Zaujalo nás téma prázdných frází, říká režisér Vojtěch Štěpánek o nastudování Havlova dramatu Vyrozumění

V Komorní scéně Aréna jste dosud nastudoval inscenace Budovatelé říše a Obraz, nyní přichází Vyrozumění. Jak jste se s Arénou k Havlovi dopracovali?

Ten titul zrál paralelně ve mně i v Aréně. Spolupráce s Arénou vypadá tak, že spolu vedeme vždy rozhovor o tom, co by chtěli oni a co já. Většinou jde o rozhovor na dvě a půl minuty, maximálně tři, protože se naše představy vždy sejdou. Vyslovil jsem se, že bych si rád vybral Havla, protože vyžaduje sehraný herecký soubor. Jednotnou hereckou inteligenci s jednou frekvencí, co dokáže vytvořit kontext a dokáže odvést kolektivní výkon. Myslím, že Vyrozumění měl v plánu udělat Ivan Krejčí, ale nakonec mi tuto hru přenechal. Měl jsem radost, protože mi je něčím velmi blízká. Mám totiž rád absurdní humor a ve větvi absurdního dramatu podle mě Havel došel nejdál. Mezi autory absurdní literatury počítám i Kafku. Ten viděl v zámku strašidelný hrad a v jeho obyvatelích přízraky a strašidla. Havel šel dál, zámek je běžný úřad a jeho pracovníci běžní lidé s povědomou tváří, atmosféra hororu zůstává, jen děs je skrytý. Horor a groteskno vtělil do něčeho běžného, s čím máme všichni důvěrnou zkušenost.

Vyrozumění se odehrává na zámku?

Na úřadě, ale jde o úřad kafkovského typu, nevíte, kam vedou jedny dveře, druhé dveře, nevíte, co se za nimi odehrává, takový podivný ementáloidní prostor, kde se s jistotou trousí zaměnitelní lidé. Uprostřed je ředitel, který zjišťuje, že neví, co se v podniku děje a v kdo v něm má co na práci.

Ale Kafka přece nebyl dramatik…

Nebyl, přitom jeho beletrie v sobě skrývá groteskně divadelního ducha. Kafka měl smůlu v tom, že se začal vydávat masově teprve dlouho poté, co své dílo napsal. Ocitl se v poličkách vedle Camuse nebo Sartra. Je přitom známo, že když měl rozepsaný Proces nebo Zámek, předčítal v pražské kavárně Louvre úryvky, měnil u toho hlasy a asi šlo o náramnou satiru.

O čem budete hrát Havla ve 21. století?

Hra nese téma prázdných frází a jejich moci.

Vian, Yasmina Reza a Havel, jak to jde dohromady?

Cítím zejména silnou paralelu s Borisem Vianem, ač je velmi básnický. Jak Budovatelé říše, tak Havlovo Vyrozumění stojí na slově. Zatímco ve Vianovi si figury nalhávaly, že je vše v pořádku a přitom ztrácely životní prostor, tak u Havla si hlavní postava nalhává, že je vše v pořádku, i když během dne přijde třikrát o práci, což v přeneseném slova smyslu může znamenat, že třikrát přišel o život.

Havel se v Ostravě nikdy moc nehrál, sice je v Divadle Petra Bezruče na repertoáru skvělá Audience, ale předtím tady byla jen Zahradní slavnost v dávných 90. letech, čím to?

Není to jenom záležitost Ostravy, Havel se obecně příliš neuvádí. Jednak je to Havel a nasazení Havla na repertoár může být výraznějším gestem než jeho samotná inscenace. Přitom jde o autora, se kterým jsme bytostně spjati. Možná se nehraje také proto, že jeho dílo může být mylně považováno za neaktuální. A pak je to velmi těžké zahrát. Havel používá jazyk v geniálním rytmu, figury mluví s nadhledem a mnohoslovně, téměř jako v anglosaské literatuře. Na Vyrozumění je ale pro mě nejhorší to, že se hrát dá. V 80. letech Havel řekl, že si přeje, aby tato hra v budoucnu nikdy nebyla aktuální. To se mu nesplnilo. Hra bude aktuální, dokud lidé budou mít své malé i velké viny. Včera jsme se chovali zle, dnes se budeme chovat dobře.

Stávají se ti absurdní situace v osobním životě?

Nepřetržitě. Nedávno jsem rekonstruoval byt v Ostravě a bylo to hodně kafkovské. Měsíc a půl jsem žil na staveništi. Den začínal tím, že ke mně přišel nějaký člověk, skoro pokaždé někdo úplně nový a s absolutně jiným posláním. Navíc bydlím v domě, kde bydlí rodina Pražákových, je to i na zvonku. Když za mnou přijela jedna parta dělníků, tak si nepamatovali mé jméno a zvonil na Pražáka, protože já jsem z Prahy, logicky tak podle nich mám na zvonku napsáno Pražák. Když bylo vše hotovo, tak se zjistilo, že někdo zapomněl na rozvody vody a elektřiny, takže se muselo vše opět rozkopat. Začali přicházet zase úplně jiní lidé a říkali, co všechno je špatně a co všechno ještě nepůjde. Pak mě to už začalo poťouchle bavit. Absurdní situace jsou stále kolem nás. Zrovna nedávno jsem se ocitl v havlovské hře, stále ještě bloudím v chodbách budov NDM, netrefím do zdejších kanceláří, ani k řediteli ani za svými kolegy. Zaklepu tedy na nějaké dveře, vyjde paní v kuchařském a ukáže na jiné dveře. Sotva se otočíte, zmizí a dveře se ukážou jako zavřené. Je to zábava.

V čem je ti Havel blízký?

Havel mě baví, protože mám na divadle rád velké problémy malých postav. Vina u figury je tak obrovská, že jej pronásleduje celou hru. Velké strachy v sobě nosíme všichni, pět milimetrů pod kůží se nám odehrávají strašlivá dramata.

Jak udělat Havla, aby nebyl prost svých malých velkých dramat i pro diváka?

Není to lehké, protože herec, když jde na jeviště, zapomíná, jak se chodí, vypadá krkolomně. Zajímavé je i to, že Havel se nedá odehrát v klidové nebo středové herecké poloze. Vyžaduje velmi fyzické a kolektivní, temperamentní hraní a velký nadhled a to spokojený herec ve své přirozené pokojové teplotě nikdy nemůže zvládnout.

Máš tedy osvědčené postupy, jak jej vyvrátit z rutinního pohodlí?

Musí se to vybudit. Prvořadé je dokonalé ovládnutí textu. Jakýkoliv úkrok stranou může vše pokazit.

Právě proto se možná tento typ precizního divadla do Komorní scény Arény svým duchem pregnantně hodí…

Je to dramatika, která vyžaduje herecký soubor, který je schopen odevzdat jeden kolektivní herecký výkon o dvaceti figurách na jevišti.

*

Vojtěch Štěpánek se od 1. ledna 2018 stane novým šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Na toto téma s ním přineseme ještě jeden rozhovor.