Pro mne je hudební štěstí v hraní, nikoliv v úspěchu, říká všestranný muzikant Petr Hutín

Můžeš na úvod našeho povídání definovat svůj vztah k hudbě? Chápeš hudbu jako životní styl, poslání, formu relaxace?  

Můj vztah k hudbě je samozřejmě silný a kladný a vzhledem k tomu, že mne hudba provází od útlého dětství po celý dosavadní život, je pro mne tento vztah velice podstatný. Hudbu napříč žánry poslouchám i hraji v podstatě každý den a je to něco, co zřejmě již ke svému životu potřebuji. Určitě je to pro mne celoživotní vášeň a koníček, a to jak aktivní hraní, tak i poslech hudby samotné. Mám pocit, že můj život hudba pozitivně ovlivňuje a obohacuje, za což jsem šťastný, a to bez ohledu na hudební žánr. Myslím si, že každý koníček je jistou formou relaxace. Jako poslání to ale nepociťuji, ke smyslu života jsem se zatím nedobral… (smích)

Jaké hudební aktivity tě v současnosti nejvíce zaměstnávají, respektive jakým skupinám, projektům věnuješ největší pozornost?

Nyní připravuji materiál pro můj plánovaný projekt s pracovním názvem „petahgroup“. Takže doma tvořím a sbírám nápady, které nahrávám pro budoucí zpracování. Dokonce jsem před časem začal aktivně hledat vhodné muzikanty, což jsem ale po krátké době přerušil. Ne, že bych změnil své plány, ale ne vždy je vše tak, jak by si člověk představoval. Rodinné důvody mne od této aktivity dočasně odklonily. Na muziku, alespoň v mém případě, je třeba také dobrého duševního rozpoložení a myšlenek. Bohužel poslední měsíce byly ve stínu těžké nemoci mé matky, která před několika týdny této nemoci podlehla. Na druhé straně za pár dní očekáváme narození dcery, našeho prvního potomka. Takže se ve mně bijí všemožné pocity a popravdě jsem rád, že po letech harcování mám právě v tuto chvíli od aktivního hraní pauzu. Primárně se teď potřebuji věnovat rodině a samozřejmě práci, takže jsem se rozhodl, že následující rok se v rámci hudby budu věnovat domácí přípravě projektu a poté opět rozjedu formování kapely. To ale neznamená, že se ke všem hudebním aktivitám postavím zády.

Zkus upřesnit…

Příští měsíc mne čeká další studiová spolupráce s Massolou, na kterou se již připravuji a věřím, že bude i příležitost zahrát si s nimi zase nějaké koncerty. Stejně tak mne čeká další studiová spolupráce s Petrem Staňkem na jeho projektu Colosalist. Po úspěšném EP Pass into Oblivion pod vydavatelstvím MetalGate bylo rozhodnuto o pokračování tohoto projektu a Petr v současné době připravuje první desku, kterou snad začneme točit ještě tento rok. Dostal jsem od Petra i nabídku odehrát s jeho primární kapelou Liveevil podzimní tour po Skandinávii. Bohužel ale vzhledem k okolnostem, které jsem uvedl, jsem byl nucen tuto nabídku odmítnout, což mne velice mrzí. Takovéto nabídky nepřicházejí každý den a kromě toho kluci z Liveevil jsou mými dobrými přáteli, takže bych si tuto akci s nimi opravdu užil. Věřím ale, že se tam s Petrem, který žije v Norsku, a jeho projektem Colosalist ještě podívám. Pokud jsem na něco nezapomněl, žádné další plánované aktivity mne v nejbližší době nečekají. Jsem ale otevřený jakékoliv studiové, či koncertní spolupráci, tak doufám a věřím, že přijdou i nějaké další nabídky.

Co se týká „petahgroup“, jedná se o nějakou dlouhodobou záležitost, nebo je to nárazový projekt s tím, že jsi měl nějaké nápady, které jsi chtěl zužitkovat? Máš s tímto projektem nějaké větší ambice, anebo je to čistě hraní pro tvou zábavu a jde o nějakou prezentaci tvého nitra?

