Divadlo Antonína Dvořáka oslavilo 110. výročí jedinečným představením vlastní historie

Scéna Divadla Antonína Dvořáka se na jeden neopakovatelný večer proměnila na sled oživlých historických diapozitivů, ve kterém se diváci mohli seznámit nejen s dobře známými fakty z dějepisu, ale také se zákulisními pletkami, drby a historickými proměnami myšlení vedení divadla. Průvodcem večera byl Tomáš Jirman, který se ujal vypravěčské role a seznamoval hosty s pohnutou a ne vždy lehkou historií divadelní budovy, jež skrývá mnohá tajemství a osudy herců, kteří buď zůstali, nebo odešli… do Prahy.

Dramaturgie se ujala dramatička Lenka Langrová, o scénu se postaral šéf výpravy NDM David Bazika, kostýmy pro herce sestavila výtvarnice Marta Roszkopfová a režie se ujal umělecký šéf Pavel Gejguš, který v Divadle Antonína Dvořáka rozšířil řady hostů v rámci tohoto večera.

Představením 110 let Divadla Antonína Dvořáka ve 110 minutách provázely také postavy dvou divaček v podání Lucie Končokové a Renáty Klemensové, které využívaly dobové programy divadla k ukázce, jak se divadelní scéna proměňovala.

Aby se diváci neztratili, na plátně v zadní části hlediště se promítal nejen aktuální rok v dobovém fontu, ale také časomíra v digitální formě, která nekompromisně vymezovala každému roku jednu minutu. Nastavené promítání v některých letech se bohužel křížilo s mluveným slovem a některé myšlenky buď zanikly nebo nebyly dokončeny.

Připomínka představení Vilém Tell před 110 lety. (Foto: Martin Kusyn)

Vedle Tomáše Jirmana a jeho řečnického stolku se na jevišti našlo místo už jen pro klavír, židle, na níž posedával Tonda Točna (Vladislav Georgiev) a střed scény zabíral stůl s židlemi a maketou divadelních útrob, kde posedávalo dle režimu se měnící vedení divadla. Tohoto úkolu se zhostili Vladimír Polák, Anna Cónová a Miroslav Rataj. Vedle již zmíněných herců činohry NDM se na jevišti objevili také představitelé opery (Eva Dřízgová-Jirušová a Luciano Mastro), kteří přispěli ukázkami z repertoáru NDM, které tvořily nedílnou součást v celé historii Divadla Antonína Dvořáka. Své zastoupení měl i balet a opereta.

Baletní soubor v zastoupení Michala Bublíka, Matthiase Kastla, Karolíny Křížové, Olgy Borisové-Pračíkové, Michaely Vápeníkové a Federica Franceschiniho připomněl nejen první premiérovou inscenaci Vilém Tell z roku 1907, ale dokresloval také některé historické události. V komorním pojetí se představila operetní část divadla v podání Petra Millera, Petera Svetlíka a Evy Villámové.

V první části se diváci seznámili s počátky divadla. Malé etudy za doprovodu vyprávění Tomáše Jirmana a dobových fotografií promítajících se na zadním plátně přenesly diváka do doby roku 1907 a postupně jej vracely do roku 2017. U jednorázového představení jistě není tolik prostoru na detailní promýšlení a šibeniční myšlenka 110 let vměstnat do 110 minut je spíše odvážnou sázkou než racionálním činem. Možná, kdyby se nejednalo o jednohubky, mohl z představení být mnohem promyšlenější výběr chlebíčků.

Z představení 110 let ve 110 minutách. (Foto: Martin Kusyn)

Pominu-li technické nedostatky v reproduktorech, kdy možná z ďury zpod divadla opravdu vylezl nějaký šotek, mnohdy limitující nebo naopak přebývající sekundy rušily plynulost představení. Některé roky se příjemně slily do jedné „éry“ a divák tak nemusel sledovat, kde se zrovna přesně nachází. Herci tak působili uvolněněji, protože nebyli pod tlakem časomíry. V první polovině představení se mnohé pasáže spíše táhly a případná absence časového rozložení, byť měla své opodstatnění, by představení možná dodala více svižnosti.

Naopak ve druhé části herci pookřáli, mohli totiž přispět vlastní zkušeností, která měla důstojnou příchuť vzpomínek na dobu minulou i tu nedávnou. Pro oživení představení se promítaly medailonky bývalých herců a režisérů, kteří i přesto, že na Ostravu nedají dopustit, odešli… do Prahy.

Zleva Alexandra Gasnárková, Stanislav Šárký a T. Jirman. (Foto: M. Kusyn)

Příležitost ukázat své kvality nedal hercům ani tak scénář představení jako spíš jejich improvizační vsuvky, které okořenily mnohdy pozvolné tempo a pobavily diváky. Historie divadla je bezesporu zajímavá a je potřeba takovou dějepisnou rozpravu připomenout, nicméně v publiku se našlo dost diváků, kteří by ocenili více prostoru pro vzpomínky živých postav, které tvoří současnou linku Divadla Antonína Dvořáka.

Samotný nápad s uspořádáním takového večera se jakoby zadrhával ve špatně nastavené točně, jejíž motiv se v průběhu přestavení několikrát opakoval. Nicméně 110. výročí je už dosti mimořádný kus dějin, aby se ocenilo pouze slepenými etudami a okořenilo již přežitými narážkami na bývalé režimy. Divadlo by si dle mého zasloužilo o trochu vyšší stupeň pocty.

V jednom z medailonků zaznělo, že ostravský divák neodpouští, a možná právě proto zde máme tolik kvalitních her a vyrostlo zde (než odešli… do Prahy) mnoho úspěšných herců, tak proč neuctít, byť na jeden večer, divadlo jejich osobní přítomností na jevišti?