Vykašlete se na hypermarketová květinářství a trhejte kytky na haldách, vzkázala Ostravákům galerie PLATO

Brněnská zahradní architektka Lucie Králíková přebíhá v galerie PLATO od jednoho kyblíku s květinami ke druhému a hledá rostliny nejvhodnější do kytice pro dnešní poslední zákaznici, kterou je slečna v černém kostýmu a svátečním bílým límečkem. Žena si kytku objednala pro sebe, zahradnice ji proto ladí na míru podle vizáže zákaznice, podle okamžitých pocitů z ní i podle rozhovoru, který spolu vedou.

„Považuji kytici za výtvarný objekt v sounáležitosti s místem, kde vzniká, a s člověkem, kterému je určena,“ hlásá zahradnice, která svoje aktivity realizuje v Brně v projektu nazvaném Efemér. Nejpodstatnější však je, že Lucie Králíková váže kytice z rostlin, které posbírala v ostravské divočině. V zarostlých brownfieldech pod haldami nebo přímo na haldách, v divokém porostu kolem Ostravice, v prolukách mezi činžáky, kolem železničních tratí a vůbec všude tam, kde o porost nikdo nepečuje, což je možná území o rozsahu až jedné třetiny z celé rozlohy Ostravy.

Bílý límeček zákaznice asi Králíkovou ponouká k tomu, že v kytici, kterou připravuje, převažuje řebříček obecný. Vytrvalá bylina, jež kvete až do prvních mrazů a latinské jméno (Achillea) dostala podle bájného hrdiny Achilla, který si prý řebříčkem ošetřoval krvavé rány utržené v Trojské válce. Paráda! Díky řebříčku se teď z Ostravy rozkročujeme až do starověkého Řecka. A protože tahle léčivka roste hojně po celém městě, je město nad Ostravicí najednou dědictvím antiky.

Zákaznice Lucie Králíkové. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale to už poněkud fantazírujeme, zatímco Lucie Králíková váže do kytice bílou stuhu. Zákaznice je nadšena, než ale z improvizovaného květinářského krámu odejde domů, ještě ji zvěční fotografka Michaela Karásek Čejková a snímek pověsí na stěnu galerie. Celý projekt v PLATO má přitom několik rovin. Ten první je ekologický a upozorňuje, že drtivá většina květinářství v českých zemích nabízí místo domácí produkce kytky ze Zimbabwe, Keni, Ekvádoru a dalších afrických či jihoamerických zemí.

Ještě na počátku devadesátých let se přitom v Ostravě chodilo pro květiny na tržnici u kostela sv. Václava. Nejlepší růže tam nabízeli ostravští Bulhaři a k těm nejkrásnějším patřily ty ze zahrady Chadži Christova, jenž provozoval zahradnictví (společně se ševcovskou dílnou) nedaleko Slezskoostravského hradu. Bulharky či venkovanky z Klimkovic a Petřkovic pak na podzim na tržnici prodávali i skvostné kytice ze slaměnek, tedy ze sušených letniček z vlastní zahrady.

Lucie Králíková v dočasném květinářství. (Foto: Simona Saeverud)

Podle Králíkové rychle mizí přirozená schopnost účelně využívat místní zdroje. „A díky vyšlechtěným květinám se šíří zvrhlá estetika takzvaného floristického umění, která nám podsouvá pocit studu za obyčejnou kytku z venkovské zahrady nebo ze sobotní vycházky za město,“ říká. Sama považuje svoji práci za tvůrčí proces, nikoliv za pouhé zaměstnání či obživu. Tak to ale dřív cítil každý zahradník, takzvaná „školená floristka“ v hypermarketu ale s prodávaným zbožím nemá nic společného, nevypěstovalo ho, takže ho prodává jaksi bez srdce.

Proč se ale celý projekt odehrál v městské galerii PLATO? Respektive v Kanceláři pro umění, dočasném příbytku instituce v Českobratrské ulici? Ředitel PLATO Marek Pokorný už smysl této akce a dalších obdobných vysvětlil na počátku září v rozhovoru pro Ostravan.cz: „U nás musíte přemýšlet, co to znamená – když jdete tančit, když vás někdo stříhá, když kupujete květinu. Rušíme automatismus a upozorňujeme na to, že běžné životní aktivity mají nějaký smysl a jejich forma není náhodná. Umění je kompetentní právě k tomu, abyste si toho všimli. A třeba se svým životem něco udělali.“

Návštěvníci květinářství PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

Globalizace mění ducha velkých měst s takovým tempem, že dříve běžná městská realita je dnes součástí uměleckých výzkumů či výstavní projektů. A výstava, která ve středu skončila v PLATO, nesla název Pomíjivé hovory / Ephemeral Talks. V galerii se vedly dialogy s květinářkou a její zákazníci si možná doma povídali s květinami. Do byznysu se vracela duše.

V rámci Pomíjivých hovorů pak v úterý zazněla v PLATO také interesantní přednáška pražského botanika Jana Alberta Šturma, který zasvěceně vyprávěl o takzvané nové divočině. Tu našel třeba na přívozské haldě u koksovny František, na paskovské haldě i nejbližším okolí centru města. „Málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád,“ citoval z jedné definice nové divočiny. Šturma ale městskou divočinu miluje, a to z mnoha důvodů. Právě v opuštěných postindustriálních územích například často nachází druhově pestřejší společenství než v zemědělsky využívané krajině.

Krásy ostravské přírody. (Foto: Ivan Mottýl)

Botanik emotivně líčil i svoji výpravu po Ostravě, při níž narazil na kakost nachový, oman pravý, merlík červený, šruchu zelnou i na mnoho dalších druhů, z nichž se lze na toulkách divočinou jen tak těšit nebo si je svázat do kytice. Potkal i třtinu křovištní, kterou spisovatel Jakub Deml v proslulé knížečce Moji přátelé také vyzval k pomíjivému dialogu: „Třtino, co tě trápí, sestřičko? Proč se tak pozachvíváš? Neboj se, otevři mi srdce své, snad se ti uleví.“