David Stypka dokáže přetavit všední téma v mystérium. Prokázal to i naživo v Českém rozhlase

Čas? Krátce před šestou. Lokace? Studio 1 Českého rozhlasu Ostrava. Místo, kde se prolíná hudební minulost, současnost i budoucnost. Fyzikální veličinu, s níž se neustále měříme, aniž bychom byli schopni ji dokázat, za chvíli naplní David Stypka a Bandjeez.

Přesně v 18 hodin Stypka a Bandjeez napochodují na scénu. Z rádia běží zprávy, což Stypka nijak neřeší a pozdraví lidi ve studiu: „Ahoj! Jo tak, vy máte zprávy…“.

A pak začíná pořádně zostra songy z aktuálního alba Neboj., které mají jednu vzácnou vlastnost: nedají se oposlouchat. Lovec, Vrány taky a Neboj jsou syrové písně s hitovým potenciálem, které „na protest proti zhasnutému světu“ dávají naději: „neboj, to bude dobrý“.

David Stypka v Českém rozhlase. (Foto: Martin Straka)

Ve starší písni Čaruj Stypka představil kapelu. Pavla Sotoniaka (klávesy, vokály), Mara Zemana (basa, vokály) a Matěje Drabinu (bicí, vokály) zmínil jmény, jen u sebe poznamenal jakoby sám sebe chtěl mít stranou: „Já jsem Stypka“.

Nevím, proč jsem si vzpomněl na jednoho českého prezidenta, který nedělal této zemi ostudu a představoval se kdysi dávno podobně pokorně. To vědomí podvědomí a dar vyřknout podstatné Stypka má a dobře o tom ví…

„Vy jste úžasné publikum, které nás nechává díky vašemu dlouhému potlesku nabrat vzduch a vydechnout, za což moc děkujeme“, ocenil Stypka publikum. „Odvděčíme se vám písní Láska není, co vy na to?“

„Láska není, je to jen vymyšlené slovo. To aby bylo víc citů v básních. Klidně si miluj, ještě si miluj, máš-li koho. Ale pak za sebou zhasni, jsou i skutečné problémy.“ Neuvěřitelně silná věc, křehké figurace klavíru ve sloce střídá refrén s výbušnou sílou akordů, kde Stypkův hlas exploduje v syrově znějících výškách.

Z koncertu Davida Stypky. (Foto: Martin Straka)

Následující Kříž Stypkovi sednul naprosto úžasně. Emoce, které dokáže tento zpěvák rozpoutat v živém podání, jsou výbušnější než na nahrávce, kde Stypka zpívá víc technicky a učesaněji. Bez vzrušenější dikce, drsnějšího výrazu a nespoutaného vibrata, které by rozbilo betonový bunkr. „Z budoucí války přijde ti úplně nový neobnošený kříž zas zpátky.“ Poselství dalším generacím, zásadní protest proti zbabělosti a strachu, který do nás pumpují.

„Udělal jsem věc, kterou jsem neměl dělat. Včera jsem si pustil ten dva roky starý záznam (naráží Stypka na koncert v ostravském rozhlase před dvěma lety). Samozřejmě se mi přemazala všechna data, která jsem měl uložena pro tento večer, ale volně mezi nimi pluji a snažím se to udělat lépe. A hodně mi k tomu pomáhá cello,“ ocenil Stypka sympaticky hostující cellistku Terezii Kovalovou, která se zásadním způsobem melodicky spolupodílela i na albu Neboj.

Netypický klávesovým intrem začíná píseň Jericho. Nebesky klenutý, chorální zvuk… a pak to město. Jen Stypka o něm dokáže zpívat tak, že se začínají rýsovat jeho novodobé dějiny. Dějiny, které ho možná vzbudí ze zapomnění. Stypka přitahuje pozornost k dávno zasutým milníkům historie naprosto přirozeně a nenásilně. Roubuje je na drsný, citlivý a pravdivý strom svého života.

