Hlavní cenu festivalu OKO vyhrál německý kameraman Spengemann za hru s vizuálním jazykem

Pořadatelé sice dělali vše pro to, aby i na divácky náročnější snímky naplnili sály, příliš se to ale nedařilo. Ale kdo dnes kvalitu poměřuje návštěvností? Nelze upřít, že OKO se tak ve svém devátém ročníku stalo spíše exkluzivní záležitostí pro lidi z oboru, kteří vedle sebe musí strpět třeba projekční maraton Harryho Pottera anebo sérii předpremiér, které se stejně tak či onak dostanou do kin. Přidanou hodnotu vytvořilo specifické kino atrakcí, kdy více než na kameru, tedy obraz, organizátoři vsadili na neobvyklá místa projekcí, kde diváka film sledovat ani nenapadne.

Byl to například videomapping v nitru porubského Oblouku, v Grossmannově vile či v kostele sv. Václava. Právě zde se jednou z nejzdařilejších projekcí stal živý hudební doprovod ke stařičké klasice v restaurované kopii Stavitel chrámu z roku 1919. V dramaturgickém záměru Tomáše Zetka čtveřici hudebníků vedl kytarista Radim Přidal. Neméně efektní, i když z jiného soudku, pak bylo závěrečné zakončení s premiérovým uvedením dlouho očekávané adaptace povídky Stephena Kinga Jsem brána ve futuristickém kinosále Velkého světa techniky.

Přes různé peripetie, doprovodné programy a sekce nemající s kameramanským uměním až tolik společného nakonec i letos obraz přece jen zvítězil díky hlavní oficiální soutěži. „Ocenili jsme film, v němž kameraman projevil otevřenost ke hře s vizuálním jazykem a v němž dokázal vybudovat napětí mezi zobrazovaným a očekávaným. Oceňujeme také způsob, jímž film znovu vynalézá jedinečně lidskou formu krásy. Formu, která vychází z mnoha kulturních vlivů, aniž by ve výsledku nabyla zavedené podoby, a naopak si udržuje hravou lehkost,“ vyjádřila se mezinárodní porota ve složení Lukáš Milota, Isabel Pagliai a Helga Stock.

Německý triptych skládající se půlhodinových snímků variujících jedno téma tak předběhl snímky z Brazílie, Mexika, Španělska nebo Francie. Promítání provázela změna programu, protože Oko je festival velmi otevřený a původně se měla v Minikině promítat jedna z částí Hřebejkova Zahradnictví. Syrový obraz v rukou německých tvůrců ale nakonec dostal přednost.

Projekce za stylového úvodu ředitele soutěžní sekce Jakuba Felcmana  nepostrádala napětí z málomluvných příběhů plných zvláštních situací z rodinných kruhů. „Každým rokem je pro mě OKO vyvrcholením i skladbou toho nejlepšího, co jsme ve filmové tvorbě objevili. Při projekcích filmové soutěže se mně v hlavě promítne celý uplynulý filmový rok. A vyhrál německý film Satanské houští – Das Satanische Dickicht – režiséra Willyho Hanse a kameramana Paula Spengemanne. Největší benjamínek programu, který obstál vedle mnohokrát oceňovaných snímků zavedených režisérů. Promítali jsme retrospektivu Wima Wenderse. Willy Hans mne svojí tvorbou ubezpečuje, že kdybych měl vsadit, kdo je v Německou nový Wim Wenders, vsadil bych na něj,“ dodává k letošnímu výherci jeden ze zakladatelů OKA Jakub Felcman.

Vítězem za nejlepší kameru v krátkometrážní soutěži se stal Simon Todorov za snímek Stillleben. „Autor dokázal vytvořit moderní variaci české filmové klasiky Démanty noci. Oceňujeme pestrost filmařských přístupů při utváření nejprve civilní, následně magické atmosféry,“ vyjádřila se porota.

Zdá se, že experimentální tvorba ikonického tvůrce Jana Němce má na OKO vliv i po jeho smrti. Také loni se na něm objevil italský snímek variující Démanty noci, ovšem v celovečerním formátu. Letošní cena byla ještě jedna, a to opět v Krátkometrážní soutěži. Zvláštní ocenění obdrželi kameramani Barbora Sliepková a Michal Fulier za slovenský snímek O sestre. Ocenění obdrželi za „bezprostřednost filmařského projevu a čisté, citlivé a efektivní použití jednoduchých vyjadřovacích prostředků.“

Přestože OKO bylo vždy v jádru přehlídkou organizovanou pražským štábem, letos už tomu bylo jinak, většina členů štábu byla z Ostravy. „To se možná zdá samozřejmé, ale není. V regionech, a tím myslím i velká města mimo metropoli, je vždy jen malinké prostředí pro formování lidí v kulturním managementu a dramaturgii. Filmové festivaly svoje štáby „vozí“ z Prahy snad s čestnou výjimkou Olomouce. Od začátku jsme usilovali učinit z Ostrava Kamera Oko také záminku pro lidi, kteří mají chuť a schopnosti odvést špičkovou práci, k níž praxi většinou dosud načerpávali jinde, a přitom působit ve svém domácím prostředí. Patří tak můj velký dík Gabriele Knýblové, která letos festival vedla a která takový štáb dokázala kolem sebe soustředit,“ dodává Jakub Felcman.

Za pochvalu ovšem také stojí speciální diskuse s renomovanými tvůrci jako je například polský kameraman Adam Sikora. Divák tak měl vzácnou příležitost nahlédnout přímo do kuchyně žijících klasiků, což se v Ostravě prakticky kromě OKA neděje.

Skvělou ukázkou pofilmové debaty mezi publikem a odborníky se ukázala diskuse pro projekci závěrečného filmu Jsem brána v režii Robina Kašpaříka, po jehož pravici nechyběla jeho pravá ruka kameraman Nicolas Bordier. Obraz natáčený výhradně subjektivním pohledem kamery, tedy očima hlavní postavy, uhranul několik desítek diváků, kteří vydrželi s tvůrci besedovat i desítky minut poté, co obraz ve Velkém světě techniky umlkl.