Umírám, protože se mi tento svět zošklivil. Rybova Stabat Mater zahřměla s nebývalou silou

Symfonie f moll č. 49 Josefa Haydna je zvláštně zachmuřené dílo. Všechny věty prostupuje ponurá tónina f moll. Úvodní poklidné adagio zahájil Zdeněk Klauda v senzitivní dynamicko-agogické výstavbě, která evokovala citovou zjitřenost typickou pro hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Právě inspirace touto literární školou je v Haydnově symfonii z roku 1768 příznačná. Symfonie má jedinečnou zvukovost, která je dána komorním obsazením, v němž absentují flétny a klarinety. Dominantní melodickou úlohu mají smyčce, dva hoboje a fagot, jež se představily v příkladné souhře a intonační vyváženosti.

Smyčce orchestru L‚armonia terrena hrály precizně, pozorně a byly prostoupeny měkce zastřeným, zakulaceným zvukem. Snad pro onu zachmuřenou náladu symfonie dostala podtitul „pašijová“, její hudba jakoby rezonovala ozvěnou utrpení Ježíše Krista. Výstavba Haydnovy symfonie poukázala na detailní promyšlení všech hudebních frází, Zdeněk Klauda se hned první skladbou večera projevil jako přesvědčivý hudební architekt, který z malých článků citlivě vytvořil výrazově dokonalý celek.

Ze sobotního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Celkem třikrát se pustil český skladatel a kantor Jakub Jan Ryba do zpracování sekvence Stabat Mater, která popisuje utrpení Panny Marie během ukřižování Ježíše Krista. Dvakrát použil český překlad, potřetí zvolil latinský text. Ve vlastním katalogu skladeb Ryba zaznamenal 1083 položek, mezi nimiž figurovalo 72 kvartetů, 38 koncertů, 35 symfonií, 80 písní a řada dalších skladeb. Neuvěřitelně plodný skladatel neměl za svého života na růžích ustláno. Jeho vlastní životopis Můj život a hudba popisuje s šokující otevřeností, v jakých podmínkách musel tento neuznaný génius pracovat. Neustálá šikana nadřízených a duchovních i nepochopení jeho pedagogických inovací ze strany rodičů a vrchnosti se stále hlouběji podepisovaly na jeho zdraví. „Nakonec podlehl nadměrnému duševnímu vypětí, propadl v posledních letech melancholii a zemřel ve věku 49 let 8. dubna 1815“, napsal jeho syn Josef Arnošt v roce 1842.

Dochovala se také poslední slova umírajícího Jana Jakuba: „Umírám, protože se mi tento ošemetný země svět, to jest lid zošklivil, Bytosti všech věcí, duchu všech duchů, přijmi mého ducha, nepřátelstvím falešných přátel z tíže mého v okršlek blaženosti. Má milá manželko, děkuji ti za tvou věrnost, starost, ochotnost a lásku, Bůh ti to odplať: to jest, líbám tě i své dítky nejsrdečněji modlete se a těšte se. Psáno dne 2. dubna 1815. Mějte se všichni dobří dobře, Bože buď milostiv, ty víš a znáš mé srdce. Příteli odevzdej to mej manželce.“

Z utrpení vznikají ta nejhlubší a nejsilnější díla. Jedním z nich je nepochybně Stabat Mater z roku 1805, latinské oratorium, které psal Ryba na objednávku Františka Křepelky, tehdejšího ředitele kůru u sv. Bartoloměje v Plzni. Podle vlastních zápisků Ryby vytvořil Stabat Mater za šest týdnů právě v době, kdy zápasil se svou psychickou nemocí. Notový materiál této kolosální, více než hodinu trvající kompozice byl vydán až v roce 2015, za rok na to vznikla vůbec první nahrávka Zdeňka Klaudy a umělců, kteří jí znovu vdechli život včera v ostravském kostele.

Dirigent Zdeněk Klauda. (Foto: Ivan Korč)

Introdukce se nesla ve vzrušeném, dramatickém výrazu, který evokoval chaos a rozkol panující před samotným Kristovým ukřižováním. Působivé byly melodické kvintoly fléten a klarinetů i neklidný puls smyčcových triol. Předehra je doslova nabitá napětím, jehož kulminace vybuchuje ve vřavě smyčcových šestnáctin. Po dynamicky neobyčejně sevřeném úvodu se v části Stabat Mater Dolorosa představilo poprvé kvarteto sólistů, jehož hlasová vyváženost a sametová barva se rozlévala romanticky tklivou melodií s velkou působivostí.

