Hra Modrý z nebe ve Slezském divadle říká jasně: Je-li přítomna láska, ani umírání není smutné
25.9.2017 04:00 Ladislav Vrchovský Divadlo Recenze
Inscenace hry amerického autora Michaela McKeevera Modrý z nebe v režii nového šéfa činohry Slezského divadla Opava Jiřího Seydlera zahájila v neděli opavskou divadelní sezónu 2017/2018. Hraje se v překladu Martina Fahrnera, který změnil původní název hry Třicet sedm pohlednic. Překladatel se změnou názvu snaží vyjít vstříc publiku v České republice, původní název je ale v užším vztahu k ději hry.
Kostas Zerdaloglu a Tereza Bartošová ve hře Modrý z nebe.
Foto: Radovan Šťastný
Scénu a kostýmy navrhla Marta Roszkopfová. Postavila na jevišti interiér honosného, ale mírně se naklánějícího domu. Náklon, vycházející z textu, je však také součástí důmyslné režijně-scénografické koncepce, jejíž pointa vyjde najevo v překvapivém a metaforickém závěru inscenace.
Dramaturgyně Alice Olmová-Jarnotová klade důraz na dodržování žánru hořkosladké komedie a přesný výklad postav. Z jejich specifických povahových a charakterových vlastností pak vychází režisér Jiří Seydler při výstavbě jednotlivých dramatických situací. Velmi umně balancuje na hraně mezi komikou a tragikou, přičemž v rámci dramaturgicko-režijního záměru dbá na budování úsměvné a zároveň dojemné atmosféry. Hlavním cílem dramaturgie i režie je zdůraznění schopnosti milovat s jedinou výjimkou u všech postav dramatu.
První část do přestávky je vedena téměř v čistém žánru poněkud absurdní komedie. I když text hry dovoluje už v zahajovací části, věnované seznámení diváků s jednotlivými postavami, jistou dvojznačnost a balancování mezi komikou a tragikou, režisér spolu s dramaturgyní se rozhodli pro odlišení první a druhé části inscenace a teprve ve druhé části po přestávce zazní častěji tragické, spíše však dojemné tóny. Citlivější povahy pak po rozesmátém začátku v závěru vytahují kapesníčky a utírají slzy.
Děj není nijak složitý či spletitý. Do rodného domu se po letech cest po Evropě vrací přibližně třicetiletý syn a přivádí s sebou svoji snoubenku. Oba mladí lidé se postupně setkávají s obyvateli domu, otcem a matkou mladíka, jeho tetou – sestrou matky, babičkou – matkou obou sester a s vlastním otcem. Zvláštní vyšinutí všech obyvatel domu, balancujících od ztráty smyslu pro realitu až téměř k laskavému šílenství, je živnou půdou pro střety s mladou dvojicí, vnímající svět realisticky.
Mladého muže Averyho Suttona hraje Daniel Volný. Jeho Avery je bystrý mladý muž, očividně zamilovaný do jeho snoubenky Gilian Moorové. Gilian v podání Terezy Bartošové je ovšem poněkud věcnější než její snoubenec, a to je zdrojem vývoje jejich vzájemného vztahu. Avery se chová klidně, Gilian je mnohem emotivnější a výbušnější a mnohá překvapení, která oběma mladým lidem připraví ostatní obyvatelé domu, snáší s nižší mírou tolerance než milující syn a synovec Avery v jedné osobě.
Daniel Volný je ve svém projevu téměř civilní, srozumitelně odehrává vše, co se uvnitř duše Averyho děje. Tereza Bartošová staví svoji postavu na předem určeném, poněkud výbušném a zároveň pragmatickém charakteru Gilian a je v tom zcela věrohodná.
Averyho matku Evelyn Suttonovou hraje Hana Vaňková. Herečka vytvořila v rámci své postavy portrét roztomile roztržité starší ženy navyklé na jistý komfort a vyžadující přesné plnění úkolů personálu. Toho se však jaksi nedostává, což je pro herečku zdrojem pro vytváření mnoha komických situací. Totéž platí i pro budování mikrosvěta respektive vnitřního života Evelyn, která žije ve velké míře uvnitř svých představ. Jistá míra teatrálnosti, kterou Hana Vaňková předvádí, je s charakterem postavy zcela v souladu.
Averyho tetu Ester hraje Ivana Lebedová. Její kreace, opřená o jistou míry lascivity nepřesahující rámec vkusu, je zdrojem mnoha komických situací. Komediální potenciál své postavy si herečka doslova vychutnává a řada situací, které vycházejí z jejího charakteru, probouzí bouřlivý smích v publiku.
Velmi těžký úkol má před sebou Kostas Zerdaloglu v postavě Stanforda Suttona, Averyho otce, muže umírajícího na rakovinu. Rozesmát publikum v situaci, kdy Stanford umírá, však Zerdaloglu dokáže dokonalou prací s tělem, pohybem i gestem a zejména jednáním slovem. V intonacích svých replik nesklouzne k melancholii a sentimentu, byť k těmto polohám má mnoho důvodů. Jeho Stanford je vnitřně velmi silný muž dokazující, že i umírání se může stát prostředkem projevu lásky k bližnímu.
Zdánlivě epizodní, ale v rámci celku velmi důležitou postavu devadesátileté babičky Nany ztělesňuje Kamila Srubková. Zpočátku se sice spoléhá na vnější prostředky, postupně však odhaluje bohatý vnitřní život smyslné stařeny, přičemž Nana, i když má ve svém slovníku drsné vulgarismy, se nikdy nedostane za hranici vkusu.
Inscenace hry Modrý z nebe v podání opavské činohry je velmi dobrým startem do sezóny a zároveň představuje nastavení značně vysoké laťky kvality pro inscenace další.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.