Šaman v kostele: Dan Bárta s triem Roberta Balzara a filharmonií provedl publikum cestou nekončící svobody

Dana Bártu jsem poprvé osobně zažil na přelomu milénia. Psal se zhruba rok 2000 a Dan přijel na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy, aby zpěvákům v rámci semináře pověděl něco o jazzové interpretaci. Co čert nechtěl, umělec si před seminářem potřeboval zapálit, a protože tehdy na konzervatoři žádná kuřárna nebyla, vytáhl dýmku míru přímo na chodbě školy a popel típal do květináče. To značně pobouřilo tehdejšího školníka konzervatoře a došlo k incidentu, z něhož naštěstí náš mírumilovný zpěvák vyšel fyzicky i umělecky nepošramocen.

V pondělí 18. září 2017 v Evangelickém Kristově kostele žádné cigarety nehořely, ale pomyslných dýmek míru zapálil Bárta víc než dost. Jedna z prvních skladeb večera Brother Wolf, Sister Moon z repertoáru slavných The Cult ukázala okamžitě, jakým stylem se večer bude odvíjet: špičkově sehrané trio s melodicky čarovným klavírem Jiřího Levíčka, impozantními rytmickými groovy kontrabasisty Roberta Balzara a hýřivě barevnými perkusemi Kamila Slezáka by stačilo i samo o sobě, aby s Bártou rozpoutalo jedinečnou jazzovou show.

Z koncertu Dana Bárty v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Jiří Levíček se také představil jako skvělý aranžér, který myslel na filharmoniky nejen jako na zvukovou kulisu. Barevně atraktivní jazzová harmonie s řadou melodicky výrazných nástrojů v podobě ostinátních figur (hoboje, klarinety, příčné flétny) se spojila se zvukem tria do jednoho přesvědčivého celku. Z celé řady kapel, které do Ostravy přijely hrát s orchestrem, byla Levíčkova a Balzarova aranžmá nejzdařilejší.

Blok písní s českými texty zahrnoval dvě setmělé a pomalé písně Stmívání a Duha, jejichž autorem je Robert Balzar. Z repertoáru Islanďanky Björk (tentokrát v působivém aranžmá Roberta Balzara) zazpíval Bárta úžasným způsobem píseň Isobel. Africkým kořením byla provoněná skladba Do You Want Some Tea, Grendpa?, jejímž autorem je psychedelický jazzový varhaník Joe Zawinul.

Dan Bárta měl početný doprovod. (Foto: Ivan Korč)

Obrovským zážitkem byla píseň Led Zeppelin No Quarter z alba Houses of the Holy. Tahle kapela očividně patří k Bártovým srdcovkám, protože si neodpustil vyjmenovat všechny její členy: Johna Paula Johnse, Johna Bonhama, Jimmyho Page a Roberta Planta. Bárta i trefně okomentoval epizodu Led Zeppelin s okultismem a vyjádřil přesvědčení, že se jim tento úlet pro jejich genialitu musí odpustit. Nelze než souhlasit.

Nečekaným pohlazením na duši byla píseň How Insensitive z repertoáru Antonia Carlose Jobima, známého duchovního otce fúzí bossa novy s jazzem. Píseň v příjemně ospalém tempu Bárta rozkošnicky okomentoval: „hrát pomalu je slast, to si pojďme říct.“

Z koncertu Dana Bárty. (Foto: Ivan Korč)

Nejvíc si zpěvák vychutnal a prožil píseň Smile, jejímž autorem není nikdo jiný než Charlie Chaplin. Úžasná v Bártově podání (a aranžmá Roberta Balzara) byla i anonymní středověká skladba O Maria, o felix puerpera. Původně čtyřhlasý konduktus vyzněl s Bártovým feelingem a barevným zvukem jako duchovní bratr Zawinulovy africké hudební karmy. Intuice a povolení uzdy fantazii vyvolaly v interpertaci všech nečekané asociace. Poslední písní byla Last change lost Joni Mitchell.

Koncert Dana Bárty, Robert Balzar Tria a brněnských filharmoniků utekl nečekaně rychle. Bárta se ve svízelnější kostelní akustice držel velmi dobře: zahříval se sice postupně, ale od nějakého třetího songu se už rozlétl do sfér svých jedinečných improvizací, začal chrlit své osobité panteistické filozofické myšlenky, které v uměřených porcích po lžičkách servíroval na uculující se i nechápavé diváky. Se zavřenýma očima se někdy roztančil jako strom ve větru a pomáhal si pažemi v modelování vzdušných melodických linek. Jeho ničím nespoutaný vokál v těch chvílích zněl s mystickou čarokrásou a bezbřehou svobodou.

Dan Bárta během koncertu v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Hudba z alba Theyories živě funguje intenzivně, spojení s brněnskou filharmonií nebylo jen pro formát, ale přineslo skutečně obohacení v dynamice, barvě a daleko bohatších melodických linkách. Spokojenost čišela z jazzmanů, filharmoniků a především z diváků, kteří přišli na koncert v zajímavé věkové skladbě. Vedle mne seděla elegantní dáma, která by mohla být mou babičkou, a celý koncert si náramně užívala. Když jsem se s ní po koncertě loučil se slovy, jak se jí to líbilo, odvětila mile: čekala jsem možná něco trochu jiného, ale i tak to bylo moc krásné.

Dan Bárta by měl určitě roztančenou, univerzální radost.