Kukačka v Ostravě opět klade svá vejce do hnízd městského prostoru

Tentokrát se jedná o reflexi hry jakožto základu veškeré lidské činnosti, což je premisa vycházející z myšlení nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy.

Hra z pohledu kurátorského záměru Tomáše Knoflíčka a Libora Novotného umožňuje odlehčit existenciální racionalitu a bezbřehou výkonnost dnešní společnosti poháněné silou neoliberálních dieselových motorů.

Tedy hrajme si a záměrně se osvobozujme od těžkých jílovitých nánosu vážnosti a mentorského poučování. Vyzvedněme hru jako základ umělecké svobody, která je fundamentálním předpokladem autonomie a pravdivosti.

Některé z instalací v rámci sedmého ročníku Kukačky, které jsem měl možnost při středečním zahájení vidět, tento předpoklad naplňují. Je ale potřeba říct, že reportáž komentuje jen poměrnou část všech realizací.

Stejně jako nedávný festival akčního umění Malamut, i formát Kukačky se odvíjí na prostorovém rozptylu lokací. Jednotlivé instalace budou zaznamenány do mapy na webových stránkách www.kukacka.org, takže si můžete vybrat, jestli obejdete celou trasu, nebo se třeba jen zastavíte na místě instalace, u něhož jste zrovna na blízku. To tedy platí pro zasvěcené, ale druhý rozměr projektu má možná ještě větší váhu, a to znejistit nic netušící Ostravany a postavit jim do cesty formy současného umění, za nímž by možná do galerií nikdy nepřišli. Trochu násilná konfrontace všednodennosti se světem umělecké intervence nikdy neuškodí. Za mnohem větší znásilňování veřejného prostoru lze považovat nezájem o něj, na což jedna z instalací trefně reaguje, nebo jeho zaplňování zbytnělým reklamním balastem.

Festival byl zahájen na Smetanově náměstí, kde se nachází první instalace Ivety Čermákové a Elišky Perglerové s názvem Galerie jedna hodina. Jedná se o interaktivní dílo v podobě otočné budky, která simuluje étos galerie. Můžete do ní zasednout a během jedné hodiny se s vámi tato “kukaň” otočí o 360 stupňů. Vazbení se zde odehrává v několika úrovních. Vůbec nejzajímavější je samozřejmě ona postupná proměna v čase, kdy je váš pohled rámcován výsekem předního skla a vy jste vytrženi z širšího kontextu vnímání, a to jak vizuálního, tak zvukového či pachového. Jste na Smetanově náměstí, ale vlastně jen v takovém rozsahu, v jakém vám to instalace umožní.

Mně osobně koncepce zpřítomňuje nekonečně diskutovanou problematiku subjektivního vnímání, a jeho předpojatosti, která je ovlivněna mnoha faktory. Omezenost uvidět širší kontext daného prostoru vyjevuje obecnou omezenost člověka vidět objektivně a celistvě svět kolem sebe. Pokud se ale oprostíte od takovýchto složitých hermeneutických poloh, můžete zažít pomalé výsekové zjevování pohledů na prostředí náměstí, které je samo o sobě krásné, ale tak jako téměř vše v Ostravě i plné kontroverzí a nezhojených ran.

Iveta Čermáková & Eliška Perglerová, Galerie jedna hodina. (Foto: J. Michna)

Celá kukaččí fronta se pak dala na pochod městem a další zastavení bylo ve vnitrobloku administrativní budovy Nová Karolina Park u instalace Adama Stanka a Heleny Sequens Je to má vina. Tato kukaččí snůška světelnou a materiálovou afektivitou silně kontrastuje se sterilní učesaností developerské estetiky administrativní budovy. Instalaci lze vnímat jako kontextuálně invazivní, což přispívá k onomu výše zmíněnému konfrontačnímu ataku. Téma viny zdůrazněné a vyjevené neonovým nápisem svítí do tmy jako reklama na kritickou sebereflexi, pod jejíž tíhou se rozkládá sama tělesnost.

Adam Stanko a Helena Sequens, Je to má vina. (Foto: J. Michna)

Zbylé intervence, které jsem v rámci vstupní komentované prohlídky absolvoval, se již odehrávaly na Masarykově náměstí nebo v jeho bezprostřední blízkosti.

Přímo na ploše náměstí můžete vidět dva vstupy, které kriticky reagují na různé situace. Prvním z nich je zrcadlo situované v blízkosti sochy sv. Floriána tak, aby odráželo její obraz směrem k budově staré radnice. K ní se totiž tato staronově osazená barokní socha původně obracela.

Druhou instalací přímo na náměstí jsou Urban Green Houses od Petra Švolby, tedy jakési fóliovníky s výsadbou pojaté jako kvaziarchitektura, která zcela přirozeně reaguje na neutěšený stav svého podloží, byť v samotném centru krajského města. Zabahněné prostředí spíše než urbanizovanou strukturu evokuje zorané pole … jen něco zasadit. Trendové propojování městského a venkovského charakteru ve formě sázení a pěstování, které je v současnosti v evropských městech na vzestupu, je rámcováno snahou o navrácení ztracené přirozenosti a zdravosti obývaného prostředí. V Ostravě na Masarykově náměstí by to v některých místech šlo zcela samo.

Urban Green Houses. (Foto: Jaroslav Michna)

Se světelnou instalací v Dlouhé ulici pracuje Jakub Rajnoch. Efemérní subtilní koncept bude pravděpodobně většinou lidí zcela nepovšimnut, ale kdo ví? Na jednom z domů je ve výšce lampy pouličního osvětlení umístěn projektor, který sice simuluje světelný tok, jenž není na první pohled rozpoznatelný od skutečných lamp, ale pokud se v tomto světelném výseku zastavíte a začnete se pohybovat, začne váš pohyb doplňovat duhová korona a vy se dostanete do jakési světelné spektrální hry.

Jakub Rajnoch polapen ve světelné pasti. (Foto: J. Michna)

Komentovaná prohlídka skončila u objektu Kaverny Petry Doležalové. Poměrně složitý mnohovrstevnatý koncept odkazuje ke specifické počítačové hře, k postupům italské umělecké skupiny Arte Povera nebo k výukovým strategiím maďarského umělce Lászla Moholy-Nagye, jenž užíval hapticitu zprostředkující poznání materiálů.

Svébytná krystalická architektura Kaverny jako uměle vytvořený průchod navazující na zapomenutý a nevyužívaný dlážděný chodník rozehrává v interiéru dotykovou hru, jelikož různé materiály instalované na vnitřních stěnách, především po setmění, nabízejí různé hmatové počitky, čímž pozměňují a derivují prožívání samotného prostoru.

Petra Doležalová: Kaverna. (Foto: J. Michna)

Festival Kukačka nepřináší jen současná umělecká díla do veřejného prostoru, jeho ambicí je také kriticky poukazovat na zanedbanost, hluchost nebo banálnost některých míst Ostravy, jichž je pořád mnoho. Hravost jako téma letošní přehlídky snad splní očekávání organizátorů a bude intenzivně interagovat se svým okolím bez toho, aniž by docházelo k vandalským destkrukcím, které festival bohužel tradičně doprovázejí.