Spectaculo Interesse ocenilo netradiční materiál. První dvě ceny získaly loutky z ledu, plastu a papírových ubrousků

7Festival ve své druhé části oslavil především nezvyklé formy, i když v těsném závěsu za ním byly spíše konvenční představení, ve kterých převládly loutky blížící se životní velikosti a soubory v komorním osazenstvu dvou loutkoherců. A mohli to být třebas britští klauni, kteří k loukám patří jen vzdáleně, řečtí nebo kanadští minimalisté, španělsko-mexičtí umělci nezapomínající na konflikt v Katalánsku či italští performeři s osobitou verzí loutkového psychologa Sigmunda Freuda. Vedle zábavy či podívané se ke slovu dostaly i hluboké lidské příběhy.

Herci v těsném kontaktu s ledem, mistři ovládající složité konstrukce z futuristického materiálu i eskamotéři ukazující, že loutku nosíme každý s sebou, může to totiž být třeba jen igelitový sáček anebo ještě banálnější kapesník. Spectaculo v tomto směru podle poroty prý ukázal nové horizonty loutkoherecké práce.

„Při rozhodování pro nás byla hodnotícím klíčem jistá perspektiva pro další vývoj loutkového divadla a schopnost využít metaforické možnosti loutkového divadla pro co nejpřesnější a nejčitelnější vyjádření zvoleného tématu,“ uvedla předsedkyně poroty Nina Malíková. V jejích očích i v očích přísedících kolegů, kterými byli Livija Kroflin (HR) a Peter Palik (SK) tak nejvíce získala inscenace Anywhere francouzského souboru Théâtre de l ´Entrouvert za inovativní spojení výtvarného konceptu a tématu.

Hlavní cenu získala inscenace Anywhere s ledovou loutkou. (Foto: R. Polášek)

Soubor využil vedle netradičního materiálu ledu také poměrně náročného konceptu. Vyšel z románové předlohy, respektive jen z jedné kapitoly i do češtiny přeložené knihy Henryho Bauchauda Oidipova cesta. Středeční představení v Cooltouru bylo závěrečné v hlavním programu a přes jistou atraktivnost se přitom až příliš utápělo v efektnosti a samotném složitém příběhu. Formát „jevištní básně“ operoval například s písmem psaným na led tající v přímém přenosu – takže se napsané v podstatě okamžitě rozpíjelo. Bosonohá loutkoherečka podstupovala náročné podmínky, nejen, že téměř hodinu trávila v bezprostřední blízkosti s ledovým výtvorem, ale třebas kráčela po ostře hrbolaté břidlici tvořící symbolický kruh Oidipova putování. K tomu se přidal skutečný déšť, autentická mlha (taková, kterou nedokáže ani místní fontána na Masarykově náměstí) anebo bílá pěna, ve které se umělkyni nezbylo nic jiného, než se válet, zkrátka dobrodružství na každém kroku a ukázka toho, kam až se dá v dnešní době zajít, aniž by se pozornost nepřestala soustředit na loutku zavěšenou na klasických táhlech. Led zdařile simulující dřevo sice pozvolna roztál, ovšem nedala by se pomíjivost osudu vyjádřit jednodušeji a efektivněji jiným materiálem? Festivalový program i jeho náplň se v tomto bodu ve středu večer lámaly ve dví, nejen časoprostorově, ale také významově.

Tradice anebo inovace? O tom, že domácí loutkařina je svým způsobem vyhořelá, hrál už několik dní před tím v off programu nazvaném Loutky a cigára student Ladislav Karda z oboru herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla z DAMU. Jeho postava opilého ochotníka si omylem vyměnila kufřík s loutkami za příruční minibar, ovšem správný loutkař se nezalekne ničeho, a tak i s deseti flaškami alkoholu se dá vyrobit zábavné lidové představení. Bavili se malí i velcí, profesoři i studenti. A na své si přišlo publikum i v samotném závěru, kdy prototyp domácího loutkohereckého debaklu pozval přísedící k povinné prohlídce svých loutek včetně nezbytné ochutnávky. Pokud tedy něco zbylo, protože Karda i se svými „asistenty“ z publika toho už během vystoupení spořádal dost, od piva, přes zelenou až po myslivce. A přitom nešlo jen o lehkou váhu, poněvadž mladému odvážlivci nechyběl v konceptu ani neschopný ostravský starosta, kterého postaru vypráší osvědčený kašpárek. Hrálo se opět v Cooltouru a rozhodně smysluplněji než v případě středečních tonoucích kusů ledu.

Z představení Coulrophobia. (Foto: Roman Polášek)

Ve středu se ale publikum dočkalo i pánské nahoty, však také přístupnost byla od šestnácti let výše. Stalo se tak tehdy, když se na jevišti hlavní scény DLO usadili nekonvenční britští klauni říkající si Pickled Image s improvizovanou show Coulrophobia. Akce následovala akci a možná právě proto, že nedávno do kin vtrhla nová adaptace Kingova románu TO, kde řádí opravdu zlý klaun, se divadlo s trochou anarchie na Spectaculu vyjímalo docela aktuálně. Klauni ze země mlhy zapojili do bláznivé akce celé publikum a všechny pak v závěru překvapili tím, že se začali detailně líbat, až se nakonec vysvlékli do naha a pěkně si u toho zatančili. Prohlídka jejich loutek naštěstí absentovala, ovšem v podstatě je v představení ani neměli. Což bylo docela škoda, protože soubor Pickled Image jinak disponuje mnohem více loutkařskými inscenacemi, třeba vlastní verzí populárního Malého krámku hrůz, škoda, že na něj jinak zdatná dramaturgie festivalu nepomyslela a nechal se unést posléze až banální klauní nahotou.

