Člověk kráčí tu tichem ráje. V Brance mezi Opavou a Hradcem explodovala nálož poezie

Branský „kmen domorodý“ je náležitě pyšný na to, že jeho obcí a řekou Moravicí kdysi kráčel Petr Bezruč. Často si to také připomíná, například Branským literárním festivalem, který se svou koncepcí od křtu antologie příliš nelišil. Je proto škoda, že zádumčivé počasí nedovolilo básnickému slovu znovu zaznít v zahradě základní školy, v níž Bezruč trávil nejedno léto a údajně v roce 1930 napsal Stužkonosku modrou. Jako by – snad kvůli tomu – kousek přes cestu, v přísálí kulturního domu už nefungovala ta správná chemie a na publikum působily recitované básně mezi čtyřmi stěnami až příliš tíživě.

Otcové antologie David Bátor a Marek Wolf nedali na dlouhé řeči, nenechali se vykolejit ani tím, že dorazila asi polovina autorů, kteří se na knize podíleli a přislíbili přečíst pár veršů, a rovnou se vrhli na samotný křest. Vodu z řeky Moravice lil místní chlapec Daniel Gracin, který také zarecitoval Bezručovu báseň Ostrava. Lil a lil, od stolů se ozývaly tety: „Dost už!“, ale tak to má být, kniha bude zdráva a hojně čtena!

Ondřej Hložek. (Foto: Michael Rataj)

Publiku již dobře známý opavský básník Ondřej Hložek přečetl asketické, o to ale naléhavější básně ukotvené nejen v Hradci a okolí, jejichž „buchar tmy“ rozhostil svými údery ticho k zalknutí. Za okny déšť pročisťoval vzduch, kapky klokotaly v okapu, ale v přísálí se držela tíha Hložkovy poezie. I Jan Hanousek, který do antologie přispěl básní Ostrava ze sbírky Pohádky za mřížemi, naladil na podobnou notu, když v hudebním vstupu zahrál na violoncello vlastní úpravu znepokojující a pohlcující skladby Clinta Mansella Requiem for a Dream.

Jan Hanousek. (Foto: Michal Rataj)

„Za sto let?“, ptá se Petr Bezruč v básni Hradec – Podolí, co bude s branským a hradeckým povodím Moravice? A krajan David Bátor mu svým akrostichem možná po sto letech odpovídá. Komunikací s jeho poezií jako by se i samotného Bezruče pokoušel zpřítomnit:

Petře Bezruči,
Echa dál fabrikou zní!
Trhá se těžká krev a
Rachot duši tiskne víc! 

Bolí tu každý krok,
Existence je nahá jak tma!
Zrna hoří uprostřed plev,
Rozum byl asi zastřelen!
U řeky Moravice však mizí čas:
Člověk kráčí tu tichem ráje…

K bardovi slezského lidu se obracela i báseň Vladimíra Víchy Petru Bezručovi, v níž si po bezručovsku posteskl nad vysokou nezaměstnaností v kraji.

Vít Slíva. (Foto: Michael Rataj)

Jakožto vrchol programu zavítal na křest i hradecký rodák Vít Slíva. Přečetl sedm básní, které se mu přes léto urodily v jeho Boudě v hradeckých kopcích. Už jen název jedné z nich (Více světla – tak zněla prý Goetheho poslední slova) prozrazuje, jaké žně to letos byly. A báseň končí: potmě se jenom modlí / jistě se jí jednou dostane / světla věčného. V publiku se opět rozhostilo ticho, ale ne to správné, vnímavé ticho. Verše tížily, možná až příliš na jednu obec, a tak nedošlo k té správné rezonanci. A Vít Slíva je zatím vprostřed dalšího skvostu: tma / jako hromadný hrob veškerenstva / tma / jako bys tady nikdy nebyl.

Jan Beinhauer. (Foto: M. Rataj)

Asi nejsilnějším okamžikem křtu bylo vystoupení nejstaršího občana Branky Jana Beinhauera, který ve svých dvaadevadesáti letech občas zavzpomíná, jak ho kdysi Petr Bezruč vodil za ruku po branských kopcích a lukách. Zazpíval báseň Žermanice tak, jak ji slýchával zpívat a jak ji jako žák zpíval ve škole, báseň o šumné děvuše z Žermanic. Za podobnou možná taky kdysi chodíval. Jeho výstup zafungoval tak přirozeně a ohromně, že snad nikdo ani nezaregistroval, zač se bezručův pamětník následně omlouval: „Promiňte mi, jedna sloka mi vypadla.“

Je dobré, že poezie se dá dělat i v menších obcích, že i zde je hlad po slově. Škoda jen, že na křest nezavítalo v rámci Bezručovy Opavy více návštěvníků z Opavy, kteří by nám pomohli nést, co na nás básníci naložili.