Ostravské nebe rozťal meteor jménem Berlioz. Dětství Ježíšovo bylo vrcholem maratonu duchovní hudby

Byl dítětem nového milénia před dvěma stoletími. Hector Berlioz (1803–1869) vystudoval medicínu, ale pak ho očarovala hudba. V jeho povaze bylo něco zvláštního a originálního. Během života se v rodné Francii dočkal pouze úšklebků, přitom na co sáhnul, to bylo posvěceno aureolou jedinečné, bystré mysli, která pronikavě srší z jeho hudby, literárních vzpomínek, kritik i traktátu o moderní instrumentaci. Významně přispěl k zlepšení práce dirigenta: sedal si mezi hráče orchestru a zajímal se o zvukové možnosti každého nástroje. Přeneseně vzato byl prvním osamělým apoštolem zvukového konceptualismu a prostorové kompozice – vezmeme-li v potaz jeho experimenty s obrovskými hudebními tělesy, které čítaly více než tisíc interpretů, promyšleně rozmístěných na rozsáhlých prostranstvích.

Zárodky biblické trilogie – oratoria Dětství Ježíšovo pro mezzosoprán, tenor, baryton, dva basy, smíšený sbor a orchestr op. 25 spadají do roku 1850. Dílo bylo dokončeno o čtyři roky později a provedeno 10. prosince 1854 za řízení autora. Srovnáme-li Berliozovu skladbu s obdobnými uměleckými produkty, zjistíme, že je to dílo naprosto osobité, vymykající se starší, ale i poberliozovské tradici. V poměru hudby a slova Berlioz zdůrazňoval hudební složku: Hudba musí panovat nad poezií, říkal. Libreto, které sám s mistrným citem vytvořil, zhmotňuje atmosféru biblického příběhu, zachyceného v Matoušově evangeliu. Vyprávění o Ježíšově dětství Berlioz rozčlenil do tří velkých kapitol, jež nesou název Herodův sen, Útěk do Egypta a Příchod do Saidy.

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Krátký recitativní zpěv tenoru, jenž má v tomto oratoriu funkci vypravěče, uvedl do situace, času a místa děje. Francouzský tenorista Sébastien Droy svým hlasem kouzlil. Jen kolik citu vložil do výstavby každé fráze a s jak jemnou drobnokresbou odstínil celý svůj projev! Droy má vyrovnaný hlas v celé hlasové poloze, jeho plynulá kantiléna vychází z naprosto precizní pěvecké techniky, dokonalé artikulace a dikce adekvátní obsahu zpívaného textu.

V Herodově zpěvu se představil Frédéric Caton jako Herodes. Šílený král, který je trýzněn mučivým snem o soumraku své vlády, se rozhodne po poradě s proroky (ty v oratoriu představuje sbor) nechat povraždit všechny novorozené děti v Jeruzalémě, Nazaretu a Betlémě. Catonův bas je hlas velkého formátu. Ne proto, že by zpíval hlasitě, ale právě proto, že svůj projev prokreslil rozmanitou dynamickou škálou. Caton zaujal dokonalou pěveckou technikou, jeho zpěv se nesl nad orchestrem s archetypální a mysteriózní uhrančivostí v barevně neobyčejně lahodném témbru, který nezněl hranatě, ani ostře, ale naopak v plné okrouhlosti.

Frédéric Caton v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Pannu Marii a Josefa zpívali Yumiko Tanimura a Ronan Nédélec. Také tato dvojice byla vybrána šťastně. Mezzosoprán Tanimury zněl kulatě, se zlatavý přísvitem a medovou barvou, její pěvecký partner Nédélec překvapil světlejším hlasem, který byl technicky dostatečně vybavený a po všech stránkách vyvážený. Kolik něhy a bolesti oba pěvci svou senzitivní interpretací vyvolali, když s malým Ježíšem bloudili v Saidě od domu k domu a dostávalo se jim jen strohého odmítání!

Yumiko Tanimura a Ronan Nédélec. (Foto: Ivan Korč)

Úlohu Polydora a v závěrečném dějství pak Otce rodiny ztělesnil basista Martin Gurbaľ. Jediný český sólista v ostravském provedení rozhodně nijak nezaostával, byť jeho francouzská výslovnost a místy přebujelé fortissimo by unesly výraznější propracování.

Český filharmonický sbor Brno v Berliozově oratoriu doslova zazářil. Philippe Bernold ohlídal dynamické vrcholy, které byly plastické a vyvážené s dalšími hudebními složkami díla. Sugestivní bylo antifonální rozmístění sboru na pódium a na kůr, který si v některých částech díla odpovídal s něžně prokvetlou dynamikou a křehce lyrickým výrazem. Exponovanou sekcí sboru je v tomto díle především basová skupina, která zazpívala s vynikající semknutostí, přesností a emotivním zabarvením.

Philippe Bernold a Martin Gurbaľ. (Foto: Ivan Korč)

Orchestr Filharmonie Brno hrál pod taktovkou dirigenta Bernolda s obrovským zanícením. Oční kontakt byl provázen viditelným jiskřením, které sršelo mezi sympatickým Francouzem a hráči. Ti podali báječné výkony v celém instrumentálním spektru. Doslova lahůdkou pak bylo trio Allegro moderato, které mistrovsky zahráli oba flétnisté s harfou. Dětství Ježíšovo obsahuje v každém dějství instrumentální fugy, které jsou dokladem bezrozměrné fantazie skladatele. Jejich výstavba včetně pečlivě odstíněných nástupů jednotlivých hlasů byla velmi dobře vytvarovaná.

Berliozovo Dětství Ježíšovo můžeme vnímat jako pro koncertní pódium komponovanou operu. Fascinující je filmová optika, která z koncepce celého díla vyzařuje a vyvolává doslova vizuální obrazy. Dramatická zkratka bere dech a děj ve třech částech spěje kupředu s nezdolnou naléhavostí. Závěrečný smířlivý Recitativ – Andantino, který s neobyčejnou niterností zazpíval Droy, bylo skutečným vyvrcholením, po kterém následovalo už jen meditativní a mystické Lento v smířlivém doznívání sboru. Jedinou výhradou ostravskému nastudování je vyjmutí pěvecké části v Marche nocturne, v níž se odehrává dramaticky spádovaný rozhovor mezi Centurionem a Polydorem.

Momentka z koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Závěr Svatováclavského hudebního festivalu se mimořádně povedl. Provést tak velkolepé dílo je samo o sobě prubířským kamenem. Když se ale sejde tak skvělé obsazení, není to už o náhodě, ale o výborně uvážlivé strategii festivalového týmu v čele s Igorem Františákem. A právě jim patří za tento nesmazatelný zážitek, který se slovy Hectora Berlioze „ohnivě vpálil do uší i mysli“ Ostravanů, největší poděkování.