Ostravská Kancelář pro umění PLATO prostřednictvím nové výstavy hledá kresbu jako zdrojový kód

Kancelář pro umění připravila, v rámci své kontinuální série nazvané Případová studie, další vhled do znovunavracení současného umění k tradičním výtvarným strategiím. Formát naťuknout a jít je samozřejmě determinován prostorovými možnostmi Kanceláře, ale Plato dokazuje, že i v tomto drobném rozměru, mimo prostor white cube, lze zkonstituovat výstavu, která je nejen početně autorsky zastoupena, ale která může mít i krásnou a nápaditou architekturu.

Pracovat s neoficiálním galerijním prostorem, povětšinou industriálního charakteru je dnes nejen běžné, ale řekl bych i vyhledávané. Prostor, který má svou autenticitu, do níž je vepsán provoz a jeho osudovost, je vnímán jako bezpodmínečná součást výstavního plánu. Ale povětšinou jsou v tomto prostředí kurátoři konfrontováni spíše s monumentálním měřítkem, viz. nedávná výstava Sousedé v hale bývalé textilky Slezan ve Frýdku-Místku, nebo s prostorem, který vykazuje zkostnatělý řád, což je například prostor bývalých kasáren v pražském Karlíně, kde museli organizátoři zkonstituovat specifické negalerijní prostředí pro právě teď probíhající festival 4+4 dny v pohybu.

Ostravská Kancelář pro umění řeší měřítkově opačný problém, ale David Böhm a Jiří Franta, oslovení pro prostorový rozvrh výstavy, se této výzvy zhostili na výbornou a nabízejí lineárně-kresebnou instalační čistotu, která dodává subtilní řád, ale umí ho i rozpohybovat.

Uprostřed Pavla Malinová: Strom. Vpravo Jakub Czyszczoń,:Untitled.

Nečekejme výstavu sestavenou z tradičně vnímané kresby, jakožto přípravné skici pro malbu, anatomii, nebo stínování. Kurátoři se pokouší poukázat na to, že kresba jako autonomní vizuální strategie, kterou pevně uchopila prvorepubliková avantgarda, byla jistou dobu opomíjena a vytlačována malbou či rozličnými konceptuálními a multimediálními postupy. Stejně jako se zdá, že se znovu zpřítomňuje socha, je možné v nejaktuálnějších intencích výtvarného umění pozorovat i návrat ke kresbě.

Z mého pohledu je ale sporadické mluvit o jisté časové ignoranci kresebného stylu, když mnozí z vystavovaných ho vlastně udržují živý po celou svou výtvarnou kariéru, byť je pořád dosti krátká (Anežka Hošková, Pavla Malinová, výstavou opomíjený Jakub Hošek, atd.). Navíc, spíše než o kresbě, která nese historické zatížení a je tedy v jisté sémantické pasti, bych spíše hovořil o návratu linie nebo tvarové sevřenosti, jež naopak nesou obecnější významový rozměr. Těmito pojmy by se dala výstava průkazněji sjednotit. I když na druhou stranu právě historicky zatížený pojem kresby, pod nějž se spousta vystavených děl přímo neschová, možná přivede mysl recipienta právě k hledání oné kresebnosti, jež je zde v globále přítomna a o níž zde vlastně jde i v rámci celého konceptu případové studie.

Zleva David Krňavský: Bez názvu,Martin Lukáč: Unitled 2, Markéta Adamcová: Bez názvu.

Kurátoři Marek Pokorný a Jakub Adamec se rozhodli promísit výběr české a polské produkce bez toho, aniž by tyto oblasti nějak obsahově nebo formálně konfrontovali. To sice nebrání výstavu vnímat jako celek sjednocený důmyslnou prostorovou instalací, ale člověk má stejně tendenci vyzobávat odlišnosti národních kontextů a hledat, eufemisticky řečeno, geopoliticky svéráz.

Výstava obsahuje celou škálu mediálních přístupů, které kurátoři vnímají jako kresbu. Nalezneme zde například olejovou malbu, objekt, manipulaci polystyrenu, ale i kresbu kuličkovým perem, tužkou, či pastelkou.

V popředí Piotr Bosacki: Kaktus 2.

Co se týká reflexe konkrétního, se zajímavým kresebným konceptem pracuje Stach Szumski, který na výstavě prezentuje objekty ze série Prognóza na dobu postmodernizace. Jedná se o materiálovou manipulaci taveného grafitového polystyrenu, do něhož jsou kresebně strukturovány reliéfní obrazce, evokující v některých případech otisky prvohorních zkamenělin. Měkký materiál polystyrenu, který je poddajný stejně jako zabahněné dno prvohorních moří, slouží jako vynikající podkladové médium, jenž může otisknout jakoukoliv kresebnou linii. Za tímto jednoduchým vhledem se ovšem skrývá důmyslný koncept reagující na polystyrenové šílenství dneška při zateplování budov.

V popředí Stach Szumski: Prognóza na dobu postmodernizace. (Foto: J. Michna)

Kontaktní fasádní polystyren je signifikantním materiálem doby, především ve vazbě na architekturu a veřejný prostor, a lze ho tedy vnímat i jako významnou potenciální fosilii postmoderní éry. Autor jde v těchto futuristických vizích ještě dál a promýšlí, co vlastně polystyren v rámci zateplení nesčetných domů zakonzervuje. Zcela jistě to budou například i relikty streetartové provenience, jenž budou napříště studovány jako projevy specifické lidské tvořivosti.

Výstava nabízí rozličné přístupy ke vnímání kresby nebo, jak jsem uvedl výše, kresebnosti. Může jím být například digitálním tiskem překreslený prostorový objekt Karla Malicha, stojící před vstupem do areálu bývalých Jihomoravských dřevařských závodů – dílo Jana Šrámka, nebo ilustrace pro časopis Solidarita z ruky autorů Manifestu radikálního realismu Alexeye Klyuykova a Vasila Artamonova.

Záleží jen na vnímavosti (možná kompetenci) návštěvníka jestli zde kresbu jakožto nositelku radikálního estetického výrazu nalezne, ale je samozřejmě možné výstavu nazírat jen jako vzorek současného chápání umění a jeho jazykového kódování.