Co se týká tohoto „projektu“, jehož název je opravdu jen pracovní, byl bych rád, kdyby se z něj do budoucna vyvinula spíš dlouhodobá spolupráce či kapela. Už jsem toho odehrál a natočil dost, ale vždy v rámci nějaké kapely a hlavně, z mé strany vždy na basovou kytaru. Proto jsem po právu všeobecně známý jako „metalový basák“, což mne ale poměrně dost mrzí. Mým nástrojem je od mých jedenácti let kytara a pouze té se v rámci vlastní tvorby věnuji. Basu beru do ruky, když jsem povolán do zbraně. (smích) To tedy bylo důvodem mého odchodu z kapely Endless, která mne dost časově vytěžovala, a tedy brala čas i energii potřebné pro vlastní aktivity. Odmítám si z koníčku dělat řeholi a zformovat se v zábavového muzikanta, takže nejsem hudební profesionál. Živím se konstrukcí a projektováním, tudíž času není tolik, abych se naplno věnoval více kapelám. V „petahgroup“ bych se tedy chtěl konečně realizovat a veřejně prezentovat i jako kytarista a nadále se věnovat primárně tomuto uskupení. Čas ale ukáže…

Popravdě řečeno, ukázky, které jsi umístil na server Bandzone, znějí velmi slibně…  Písně označuješ škatulkou jazz-art rock. Je to tedy žánr, který tě momentálně nejvíce naplňuje?

Je to žánr, který je nejblíž mému srdci. Kytaru jsem vzal prvně do ruky po poslechu alba The Wall kapely Pink Floyd, vzešel jsem tedy z art rocku významně ovlivněn především kapelami Pink Floyd, Yes a King Crimson, ale také kapelou Queen. Postupem času jsem zabředl i do jazz rocku, což je pro mne ideální fúze milovaného jazzu a art rocku. Tato hudební forma mi dlouhodobě sedí nejvíc a mám v plánu se jí držet. Problém je, že tento žánr nyní bohužel není zrovna „in“ a je celkem problém najít vhodné muzikanty, kteří by se v něm chtěli také realizovat. Neříkám, že tu takoví muzikanti nejsou, jsou to ale vesměs profesionální muzikanti, kteří musí hrát kdovíco, aby se uživili, a na takovéto „neziskové“ akce nemají čas ani o ně zájem… Nebo ten zájem alespoň zatím neprojevili.

Pojďme nyní probrat několik tvých hudebních angažmá. Asi nejvýraznější stopu jsi zanechal v kapele Endless. Ve skupině jsi působil ve dvou etapách, a to v letech 2001 až 2004 a pak od roku 2011 až do loňského jara, přičemž ses podílel na vydání dvou alb Perfect Message a If Universe is an Answer. Můžeš s odstupem času zhodnotit působení v této kapele? Proč jsi z kapely prvně odešel, aby ses zase vrátil a opět skupinu opustil?

Endless je pro mne i nadále „kořenová“ kapela, se kterou jsem stále v kontaktu a jsem v záloze jako náhradní koncertní basák. S nimi jsem jednoznačně dokázal a užil si nejvíc. Jsou to skvělí kluci, mí dlouholetí kamarádi, a i do budoucna jsem otevřený třeba studiové spolupráci, budu-li o to požádán. Na léta strávená v této kapele vzpomínám velice rád. Zvlášť na první etapu mého působení, kdy undergroundová scéna ještě fungovala… Lidi chodili na koncerty, labely vydávaly desky, posluchači desky kupovali, všechno tak nějak fungovalo. S nástupem internetu se tohle všechno změnilo, dle mého názoru k horšímu, a bohužel ta undergroundová scéna už není zdaleka, co bývala, i když jsou zde stále matadoři, kteří si pořád jedou to své bez ohledu na situaci, a to je dobře! Sám sebe bych jen nerad jakkoliv hodnotil… To je na jiných. Doufám ale, že jsem byl pro kapelu a jejich hudbu přínosem.

A co se týká těch odchodů?

Můj první odchod z Endless byl z důvodu mého stěhování s bývalou ženou mimo Ostravu a popravdě už tehdy jsem měl ambice rozjet svůj projekt. Manželství se mi ale krátce nato rozpadlo, což zamíchalo kartami a vše bylo zase jinak, než jsem si maloval. Po roce jsem se vrátil do Ostravy a chytl lano jako koncertní výpomoc v hard core kapele Have the Munchies na postu basáka, který uvolnil můj starší bratr Honza po narození jeho dcery. Muziku pověsil na hřebík a dnes věnuje se spíše výtvarným činnostem, ve kterých je velice talentovaný. V Endless v té době po mém odchodu působil Roman Restel, mimochodem jeden ze zakladatelů ostravských Malignant Tumour, a o návratu k nim a k metalové base nastálo jsem vůbec neuvažoval. Spíš jsem se „jen“ věnoval bokovým spolupracím s lidmi okolo kapely Sheeva Yoga (Kulma, Růžový Vankúš) a užíval si koncertování s nimi. Roman měl však nehodu na motorce a poté se rozhodl aktivní hraní definitivně opustit. To jsem zaznamenal, ale přesto jsem se o post basáka zpět v Endless neucházel. Věděl jsem, že zájemců je dost. Po nějaké době mne ale navštívil Libor Bartusek, frontman Endless, a učinil mi nabídku k návratu, kterou jsem po krátkém zvažování přijal, čímž začala má druhá epizoda v této kapele. Můj návrat tedy nebyl nijak plánovaný, spíše, jak to většinou bývá, shodou okolností.