Následoval emotivní duet sopránu a altu Quis est homo. Sopranistka Simona Šaturová a altistka Markéta Cukrová se s Rybovým dílem intenzivně setkávají: obě figurují v těchto partech také na oceňované a dosud jediné nahrávce, jejímž iniciátorem je Zdeněk Klauda. Duet byl ukázkou toho, jak lze s dílem růst, jak se trvalý kontakt podepisuje na progresivním uměleckém vývoji. Barevný soulad jejich vokálů, jasná výstavba a pečlivá artikulace byly prostě nádherné. Náročnou sólovou árií Quis non posset se poté představil americký tenorista James Kryshak, jehož niterný zpěv byl jedním z největších zážitků celého večera. Kryshakova interpretace měla neskutečný emocionální náboj, silnou stránkou tenoristy je také jeho krystalická barva hlasu a mimořádná technická suverenita.

Ze sobotního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Následovala sborová část Pro peccatis suae gentis, která je předchozím pomalým větám dramatický i tempovým protikladem. Devatenáctičlenný sbor L‚armonia terrena vocale se představil v ideální hlasové kondici a vyváženosti všech čtyř skupin. Jedním z vrcholů skladby je náročná koloraturní árie Eja mater, kterou ztvárnila sopranistka Simona Šaturová. Její hlas vyniká neobyčejnou čistotou, přesností a sílou. Šaturová ovládá tak noblesní pianissima, až se posluchačům v kostele tajil dech. Sopranistka si byla vědoma náročnosti své úlohy a její interpretace byla zbavena jakéhokoli přehnaného afektu. Sametová barva sopránu Šaturové je něco úžasného, tak neopakovatelný a originální hlas lze považovat za pěvecký zázrak dnešních časů.

Ze sobotního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

V sólové úloze se rovněž výborným způsobem představil mladý basista Roman Hoza. Basovou árii Fac, ut ardeat s koncertantními party flétny a klariny přednesl znamenitě. Jeho bas je znělý a disponuje širokou dynamickou škálou a výrazovými prostředky. Současně je Hoza i přes své mládí dostatečně obezřetný k intonační a artikulační stránce zpěvního přednesu. Nádherné bylo i trio tenor, alt a soprán v Sancta Mater, který všichni sólisté i instrumentalisté přednesli v nádherném, harmonickém výrazu. V sólovém recitativu a ariosu Fac me vere, v němž se navrací stěžejní melodie celé skladby, exceloval opět Kryshak.

Také altistka Markéta Cukrová zazpívala svůj dialog s hobojem Virgo virginum půvabně. Cukrová se představuje trvale v dílech barokní a klasicistní epochy ve vynikajícím světle. Její alt je medově vyzrálý, výraz dokonale odpovídající intencím hudebního díla, soustředěnost a pozornost k zřetelnému přednesu a dynamické výstavbě frází jsou znamenité. Doprovázený recitativ Romana Hozy Fac me plagis vystřídal druhý kvartet sólistů Christe cum sit hinc exire, po kterém následovalo finále v podobě celého provozovacího aparátu Quando corpus. Velkolepý závěr, který s beethovenovskou zvukovostí celé dílo majestátně zakončil.

Markéta Cukrová během sobotního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Zdeněk Klauda přijel do Ostravy s projektem znovuvzkříšeného Rybova Stabat Mater poprvé. Jakkoli znám dokonale nahrávku, musím přiznat, že mě sobotní živé provedení nesmírně zasáhlo a v některých ohledech i CD překonalo. Klaudova poctivost, hluboká erudice a entuziasmus čišely z každého tónu. Jeho dirigování bylo pro všechny oporou, a tak to má být. Aktivní komunikace mezi ním a orchestrem překypovala porozuměním, souzněním a hmatatelnou snahou podat ten nejlepší výkon.

Báječné instrumentální výkony nalezly svou analogii v kvartetu sólistů, který byl neobyčejně hlasově vyvážený a podal sólově i v různých kombinacích vždy přesvědčivé a poutavé výkony. Jako celek vyzněla Rybova Stabat Mater úchvatně. Jeden z nejlepších koncertů Svatováclavského hudebního festivalu byl zasvěcen vynikající ostravské hobojistce Janáčkovy filharmonie Denise Bílé, která v pátek tragicky zahynula po střetu s autem. Rybova Stabat Mater byla tím nejdůstojnějším, smutným pozdravem této báječné mladé umělkyni do hudebního nebe, kde bezpochyby zaujme důstojné místo.