Adaptace románu Velký sešit mrazivě pobaví a nedává prostor k pochybám o vynikající divadelní práci

Malé velké divadlo – tak bych označila Divadlo Petra Bezruče po zhlédnutí představení Velký sešit. Zakousnout se do chuti trpkého nezralého ovoce románů Agoty Kristofové a vyždímat z ní čirou opojnou šťávu chce velkou dávku odvahy, fantazie a hlavně pevného tvůrčího základu. Snový tým Marián Amsler, Marie Špálová a Marija Havran zkombinoval své výsostné dovednosti a vytvořil mrazivě živoucí obraz literární předlohy.

Velký sešit – deník chlapců, dvojčat, které matka odveze do Malého města k babičce, aby byli v bezpečí před válkou. Neurčitý čas, neurčité místo, neurčitá řeč. Maďarská spisovatelka žijící za druhé světové války emigrovala do Švýcarska a psala román ve francouzštině. Jednoduché věcné zápisky očesané o zbytečné vedlejší linky neodbíhající od deníkové formy zachycující striktně skutečnost jsou rozpoznatelným stylem Agoty Kristofové.

Následující dva volně navazující romány – Důkaz a Třetí lež popírají vzájemně skutečnosti odehrávající se ve Velkém sešitě. Ať už existenci jednoho z bratrů nebo nakonec existenci čehokoli. Dějová linka všech třech dílů se tak od sebe vzájemně liší a navzájem se i popírá. Zmatenost, kterou Agota ve čtenářích vyvolává, papír velmi jistě unese, ale jak si s takovou látkou poradí divadelní scéna?

O. Brett, K. Krejčí a M. Cimerák. (Foto: Lukáš Horký)

Dramatizace se ujala Marie Špálová. Již předem bylo jasné, že si na sebe nevzala lehký úkol – nicméně, jak sama poznamenala, největší práce byla se škrtáním. Agota Kristofová má výborně postavené dialogy, takže knihu přečtete jedním dechem. A podobným principem se řídila také dramaturgie. Obdiv určitě patří jak Marie Špálové, která si s textem poradila velmi obezřetně a citlivě, tak i Kateřině Menclerové, která s ohledem na diváka dala některým pasážím nekompromisně najevo, že se bez nich divadelní prkna obejdou. A obě udělaly dobře.

I přes velké zásahy nakonec udržely všechny návaznosti tak, že i divák neznalý předlohy se nemusí cítit ochuzen. Představení je rozděleno na dvě části. Chronologický začátek dává také název celému představení – Velký sešit – ten se také objevuje ve všech částech s jistou modifikací a dostává tak významově širší rozsah. Oprávněně se dílo Agoty Kristofové řadí mezi světové literární skvosty. Obsah díla nešetří zobrazováním zrůdnosti války pitoreskním pohledem malých chlapců, kteří přijímají vše, co přichází, oddaným naivním pohledem a skoro až švejkovsky vše vracejí zpět. Nastavují okolí pokřivené zrcadlo chování, které se skrz ně filtruje do zhuštěné formy.

Ondřej Brett a Milan Cimerák. (Foto: Lukáš Horký)

Devítiletá dvojčata transformoval režisér Marián Amsler do Ondřeje Bretta (Lucas) a Milana Cimeráka (Claus). Oba herci udrželi tragikomický nádech svých rolí v těsné blízkosti směšnosti natolik, že text Agoty Kristofové dostal plastičtější obraz, než bych byla bývala tušila, že je možné. Vedle bratrů doznívá ještě skřípavý hlas Kateřiny Krejčí v roli babičky, jež svůj literární předobraz zhmotnila s děsivou přesností.

Valčíkové tempo první části, kde se diváci seznámí s bratry, jejich babičkou nazývanou čarodějnicí a ostatními postavami z Malého města, pozvolna graduje až do přestávky a diváci se neubrání občasnému úsměvu, za kterým se skrývá hluboký děs. Po přestávce si diváci mohou osvěžit pasáže s první části, které doplňují přestavěnou scénu. Z původního zatravněného terénu okolo babiččina domu, který tvoří dominantu scény, se stává roztříštěné torzo působící dojmem myšlenkového labyrintu, kde se Lucas – zůstavší bratr – ztrácí. Návazný příběh využívá i dalších částí scén – na pravé straně knihovna nejprve jako dům dvojčat ve Velkém městě, paralelně jako fara a posléze jako dům zakoupený Lucasem. O výpravu se postarala světově známá Marija Havran.

Ondřej Brett a Dušan Urban. (Foto: Lukáš Horký)

Představení se ve druhé polovině zpomaluje a na jevišti se odehrává snové leporelo s útržky děje, které tvoří Lucasův život po odchodu bratra. Zpochybnění, že by snad nějakého bratra měl, se snaží kompenzovat starostí o malého chlapce Matyáše, který u něj zůstal po odchodu Jasmíny, jeho matky, které nabídl střechu nad hlavou. Složitý vztah končí smrtí, která zde má mnoho podob a je přijímána se stejnou dávkou emocí. Poslední část trilogie se redukuje do úředního zápisu, který z předešlého snu – noční můry – všechny probudí a uzavře celý příběh jakoby zavřením velkého sešitu, který už nemá další volné listy.

Ondřej Brett, Markéta Matulová a Milan Cimerák. (Foto: L. Horký)

Na jevišti se představí téměř celý soubor Divadla Petra Bezruče včetně nové tváře Magdalény Tkačíkové, která mezi kolegy zapadla bez zjevného problému. Její role Zaječí pysk a zmíněná Jasmína ukázaly, že tato herečka má Bezručům co nabídnout. Kromě Ondřeje Bretta, Milana Cimeráka a Kateřiny Krejčí měli všichni herci více rolí a především díky perfektním dobovým kostýmům nebyl divák z množství postav zmaten.

Ačkoliv divadlo a literární předloha láká především na příběh, ztvárnění příběh poněkud upozaďuje, tedy forma přesahuje samotný obsah, což inscenací dodává osobité kouzlo.

Tato hra se pravděpodobně nebude líbit úplně každému, ale pokud se nechají diváci unášet hereckým koncertem a nechají se vést režisérským záměrem, bude to pro ně jistě zážitek na dlouhou dobu, protože taková přestavení v mysli zůstávají.