Lišila se tato dvě období v Endless? Ať už se to týká třeba atmosféry v kapele, z pohledu tvorby, z pohledu tvého osobního přístupu a podobně?

Lišila se celkem zásadně. Jednak v rozdílných formacích, ale i v hudbě jako takové. V mém prvním období v Endless byli mými spoluhráči Libor Bartusek (frontman skupiny, zpěvák, kytarista a v současnosti jediný stálý a spoluzakládající člen), Jaroslav Adámek (kytarista, zakladatel kapely, aktivně již nehraje) a Radek Šlachta (bubeník, nyní se věnuje výuce hry na bicí nástroje). Všechno skvělí lidé a mí velcí kamarádi. Ještě před mým odchodem však došlo k personálním změnám v kapele. Jarda i Radek se rozhodli odejít, a byť jsem i nadále v kapele fungoval a koncertoval, zůstala v mém hudebním srdci po těchto báječných lidech prázdnota a už to samozřejmě nebylo jako dříve. Bavíme se o období do desky Perfect Message, kdy byla muzika Endless ještě zřetelně v doomových kolejích, i když tato deska již tomuto trošku vybočovala.

To bychom měli první období a teď to druhé…

Po mém návratu jsem nastoupil do formace ve složení Libor, Vláďa Míča (kytarista, samplátor a MIDI mág) a Michal Milták (bubeník ze známé hudebnické rodiny z jihomoravské Strážnice). Rovněž skvělí lidé a další nové krásné zážitky. Hudebně to už ale bylo jinde. Během působení Romana Restela Endless vydali desku Refuse to Shine, kterou se už významně odklonili od doomových vlivů a zabředli do crossoveru, který následně „terraformovali“ do djentu. Rovněž způsob tvorby byl rozdílný. Zatímco dříve jsme tvořili klasickou cestou, přehráváním nápadů, kompozicí skladeb vše v živém hraní, po mém návratu už byl v Endless zaběhlý způsob formou studiové tvorby. Netvrdím, že je mi to proti mysli, má to nesporně své výhody, ale ta absence společného hraní na zkušebně mne trošku mrzela. V podstatě až po natočení desky jsme celý materiál sehráli a vyrazili na turné.

Nutno zdůraznit, že díky albu Perfect Message Endless získali cenu Anděl v kategorii Hard´n´Heavy… Dá se říci, že je to tvůj největší hudební úspěch? Posloucháš toto album často? Co se ti při jeho poslechu vybaví?

Tady bych rád upozornil, že Endless získali toto ocenění už za předchozí desku Vital no.1. V době točení a vydání této desky jsem již byl členem kapely, basové party ale natočil ještě původní basák Miroslav „Rybíz“ Čajka, kterého jsem na jeho postu nahradil. Desku jsem pak již koncertováním prezentoval já. Rybíz mne pak po letech paradoxně nahradil po mém odchodu z Have the Munchies. Budeme-li o ocenění Anděl hovořit jako o úspěchu, tak nejspíš ano. Pro mne je ale úspěchem to, že jsem stále aktivní, mezi muzikanty je o spolupráci se mnou zájem a stále přicházejí nové a nové zážitky a zkušenosti. Participoval jsem na řadě alb, odehrál jsem spoustu zajímavých koncertů od squattové úrovně, které jsou pro mne srdcové, až po hraní na stadionech a ve sportovních halách v rámci velkých mezinárodních festivalů, natočil pár klipů, zahrál si v televizi i v přímém rádiovém přenosu. Mám možnost těchto spoluprací zpravidla vždy se skvělými lidmi… To považuji za úspěch. Ne názor rádoby znalých hudebních kritiků, i když o sobě mohou hovořit jako o Akademii populární hudby.

A tvé zpětné hodnocení tohoto alba?

Popravdě ke starším nahrávkám, ať už od Endless nebo jiné kapely, se vracím jen výjimečně. Konkrétně Perfect Message jsem neslyšel řadu let… Děkuji za upozornění, budu to muset napravit. (smích) Asi jako každý muzikant mám post-studiové období, kdy se „opájím“ aktuálním výtvorem a novinku poslouchám. Po relativně krátkém čase to ale jako vše vyšumí a začnu se věnovat zase nové tvorbě a k poslechu „staré“ věci se už moc nevracím. Jestli je to chyba, nevím… (smích) A jestli u toho něco pociťuji, tak nejspíš uspokojení.

Endless ovšem nebyla jediná skupina, v níž jsi hrál… Figuroval jsi v sestavách grindcoreových kapel jako Cerebral Turbulency nebo Rubufaso Mukufo, případně dalších extrémně (z hudebního hlediska) laděných part typu  Sheeva Yoga, Kulma, Růžový Vankúš. Co tě láká na těchto žánrech? Je pro tebe obtížně se hudebně přeorientovat třeba z grindcoreu do jazz rockové polohy?

