Místo bartovské harendy Nová huť Klementa Gottwalda aneb Co také zaznělo na Bezručově pohřbu

Tento pátek na Bezručovým opavským hrobem promluvilo několik osobností, přičemž v únoru 2018 zcela jistě dojde na sérii dalších proslovů. Zrovna pěkný funus přitom básník neměl, byl to velikášský podnik s mnoha projevy, které by si na pohřbu přál málokdo z nás. Dnes už se příliš neví, že opavská část pohřbu byla z pohledu režimu druhořadou akcí, neboť hlavní pietní akt se odehrál v pátek 21. února na ostravské Nové radnici.

Do Ostravy se s Bezručem přijeli rozloučit i vysocí straničtí papaláši na čele s ministrem školství a kultury Františkem Kahudou, který nad Bezručovou rakví promluvil „jménem Komunistické strany Československa“ a mimo jiné řekl: „Dal jste lidu co nejvíce jste mohl: nesmrtelnou knihu.“

Deník Rudé právo ze soboty 22. února 1958 pak Kahudův projev zkrátil do těchto slov: „Byl to umělec svého lidu, svého národa a národ se chopil jeho díla jako své zbraně. Historie dala, aby se Petr Bezruč dočkal vítězství svého lidu. Málokterému básníku bylo přáno takové štěstí dožít se cíle, za nějž bojoval. Petr Bezruč se ho dožil.“

Tím vítězstvím myslel Kahuda „Vítězný únor 1948“, přičemž Bezruč se straně po komunistickém puči nijak viditelně neprotivil, a také proto mohl být jeho pohřeb proměněn ve velkou oslavu režimu. Svým způsobem však měl ministr pravdu, Bezruč ve svých Slezských písních zapěl proti uhlobaronům a dalším velkopodnikatelům, proti šlechtě, proti Polákům, Němcům i Židům. A nepřátelé z jeho básní skutečně po roce 1945 nebo 1948 skončili špatně, soukromé podnikatele režim znárodnil, šlechtu pozavíral a vyhnal ze země a Němce odsunul. Už nacisté pak zlikvidovali slezské i moravské Židy a zdecimovali polskou menšinu na Těšínsku (napřed ruku v ruce se Stalinem, který polské důstojníky z Těšínska povraždil v Katyni).

„Zemřel Petr Bezruč. Jen tři slova, a přece úder blesku.“ Přesně tak zněla první věta tiskové zprávy, kterou deník Rudé právo smrt Petra Bezruče pateticky oznámil. Československá tisková kancelář byla střízlivější: „Zpráva lékařů o úmrtí Petra Bezruče. Olomouc, 17. února 1958, Československá tisková kancelář. Dne 31. ledna 1958 byl národní umělec Petr Bezruč, nositel Řádu republiky, převezen z Kostelce na Hané pro krvácení mozku na neurologickou kliniku fakultní nemocnice v Olomouci. Léčením se jeho stav během tří dnů podstatně zlepšil, potom se však přidružily komplikace u ledvin a močových cest. Proto byl převezen na urologické oddělení chirurgické kliniky. V důsledku všech změn na mozku, ledvinách a močových cestách a pro vysoký věk národní umělec Petr Bezruč v pondělí 17. února 1958 ve tři hodiny ráno zemřel.“

Ano, byla to smrt v nešťastné době. Básníkovy verše byly mrzačeny ideologickými výklady a výjimečné básně v celkově průměrných a nevyrovnaných Slezských písních byly masově zneužívány k politickým cílům všemocné strany. Do jednoho z pohřebních projevů se dostala i oslava kunčické Nové hutě, první velké stavby socialismu: „Do února 1948 dílo Petra Bezruče bojovalo. Definitivně potvrzená vláda v rukou lidu dokončila uskutečnění politického obsahu Slezských písní. Na místech, kde z bartovské harendy vypadl s rozbitou hlavou starý Magdón, tyčí se stavby nových hutí Klementa Gottwalda.“

Úmrtí v neblahém čase. Básník se poslední léta svého života už nedokázal (a asi zřejmě ani nechtěl) bránit znevažování svého díla ve prospěch KSČ. Nám se zase nedaří podívat se na Bezruče o poznání kritičtěji, než jak to činil slezský a moravský lid v ulicích, když bard zesnul.  Že by dnešní středoškolští učitelé literatury měli čas diskutovat se studenty právě o tom, nakolik se „uskutečnění politického obsahu Slezských písní“ stalo realitou právě na počátku komunistické éry, lze pochybovat, osnovy na to zcela jistě nemyslí.

Na automobil, který převážel několik dnů rakev s básníkem okružní jízdou z Kostelce na Hané ke hrobu do Opavy, čekalo ve středu 19. února 1958 také několik tisíc občanů u místeckého náměstí. Příjezd byl ohlášen zhruba na sedmou večer, nakonec ale k místecké poště, na níž kdysi Bezruč pracoval, dorazila rakev až dlouho po jedenácté. To už kolem pošty postávali jen nejvěrnější milovníci Slezských písní. „Hlavně venkované nevydrželi, vždyť hodně mrzlo. Tryzna byla jen krátká, zazněly projevy, zazpíval pěvecký sbor Smetana a auto s rakví vyrazilo k Ostravě. Zaslzel jsem. Vždyť jsem si s Bezručem posledních pět let jeho života pilně dopisoval,“ vyprávěl před lety autorovi tohoto textu zanícení amatérský bezručolog Vilém Vlk z Palkovic.

Pohřeb se musel stihnout do 22. února, protože jinak by obřad kazil radostné oslavy desátého výročí „Vítězného února 1948“. Od neděle 23. února již tedy Rudé právo o Bezručovi nenapsalo ani řádek a plně se věnovalo výročí komunistického převratu. „Všechen náš lid oslavuje desáté výročí rozhodujícího vítězství nad vnitřními a zahraničními nepřáteli,“ zaznělo v projevu prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného, který Rudé právo přetisklo na titulní straně právě v neděli 23. února.