Silný příběh vražedkyně Shirley v podání Vilemíny Ondrušové poněkud ztrácí na věrohodnosti

Jordan je malý chlapec, miminko, bezbranné a milované dítě. Milované natolik, že jej svou láskou matka zadusí, doslova. Shirley jako mnoho dalších dívek vyrůstá s násilnickým otcem a nachází své štěstí v náručí muže – Daveyho – agresivního chlapíka, který nejde daleko k ráně. Ani její těhotenství a následný porod ho nenapraví k obrazu vzorného otce. Právě naopak, Shirley je vystavená potupným scénám v bytě, kde se o malého Jordana stará.

Shirley svého malého chlapce, miminko, bezbranné a milované dítě, zabije. Protože jí ho chtějí vzít. Je pološílená a schopna činu, který především odsoudí ostatní matky, ale také nikdo jiný než právě ony jí nemohou více chápat.

Vilemína Ondrušová v monodramatu Jordan. (Foto: Jiří Zerzoň)

Jsem onou matkou, která čin odsuzuje, ale která i chápe, co se odehrává ve vědomí Shirley, pro kterou je Jordan všechno, co jí chybělo a co ji doplnilo. A teď jí chtějí TO všechno vzít. Shirley se nepodaří dokonat svou vlastní sebevraždu a je „zachráněna“. Umístěná do věznice Durham, kde zároveň navštěvuje psychiatrická vyšetření.

Četla jsem text Ann Reynolds, potažmo Moiry Buffini, a bylo mi zle, mráz mi běhal po zádech a přecitlivělost mého stavu mi skoro bránila na představení jít. Ale vydala jsem se, protože touha vidět zhmotnění gradujícího příběhu, který byl oceněn také cenou na festivalu Fringe v roce 1992, byla silnější. Shirley už vdechlo život dříve více žen hereček a bezesporu je to výzva, kterou je dobré zvážit.

Vilemína Ondrušová v monodramatu Jordan. (Foto: Jiří Zerzoň)

Tentokrát se role ujala Vilemína Ondrušová s podporou Marcela Stejskala coby režiséra, pokud se o režii dá vůbec mluvit. Monolog v podání mladé herečky již od začátku trpěl absencí většího smyslu pro gradaci, vystižení duševního rozpoložení Shirley i jakéhosi nápadu, který by odlišoval odříkání textu od hereckého prožitku.

Minimalistická scéna s židlí ze základní školy a plastovou lahví vody představuje jednu z variant, kam Shirley posadit (jindy třeba křeslo, dřevěná židle nebo větší křeslo, ve kterém Shirley působí utopeně). Takový prostor nechává vše pouze na herečce.

Vilemína Ondrušová se v prostoru sice nijak neztrácela, nicméně držela svou postavu ve stejném monotónním postavení jak co do hlasového přednesu, tak citového zabarvení. V nejdůležitější pasáži celé hry ji naštěstí přispěchal na pomoc hudební doprovod Michala Černého, který situaci velmi zdárně podržel.

Vilemína Ondrušová v monodramatu Jordan. (Foto: Jiří Zerzoň)

Zapamatovat si celý text slovo od slova je přinejmenším obdivuhodné a všechny vedlejší postavy se Vilemíně podařilo zahrát mnohem lépe než její vlastní postavu.

Bohužel Shirley jsem v ní neviděla, nevěřila jsem, že měla tak kruté dětství, ani že by mohla být prostitutkou, ani že byla těhotná, ani že měla dítě a už vůbec ne, že jej zabila a že je ve vězení. Nic z toho nebylo v její postavě znát. Mnohá slova, především ta sprostá a expresivní, vyznívala naprázdno a možná by neškodilo do textu zasáhnout a upravit si jej tak, aby vše znělo mnohem přirozeněji.

Vilemína Ondrušová v monodramatu Jordan. (Foto: Jiří Zerzoň)

Shirley v podání Vilemíny Ondrušové postrádala onu šílenost v očích, bezbrannost dítěte, kterým ještě sama byla, beznaděj ze ztráty syna i sebe sama, což si ani Shirley, ani Ann Reynolds, která do předlohy vložila velmi silné prožitky, nezasloužily.

Uvedení této hry nic nového nepřináší, snad jen připomenutí, že existuje a že monodrama je těžká disciplína, kde snaha jednoduše nestačí.

Jordan se hraje v divadle Stará aréna, nicméně jedná se o samostatný projekt nesouvisející s dramaturgií hereckého souboru Staré arény. V programu divadla naleznete ještě reprízu představení, a to 25. září 2017.