Z inscenace Giraffe. (Foto: Roman Polášek)

Předposlední den dostala publikum do kolen či do pláče řecká Giraffe v dojemném podání smíšené dvojice Hop Signor Puppet Theatre. Příběh vyprávěl o chlapci, kterému chybí 10 euro na let letadlem. Od rodičů dostane pokladničku v podobě žirafy a když ji po roce má rozbít, zjistí, že nemůže, vypěstoval si k ní vztah větší než touha letět. Žirafu nakonec odveze na pustý ostrov, kde ji objeví lovec motýlů, snaží se pokladničku vyloupit, ale když jí urve kus těla, následuje divoký sen o žirafině strašidelné obří hlavě. Hlava je naštěstí moudrá a opět se mezi loutkami vyvine láskyplný vztah.

Podobných dojemných příběhů na Spectaculu mnoho nebylo, tenhle navíc nabídnul hluboké poznání, které nepřekonaly ani dvě další dvě hlavní odpolední představení. První bylo v podání španělsko-mexické smíšené dvojice Zero en Conducta Co, kde tvůrci těžili z poetiky předválečné kinematografie, francouzského šansonu a němé grotesky, čemuž přizpůsobili i svůj pohybově trhavý projekt, včetně loutky babičky – vypravěčky s gramofonem, na kterém se dalo mimo jiné také rapovat. Publikum si vyžádalo skrečující přídavek a mladík pocházející z Barcelony pak se svou partnerkou v doslovu aktuálně upozornili, že v Katalánsku žijí lidé, kteří nechtějí násilí, ale lásku.

Podobně retro-nostalgicky působilo i vystoupení italské smíšené dvojice Carolina Khoury s inscenací In Therapy with Dr. Froidonius. Opět jevišti vévodila jedna hlavní loutka a několik převleků. Fridonius jakožto zestárlá verze Sigmunda Freuda bavil tím, že za úplňku léčil nemluvného medvídka proměňujícího se ve výřečného a patřičně krvelačného mědvědodlaka. Na řadu ale přišla i skupinová terapie s „nejnudnější posádkou“, tedy místním publikem, které nereagovalo zrovna ideálně na angličtinu, v níž bylo představení vedeno. Na rozdíl od většiny již zmíněných nonverbálních titulů.

Z představení In Therapy with Dr. Froidonius. (Foto: Roman Polášek)

Z publika byl opět ke spolupráci vybrán jistý Jindřich – loutkoherec, který se patrně objevil už v úvodním dni Spectacula vedle Dudy Paivy. Zdá se, že mezi diváky na Spectaculu převažují profesionálové, kteří už dopředu vědí, jak se zachovat v interakci s herci i diváky. Obstarožní terapie Fridonia a jeho vynalézavých nočních můr pak ostře kontrastovala s hi-tech loutkami DUNDU v Trojhalí. Pětimetroví různobarevní obři už ale zdaleka tolik výrazových prostředků, co jejich menší soukmenovci, nenabídli. Ovšem závěr večera byl patřičně efektní a pestrost loutkařských trendů víceméně úplná.

Papírové ekvilibristice v rukách kanadských tvůrců (opět smíšená dvojice) patřil jednoznačně závěrečný den festivalu. Mohlo by se říci, že to nejlepší si dramaturgie ušetřila na konec, nebýt skutečnosti, že Puzzle Theatre už hlavní scénu v Divadle loutek ovládli ve středu ráno s igelitem. Tentokráte se ale ocitli na komornější alternativní scéně s ještě komornějším a údajně také velmi dojemným příběhem o krabičce s oživlými ubrousky.

Krátký úvod a pak nonstop akce s kapesníčky, které se překvapivě množí a řádí, piští, perou se a pronásledují jako v němé grotesce Ztracený svět rukavic. V jednoduchosti spočívá síla a tady to platilo dvojnásob. Porota sice geniální vynalézavosti přiřkla pouze druhou cenu, ale i tak dala najevo, že v efektech založených na moderní technologii není všechno. Cenu náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje tedy obdržel soubor Théâtre Puzzle z Kanady „za animaci a kreativní využití materiálů v inscenacích Plastic a Without Title“.

Z inscenace Théâtre Puzzle Plastic. (Foto: Roman Polášek)

Zcela poslední představení osvědčeného královehradeckého Draka O bílé lani tak loutkoherecké hody v pátek uzavřelo definitivně skvělou kombinací loutkařské i hudebně-činoherní formy, kdy se efektivně dá využít i obyčejné nástěnné zrcadlo sloužící zároveň jako studánka nebo pohled do jiné dimenze. V sumarizaci použitých nápadů se tady odrazila i nápaditá dramaturgie letošního ročníku, která neunikla pozornosti ani odborníků. Spectaculo má podle nich vzestupnou tendenci a mezinárodní renomé, podle střízlivějších odhadů lze souhlasit s tím, že ostravské loutkářské bienále zachycuje pestrou paletu převládajících směrů, kde dnes vítězí technologie nad tradicí. Nakolik se tato tendence prosadí či udrží nadále, to ovšem potvrdí či vyvrátí až další ročník 2019 anebo možná už příští sezóna v pořadatelském Divadle loutek.

P.S.: Porota vedle dvou hlavních cen také udělila další dvě uznání. Nejprve to byla Cena Františka Řezníčka Michailu Šelmoncevovi za herectví a práci s loutkou v inscenaci Váňa. A protože si znalci postěžovali na ostravskou skoupost v možnosti udělení cen, vytvořili tedy Zvláštní cenu poroty, kterou obdržel soubor Lale Theatre z Polska za „provokativní autorské zpracování problémů současného dětského světa“ v inscenaci Prosta historia.