Umění na doteku s pornografií? Ve Fiducii vystavuje Natalia LL, legendární polská zkoumatelka tělesnosti

Napřed do smyslných úst Natalie LL míří tyčinka. Posléze si rty pohrávají s oloupaným banánem, jehož špičku si užívají nejen našpulená ústa, ale i celé tělo, což divák tohoto filmové záznamu ze sedmdesátých let vnímá podle pudových grimas v obličeji. V očích přivíraných rozkoší, v každičké vrásce a znova a znova především ve vášnivých rtech dirigovaných roztouženým jazykem. Po banánu dojde řada na klobásu. Pěkně tučnou a šikovně zahnutou. Hrátky pouze s jedním buřtem ale záhy umělkyni vystupňuje v orální koncert pro dvě klobásy.

Z videa Sztuka-konsumpcyjna.

V ostravské Fotografické galerii Fiducia právě sleduji jeden z uměleckých snímků letos již osmdesátileté polské performerky Natalie LL (vlastním jménem Natalia Lach-Lachowicz) z jejího legendárního cyklu ze sedmdesátých let s názvem Umění spotřeby (Sztuka konsumpcyjna). Zlínský radní Drozd sice tvrdil, že činnost, kterou umělkyně ve vystavených dílech často předvádí, je pohoršující „extrémní záležitost pro úzkou skupinu lidí“, nicméně průměrný občan si je naštěstí vědom, že je to obecně rozšířený jev, který baví téměř každého.

Natalie LL se už od šedesátých let snaží osvobodit nahé tělo ze jha prudérnosti. Lapidárně řečeno, právo na veřejnou tělesnost včetně milostného aktu považuje za svůj dějinný konfrontační příspěvek v dialogu s těmi, podle kterých děti nosí čápi. Skrývání, zatajovaní či dokonce zakazování sexuálních projevů člověka je totiž stejně nebezpečný jev, jako když se tělesnost stane objektem nelegálního obchodu s bílým masem. V katolickém Polsku se totiž pod pláštíkem veřejné morálky děly a dějí hrozné věci, nejsmutnější je asi sexuální násilí duchovenstva na dětech.

Z výstavy ve Fiducii. (Foto: Ivan Mottýl)

Podobně nebezpeční jsou ale strážci takzvané veřejné morálky i v běžném životě. V zaměstnání, v kulturním provozu (viz Zlín nebo nedávný zákaz expozice aktů fotografa Karla Richtra v pražské Knihovně Akademie věd a obdobný morální ukazováček likvidující výstavu aktů Lucie Anny Přerovské v havířovském KDPB), médiích i jinde. Persekuce tělesnosti v umění je čirý nesmysl, Natalie LL přitom netouží po nějaké sexuální revoluci, o níž snili třeba surrealisté nad dílem markýze de Sade. Umělkyni vždycky šlo především o svobodu projevu, o jakési „hipísácké“ právo ukázat svému okolí radost z tělesné lásky.

Zlínským krajským radním nejvíce vadil nápis Natalia ist sex, v němž jednotlivá písmena představovaly obrázky znázorňující milostný akt mezi autorkou a jejím manželem. Paradoxně tak počestní politikové popřeli sami sebe a svoje četné chvalozpěvy na rodinu a manželskou věrnost. „V Ostravě nic takového nehrozí, žádný zákaz,“ pošeptal mi v den vernisáži kurátor ostravské expozice Jiří Šigut. Fiducia je soukromá galerie, ve Zlíně šlo o prostory zřizované krajem, nicméně i do Fiducie tečou peníze z rozpočtu města Ostravy a je možné, že nějaký zastupitel se třeba ještě rozhořčí.

Z videa Sztuka-konsumpcyjna.

Ale abych nestranil jen umělkyni, jisté pochopení pro „zakazování všeho a všech“ někdy i sdílím, i když na zapřenou a poněkud schizofrenně. Politická i tělesná svoboda je totiž návodná i vyvolávající závislost. Zažil jsem třeba teenagery, kteří se k drogové závislosti dopracovali částečně i proto, že jim gymnaziální kantorka doporučovala knihy Williama S. Burroughse. Zažil jsem i desítky ostravských politiků opilých dočasnou lokální mocí. Sám jsem zase ve čtrnácti letech naprosto podlehl tehdy oficiální (tudíž komunisty schválené) filmové novince Postřižiny, kterou jsem chápal jako ódu na pivo a hned po zhlédnutí hrabalovské epopeje jsem vypil svůj první půllitr, načež se této „postřižinské závislosti“ po celý další život nemohu zbavit. Svoboda tvůrců je ji o určité odpovědnosti, ovšem těžko chtít po umělcích, aby zodpovídali za životy nezodpovědných duší.

Natalie LL se ve Fiducii jen nemazlí s banány či klobásami. Tohle téma pro ni bylo stěžejní v sedmdesátých letech, vystavená díla vytvořená po roce 2000 kladou hlubší otázky, i když upřímně řečeno, co jsou to vlastně za hloubky, které člověk odděluje od věčné smyslnosti svých sexuálních potřeb? Natalie LL uvažuje podobně, nahé tělo je pro ni atribut, který hodlá ve svých performancích využívat až do smrti (podobně jako v českých zemích třeba Lenka Klodová nebo Kateřina Olivová), nicméně s postupujícím věkem tohle tělesné médium mění i svůj společenský apel.

Z cyklu Erotyzm trwogi.

Třeba ve vystaveném díle Erotika strachu z roku 2004 je tvář umělkyně zahalena plynovou maskou, přičemž přes kyprá ňadra se pnou šlauchy masky, které jsou v okamžiku chemického útoku stejně důležitým životním orgánem jako například srdeční aorta. Může to být dílo protiválečné, spíš bych ale věřil, že je to jakási osobní bilanční zpověď. Úvahou nad tím, co vlastně svým nahým tělem vybojovala v polské (potažmo evropské) civilizaci. Jedno je totiž jisté. Lidí, kteří budou znova a znova tvrdit, že pohlavní akt „je extrémní záležitost pro úzkou skupinu lidí“, v posledních letech spíše přibývá, než ubývá. A tím pádem ubývá i občanských svobod.

*

Natalie LL: Vanitas. Fotografická galerie Fiducia, výstava potrvá do 3. listopadu 2017. Setkání s autorkou se zde uskuteční 3. listopadu od 18 hodin.