (původní název Farby wodne), v nichž vystupuje i jistá Dina Babbitt-Gottliebová žijící u Los Tilos Road v Hollywoodu, které na jaře 1973 přišel dopis z Národního muzea Osvětim-Březinka: „Až po náročném pátraní se podařilo určit Vaše autorství a získat tuto adresu, ačkoli netušíme, jestli je ještě aktuální. Pokud se k Vám dopis dostane, prosíme o zaslání krátké biografie s co nejpřesnějšími údaji o tom, za jakých okolností a podmínek vznikaly portréty romských vězňů.“

Šéf Protimluvu Jiří Macháček a Yariv Sapir. (Foto: Ivan Mottýl)

Čas a jeho kruté hrany. Druhým vystupujícím v Pantu byl izraelský spisovatel Yariv Sapir, který už jen svou přítomností připomněl bohatou židovskou minulost Ostravy, kterou ovšem nacisté začali likvidovat 18. října 1939. Právě před 78 lety se odehrál první transport místních Židů do Niska, o čemž by mohl leccos vyprávět i Michal Salomonovič sedící v publiku, jehož otec lágr v Nisku přežil jen se štěstím. Posléze však rodina i s malým Michalem skončila v lodžském ghettu a prošla i Osvětimí. Salomonovič patří k posledním českým svědkům holocaustu, zatímco Yariv Sapir vyrostl v kibucu Ramat HaKoveš v Izraeli. V Pantu se tak potkalo peklo s nadějí, neboť kibuc byl snem o židovské beztřídní společnosti à la utopický komunismus.

Sapir v rámci festivalu představil knihu povídek, které reflektují právě příběhy z kibuců. Pod názvem Zastavení ji vydal domácí Protimluv v překladu ostravského hebraisty Tomáše Novotného, jenž také v klubu s několika dalším zpěváky předvedl, jaké nadšené „budovatelské“ písně si Židé zpívávali v kibucech. „Pluh oře na poli,“ zaznělo mimo jiné, samozřejmě v hebrejštině. Na křest Sapirovy knihy pak pochopitelně nedošlo. „Křest židovské knížky, to by znělo zvláštně. Říkejme tomu prezentace,“ prohlásil Tomáš Novotný s noblesou vypravěče židovských anekdot.

Simona Martínková-Racková a Adam Borzič. (Foto: Ivan Mottýl)

Paralelně se Sapirem četli ve Fiducii básnířka Simona Martínková-Racková a poeta Adam Borzič. Oba redaktoři literárního časopisu Tvar, Borzič dokonce šéfredaktor, takže i jeho čas je věčně na hraně. „Šéfredaktoři obvykle konkurenci moc nečtou, ale já revue Protimluv čtu rád,“ složil poklonu ostravskému snažení. Ostravu má rád, připomíná mu přístavní město. Básnickou dvojici uváděl Pavel Hruška. Zasvěceně i vtipně, jak se od něho očekává. Gnoseologické informace o autorech namíchal s drby o latinském tanci, dvojčatech a neschopných úřednících Slezské univerzity v Opavě, protože všechno souvisí se vším.

„Prostě jsi přišla a objala mě. Něco tu můžu vyvážit a něco zamlčet: okolnosti a barvu vlasů, rozkoš z hlasu. Možná jsem po něčem nejasném toužila, ty jsi však přišla, uprostřed songu, a objala mě,“ píše Simona Martínková-Racková v básni A nenastane den, zda ale verše přečetla i ve Fiducii, to netuším. Tlačil mě čas a paralelní program festivalu, takže záhy jsem znova seděl v Pantu a naslouchal ukázkám z poutavého slovenského románu Pentcho spisovatele a režiséra Jaro Riháka. Z dalšího díla se židovskou tématikou, neboť Rihák líčí válečný útěk 514 uprchlíků, kteří se na dunajském škuneru snažili zmizet z dosahu nacismu a dosáhnout Palestiny.

Miroslav Zelinský, Jiří Macháček a Jaro Rihák. (Foto: Ivan Mottýl)

Čas si dělá, co chce. V jedné pasáži čtení nevěřím svým uším, neboť v ní zazní jméno Baldur Benedikt von Schirach, což byl Hitlerem jmenovaný nacistický vůdce mládeže. Píše se rok 1940 a v románu Pentcho zrovna Schirach míří vlakem do fašistické Bratislavy, jenže já jsem tento týden seděl v Národním divadle v Brně na představení Teror, což je aktuální německý divadelní hit z pera Ferdinanda von Schiracha. Synovce jmenovaného nacistického vůdce mládeže.

Hrany na hraně. Český překlad knihy Pentcho dokončuje pro nakladatelství Protimluv Miroslav Zelinský, během jeho vyprávění už ale musím zase běžet Literární ulicí do Fiducie na autorské čtení básníka Jaromíra Typlta. „V lese je třeba zabloudit,“ prohlásí Typlt, když reaguje na narážky Pavla Hrušky, který dlouze vzpomíná na jednu lesní procházku s Typltem v okolí východočeského Kuksu. Dobrá výzva! Pro dnešek už bylo literatury dost, je třeba zabloudit do klubu Les ve Střelniční ulici, kam ostravská noc na hraně babího léta jistě zavane i některé z literátů či diváků už XI. ročníku ProtimluvFestu.

*

Podrobný program na další dny festivalu najdete na adrese protimluv.net/protimluvfest-2017