Bravo!!! Půl století staré avantgardní sochy ze sochařského sympozia dostaly díky grantu nový kabát

Park Milady Horákové je nešťastným místem, což je v pořádku, protože původně to bylo městské pohřebiště (včetně židovské části), tedy místo žalu a nešťastných pozůstalých. Za normalizace byl hřbitov zrušen a postupně proměňován v park, skutečným sadem se však nikdy nestal. Na dušičky tu hoří svíce za mrtvé, kteří při násilném rušení rovů nebyli exhumováni a pod zemí zůstávají i těla tady pochovaných Židů, s nimiž se podle tradice nesmí po smrti hýbat.

Po listopadové revoluci vyzvala výtvarná obec radnici, aby nechala rozprášená díla znova svézt do Ostravy a skulptury vzniklé na dvou Mezinárodních sympoziích prostorových forem v letech 1967 a 1969 se tak ocitly na bývalém hřbitově. Díla byla přitom původně umístěna v Komenského sadech, jak dokazují i dochované archivní snímky. Zachovalo se pouhých šest děl, k nimž v roce 1994 přibylo ještě několik dalších skulptur z obnoveného sympozia.

Původní umístění Valentova objektu v Komenského sadech. (Foto: AMO)

Od té doby uplynulo 23 let, na dílech dále hlodal zub času a bylo skoro jasné, že sochy budou na hřbitově zaživa pohřbeny, tedy ponechány osudu, dešti, větru a rzi. „Pod sochou kanadského umělce Yvese Trudeaua tábořil jeden ostravský bezdomovec,“ připomněl v úterý v podvečer literární vědec Pavel Hruška za Okrašlovací spolek Krásná Ostrava. Právě partička z tohoto filantropického sdružení totiž dokázala nemožné, zazvonila na poplach, zbuntovala radnici a vytáhla z konšelů 96 tisíc korun na základní restauraci všech čtyř soch vzniklých na konci šedesátých let.

Když šéfka spolku Ilona Rozehnalová opravené sochy představila v úterý veřejnosti, nenápadně se zmínila, že na radnici snad zbydou peníze i na restauraci soch z počátku devadesátých let, včetně díla Karla Nepraše. „Budou,“ slíbila z publika náměstkyně primátora Kateřina Šebestová (autor tohoto textu to slyšel na vlastní uši). Hřbitov je sice pořád hřbitovem, kovové sochy nad zapomenutými hroby ale dostaly šanci přežít své autory, a třeba i rok 2050 nebo 2100.

Rudolf Valenta: Bez názvu. (Foto: Ivan Mottýl)

Některé autory už vlastně sochy přežily, nežije například Rudolf Valenta (1929–2015), který v roce 1967 ostravská Mezinárodní sympozia prostorových forem zakládal. „Valenta v roce 1970 emigroval do Anglie v roce 1974 se přesunul do Západního Berlína, kde se usadil u berlínské zdi ve čtvrti Kreutzberg. V Berlíně žil až do smrti,“ připomněl zakladatele autor webové encyklopedie Ostravské sochy (ostravskesochy.cz) Jakub Ivánek. Za zády s fascinujícím konstruktivistickým dílem, kterému Valenta nedal název.

Odborníci z restaurátorského studia Tomáše Skalíka vrátili soše zářivě bílou, červenou a černou barvu. Plastika připomíná květinu nebo odvážně pojatou věžní báň, která by slušela i Nové radnici. Dílo z roku 1969 omamně dýchá šedesátými lety i reminiscencemi na bruselský styl z konce padesátých. Kdo chce, zaslechne u sochy i Beatles, hlas prezidenta Antonína Novotného či staré ostravské „lokalky“. Šedesátá jako vyšitá… Normalizaci objekt přežil u frýdlantského koupaliště, na hřbitově stojí od roku 1994.

Jakub Ivánek a socha Štefana Belohradského. (Foto: Ivan Mottýl)

Podobně si „zlatá šedesátá“ podmaňují ostravské chodce prostřednictvím sochy Štefana Belohradského (1930-2012) Zázračný strom/Město utopie ze sympozia v roce 1967. Sedmdesátá a osmdesátá léta strávila socha u polní cesty ve Vésce nedaleko Oder a kupodivu odolala sběračům kovů. Přes optimistický název působí dílo mezi čtyřmi nově rekonstruovanými sochami jako nejvíce funerální. Žlutá konstrukce na modrém sloupu připomíná kostru, hromadu koster, však nedaleko od Belohradského skulptury leží neoznačený masový hrob s více než 230 oběťmi poválečného šílenství ostravských Čechů, kteří sadisticky umučili citované množství německých civilistů. Da facto sousedů.

Yves Trudeau: Had/Labuť. (Foto: Ivan Mottýl)

Jméno Yves Trudeau už padlo. Jeden z nejslavnějších žijících kanadských sochařů byl před rekonstrukcí kontaktován Jakubem Ivánkem a opravy proběhly dle instrukcí zpoza oceánu. Výše zmiňovaný bezdomovec tak podle Pavla Hrušky dostal „novou střechu“. Had/Labuť, jak se objekt nazývá, je mimořádně cenným vyslancem kanadského výtvarného umění v Ostravě, vždyť průvodce Montrealem uvádí hned několik Trudeauových děl rozesetých po hlavním městě provincie Québec.

Otto Cienciala: Živý sloup. (Foto: Ivan Mottýl)

Poslední z rekonstruovaných soch, které na sympoziu vznikly ve spolupráci s Vítkovickými železárnami, je Živý sloup Otto Ciencialy (1931-2010). Tři a půl metru vysoké dílo patří k nejméně zajímavým z opraveného kvarteta, socha má příliš dekorativní nátisk a schází jí rozmach kolegů. Od tohoto regionálního umělce z Ostravska jsou ve městě k vidění lepší kousky, třeba památník obětem stávky Dolu Trojice na Slezské Ostravě. „Ač se spal roku 1965, je to jedna z mála realizací s očividným náboženským motivem – trnovou korunou,“ připomněl Jakub Ivánek, přičemž i tento pomník na Slezské v brzké době čeká rekonstrukce.

*

Zrenovované plastiky v sadu Milady Horákové jsou k vidění denně 24 hodin a na místě jsou informační letáky s průvodcem po všech sochách v parku.