Je úžasné pozorovat, jak jemné nuance se v textech Davida Stypky objevují. Každé slovo má svůj přesný význam, každé má větší či menší gravitaci. Píseň Nebolelo se inspiračně pozdravila s Jarkem Nohavicou v jeho ohlasovém polském hiphopu a rychlém sledu ostře sekaných frází. Ale refrén foukne do domina, které by jinak bylo příliš monolitní a černobílé. „Zase se devastuju, obuju boty a jdu… na tebe zapomenu.“ Stará pravda, kterou Vlasta Redl geniálně vyzpíval v písni Opět na výletě.

Z koncertu Davida Stypky. (Foto: Martin Straka)

Stypka píše smutné písně o lásce, víte? Například Lodivod. Pomalý rytmus. Feelingové bicí Matěje Drabiny s přímočarostí Chada Smitha z Red Hot Chilli Peppers. Jenže pozor! Stoptime! A přichází vizionářský refrén, jenž z příběhu činí téměř antické drama s jazzově barevnou harmonií, která se ostatním písním alba vymyká. Vynikající text Lodivoda je přeplněn nádhernými metaforami: strom pod hladinou moře a bouře emocí na hladině. Tohle prostě nikdo jiný s takovou intenzitou a opravdovostí v současné české hudbě neumí. Včetně toho, poslat beze strachu svůj hlas do nebezpečných výšek, plných zákrut a křivek jako Eddie Vedder. Opravdu, Stypkův zpěv místy evokuje grungeovou svobodu v introspektivním výrazu, kde se i v senzitivním songu může zpěvák urvat z řetězu a vykřičet vše do bezvědomí.

Jako vítr rve každý rok listy ze stromů, přichází i David Stypka s podzimem do duší s novými aranžemi starších písní. A nové kabátky jsou slušivé, svědčí o tom, že kapela přemýšlí, jak je posunout dál. Nevnímá své songy jako betonové artefakty, které musí prezentovat tak, aby je všichni poznali, aby se s nimi identifikovali, aby byli všichni šťastní a jednoduší a krásní. Stypka a Bandjeez překvapují, znejisťují a znesnadňují. V tom je jejich síla. „Musíte zpívat strašně nahlas, aby vás ty mikrofony pobraly“, pobídne Stypka publikum, které jednohlasně zpívá refrén. „Moc děkujeme! Je to tam!“ Tak to vypadá s hudbou, která se nemazlí, nepouští balónky do davů. A přesto je to krásné.

David Stypka a kapela Bandjeez na koncertu v Českém rozhlase.

„Už je mi jasné, zdá se mi, že bych měl zůstat na zemi“, zpívá Stypka už s evidentní hlasovou únavou, ale potom je najednou sedm hodin a rozhlas do éteru začne chrlit zprávy: „Množí se případy ohlášení šikany dětí dětmi na lince bezpečí… Drogovou scénu na Ostravsku ovlivnily nové polské zákony, které znesnadňují vyrábět kvalitní pervitin…“. Koncert v rozhlasu ale pokračuje dál, tentokrát už bez přímého přenosu.

Stypkova hudba, texty a vynikající kapela jsou malým zázrakem současnosti. Je zřejmé, že vše, co přes něj myšlenkově proteklo, přetavil v osobitou textovou výpověď, která nemaluje líbezné pohlednice, plné šťastných pozdravů z cizí planety. Stypka si je vědom toho, že planeta, na které žijeme, potřebuje odvahu, ne balast. Potřebuje drsnou pravdu, ne milosrdnou lež. Hudba rezonuje dokonale s texty jako by se jednalo o dvojhvězdu, kterých je ve vesmíru nejvíc. A to naše dýchavičné Slunce má asi protějšek v nás.

V písních Davida Stypky se často vynoří mystérium, protože zpívá o všedních věcech upřímně a nasvěcuje je z nečekaných úhlů a detailů. Jeho mikrokosmos je plný poezie. David Stypka maluje, ale nelakuje. Příběhy v jeho písních jsou syntézou zkušeností chlápka, který stojí nad propastí dějin a nebojí se skočit. Je si ale vědom toho, že každá propast je současně i prahem k novým břehům. A dokáže tu zkušenost jedinečným způsobem předávat. Pokud David Stypka a jeho kapela nedostanou za své album a poctivost pořádný balík hudebních cen, budeme pro něj muset nějaké vymyslet. A já obuju boty a jdu.