Herec Kostas Zerdaloglu: Přítomnost lidí různého věku v hledišti přináší zajímavé pnutí

Sedíme v kavárně, kde jsme si povídali už jednou a ze které od té doby zmizely popelníky. Takže už si tady nezakouříš. Co říkáš na ustanovení tzv. protikuřáckého zákona?

Mrznu s cigaretou venku, předpokládám že nejsem sám, že je nás víc, že dohromady jsme velká síla a že tento podle mne pomíjivý zákon zvrátíme (smích)… Jsem tolerantní, a předpokládám, že nekuřáci by mohli být také.

Teď by tě měli slyšet všichni, co tento rozhovor čtou. Psaná verze bohužel neumí přenést ani ironii, ani sarkasmus, ani úsměvný nadhled, a toho všeho je v tvé odpovědi míra vrchovatá. Promluvil jsi jako komediální herec … A hraješ teď v komedii, budeme si o ní povídat, ale později. Teď se tě chci zeptat jako letitého člena opavské činohry, jestli cítíš nějaké změny po nástupu nového ředitele Ilji Racka a po nástupu nového šéfa činohry Jiřího Seydlera, který navíc inscenaci hry Modrý z nebe, o které si budeme povídat, režíruje?

Jirku Seydlera jsem doposud pracovně neznal. S ředitelem Iljou Rackem se známe už delší dobu. Co se týká uměleckého šéfa, a v tomto případě i režiséra v jednom, tak se mi zamlouvá. Je poklidný, dělá divadlo způsobem, který se mi líbí. Protože sleduje především obsah.

Jsi znám tím, že máš zkušenost s velkými režiséry, v posledním rozhovoru jsme si povídali o tvé velké úctě k dnes již nežijícímu dlouholetému režiséru Divadla Petra Bezruče panu Josefu Janíkovi i k dalším osobnostem, jako byli ve tvém případě Josef Karlík, Stanislav Zindulka, Ladislav Lakomý či Jarmila Lázničková. Také vím, že občas režíruješ a mnohdy jsi s prací režisérů na inscenacích, ve kterých jsi hrál, nebýval příliš spokojen. Vždy jsi ale respektoval hierarchii a jako herec jsi plnil zadané úkoly. Jaké je to teď s režisérem Jiřím Seydlerem?

Sleduji výklad pana režiséra. Pokud bych měl být kritický, tak k tomu nemám důvod. Protože tento druh komedie, která je zároveň komedií i tragédií, vyžaduje zpřesnění žánru v odpovídajících inscenačních postupech. Což Jiří Seydler sleduje.

Komedie jsou divácky vděčné více než vážné tituly potažmo tragédie. Divadla, která sledují strategii zvýšení návštěvnosti, nasadí i několik komedií během jedné sezóny. To souvisí i s vkusem místního publika. Ty jsi hrál v ostravských divadlech. Je rozdíl mezi opavským a ostravským publikem?

To je otázka skladby publika, přesněji řečeno toho, kdo zrovna v hledišti sedí. Vyskytnou se reprízy, na kterých je divák náročnější, někdy jindy je zase jednodušší a méně náročný. Já se odrážím od jednotlivých reakcí na některé sekvence. Někdy si říkáme: tady by se určitý divák mohl zasmát, tady by zase mohl zaplakat. Konkrétně třeba u téhle hry, která bude mít premiéru v neděli a ve které otec umírá na rakovinu, se lidé mohou i smát. Dokonce to může v hledišti vyvolat i pomyslný souboj a někteří si řeknou, čemu se proboha tenhle člověk směje? Co mu připadá směšné? Vždyť ten člověk umírá! Jenže ten způsob, jak umírá a co říká, může být úsměvný. A to je dobře.

Ze zkoušky inscenace Modrý z nebe. (Foto: Slezské divadlo)

Poněkud jsi poodešel od otázky na publikum k inscenaci a k tvé postavě. Přesto se znova zeptám: je opavské publikum konzervativnější než ostravské, platí to, že nemá příliš v oblibě experimenty a upřednostňuje klasickou činohru před nějakými moderními inscenačními postupy?

Budu se jen opakovat – záleží na tom, kdo sedí v hledišti. Někdy sedí v hledišti relativně mladí lidé vedle starší generace. A reakce na představení je víceznačná. To je normální. Nemohu ale oznámkovat publikum v Opavě zjednodušeně, tedy že má něco rádo a něco zase rádo nemá. To bych opavskému publiku ubližoval. Podívej se, mladí lidé jsou dnes vzdělaní, sečtělí, ale životní zkušenost starší generace znamená jiný způsob pohledu na dění na jevišti. A to pnutí, které přítomnost různých generací a různých lidí s různou životní zkušeností v hledišti zákonitě přináší, to je velmi zajímavé.

Mluvil jsi už o své postavě v nadcházejícím titulu Modré z nebe. Co můžeš prozradit před premiérou? O čem je ta postava a o čem je ta hra?

Žánrově a z mého pohledu je to komedie s určitým množstvím absurdních prvků. Je to hořkosladká komedie.

Ty hraješ otce toho mladého muže a umíráš v té postavě na rakovinu …

Ano.

Kde bereš pro tuto postavu inspiraci? Umíráš na rakovinu a máš zároveň rozesmát publikum. To je dost složité, nebo ne?

Vycházím ze své životní zkušenosti. Takhle se choval i můj otec: Umíral a dával sílu nám. Když to doženu do úplné absurdity a do komedie, tohle jsou lidé, kteří jsou schopni poslední útěchu v uvozovkách dávat i faráři, který jim přináší poslední pomazání.

Ze zkoušky inscenace Modrý z nebe. (Foto: Slezské divadlo)

Ještě k tvým kolegům na jevišti. Ve hře hraje jen šest postav – čtyři ženy a dva muži. Někdy divadla sáhnou k málo početnému kusu, aby obsadila to nejlepší, co mají v souboru …

Takhle to v tomto případě není. Nemohu eliminovat některé kolegy, kteří v tom nehrají. Třeba Michal Stalmach nebo Jakub Stránský i Sabinka Muchová by klidně mohli v tomhle kusu hrát. Mají na to.

Poslední otázka: V Opavě se opět obnovuje Cena Opavské Thálie, v minulosti udělovaná za nejlepší výkon v sezóně. Jak se na tohle ocenění díváš? Má pro tebe nějaký význam?

Chuť tohoto ocenění jsem již okusil.

Já to vím, a právě proto se ptám …

Poprvé už si ani nepamatuji, za co to bylo, a podruhé to bylo za krále Leara ve stejnojmenné hře. A podruhé to bylo z rukou poroty, ve které byli lidé, kterých jsem si vážil.

Takže míra respektu k udělenému ocenění u tebe roste s mírou respektu k těm, kteří ti ocenění udělují?

Přesně tak.