K těmto žánrům osobně nemám blízko natolik, abych se sám v takového formaci angažoval, aktivně takovouto muziku tvořil. V podstatě ve všech těchto případech jsem byl osloven mými přáteli z nejen ostravského undegroundu a přizván ať ke studiové nebo koncertní spolupráci. Nikdy jsem nebyl trvalým členem takovéto kapely. Nicméně nepovažuji se za hudebního ignoranta napříč žánry a nikdy jsem takovouto nabídku neodmítl s odůvodněním, že to „není moje parketa“. Naopak vždy jsem si z těchto spoluprací odnesl další nové zkušenosti a zážitky. Jsem ochotný spolupracovat na jakémkoliv smysluplném projektu, pokud nebude názorově proti mému přesvědčení… Landa mi ale naštěstí ještě nevolal. (smích) Co se týká „přeorientovávání se“ mezi hudebními žánry, to je něco, co neznám. Stejně jako přechod mezi kytarou a basovkou. Naopak je to příjemné zpestření.

O hardcorových Have the Munchies už trochu byla řeč… Jak vzpomínáš na účinkování v této formaci?

Jak už jsem uvedl, do této kapely jsem se dostal po mém bratrovi a původně jako záskok na koncerty. Těch ale bylo poskrovnu, stejně jako tvorba této kapely stagnovala. Po relativně krátké době jsem toto vyhodnotil jako ztrátu času a spolupráci jsem ukončil. Je to, nebo spíš teď již byla kapela, která se po celé své působení potýkala s existenčními problémy, často střídala muzikanty, poté se rozpadávala, obnovovala a pak zase rozpadávala, takovéto formace neberu vážně. Je to ale škoda, protože v jisté fázi to nehrálo vůbec špatně! Taky mne velice mrzí, že jejich vynikající, byť metalový bubeník Robert „Kokeš“ Mandok se v této kapele zasekal a poté zdemoralizoval natolik, že hudbu pověsil, snad ne definitivně, na hřebík. Považuju ho za jednoho z nejlepších ostravských bubeníků ve svém žánru a ve skrytu duše doufám, že se k muzice vrátí a ještě se spolu na pódiu či ve studiu opět setkáme.

Také už padla zmínka o tom, že jsi s Petrem Staňkem nahrál EP Pass into Oblivion pagan metalového projektu Colosalist a nyní se chystá debutové album… Ale jak tomu bylo na začátku? Co tě vůbec zlákalo ke spolupráci na tomto projektu?

K této spolupráci jsem ani nemusel být nikterak lákán. Petr Staněk je můj dlouholetý a troufám si říci, že velice dobrý kamarád. Spolupráce začala koncertními záskoky u Liveevil, poté mne Petr pozval i do hranického Bomb Jack studia právě natočit basové linky k tomuto projektu… Samozřejmě jsem neváhal.

Snad kromě Aleshe A.D. bychom stěží hledali muzikanta, který by účinkoval v tolika žánrově různých projektech či kapelách. Myslíš si, že ti tato hudební variabilita pomáhá v osobním životě? Anebo spíše právě tvůj pohled na svět ovlivňuje, že hraješ, respektive hrál jsi v tolika žánrově rozdílných kapelách?

Alesh A.D. je vynikající a všestranný muzikant, kterého znám řadu let a velice si ho vážím. Proto mne tvé přirovnání k němu těší! Pokud vím, v současnosti působí v kultovních Root, nicméně je to muzikant, se kterým bych v budoucnu také rád spolupracoval. Takže například nabídku na spolupráci na jeho projektu The Squirm bych určitě neodmítl. Já se snažím být všestranný především v životě, tak si spíše myslím, že právě to mi pomáhá být všestranný i v muzice, ne tedy naopak. Ta variabilita je právě v podstatě na všem lákavá, všechno se snažím dělat více způsoby, stále jinak, pořád něco zkoušet, ne se jen držet po celou dobu jednoho „svého a osvědčeného“. To by mne asi brzy nejen hraní přestalo bavit… I když teď kecám, kytara by mne bavit nepřestala. (smích)

Je možné upřesnit, kdy jsi byl z hudebního hlediska nejvíce šťastný a spokojený?

To není! Jsem šťastný pořád a stále stejně, protože muziku stále dělám už šestadvacet let. Pro mne je hudební štěstí v hraní, nikoliv v úspěchu.

Když se ohlédneš za svým dosavadním hudebním životem, co vidíš?

Když se ohlédnu nazpět, jsem spokojený. Je za mnou dost práce a věřím, že ještě i dost práce přede mnou. Do budoucna bych si tento „trend“ rád udržel.