Odcházející ředitelka Komorní scény Aréna Renáta Huserová: Novému šéfovi přeji klidný start a dobrou plavbu

Jak ses cítila ve chvíli, kdy ti někdejší ředitel Divadla hudby Jaroslav Pochmon dal v roce 1993 nabídku, aby ses stala jeho nástupkyní?

Hrozně (úsměv). Vím, že to nemám říkat, ale já jsem nikdy neměla ambice vést, šéfovat, být ředitelkou. Jardovi jsem to také tenkrát řekla, ale on na mne šel velmi takticky a vysvětlil mi, proč to podle jeho názoru mohu být já. Přijala jsem nabídku s tím, že alespoň 100 dní nebudu hovořit s novináři, dokud nezjistím, co se po mně chce. Na první mediální vystoupení mám milou vzpomínku, bylo to natáčení rozhovoru pro Rozhlas po drátě a paní Marcela Lindertová mi tenkrát dala důležité školení, kterým mi velmi pomohla. Řekla mi: „Sedni si rovně, nadechni se, vypni prsa a začni…“

Tato odpověď je zároveň tvoje rada pro všechny, kteří nastupují do vedoucích funkcí? Říkáš jim: Vypněte prsa a jděte do toho?

Mohlo by to tak být, ale spíš by se měli připravit na hledání kompromisů. Pro mne vždy bylo nejdůležitější vyslechnout si všechny možnosti a názory o věci, ve které mám rozhodnout. Vyslechnout si je a hledat cestu, která je nejprospěšnější pro naši organizaci. Ne pro mne. Není důležité, aby byl vidět šéf. Šéf by si měl být vědom, že buduje organizaci a také toho, kam ji chce vést a dovést. Je to vždy věc kompromisu, nadhledu, sbírání informací, a vybírání nejlepší možnosti, která se pro organizaci hodí.

Ne zbytečně se na uměleckých vysokých školách zrodil obor divadelní management. Ředitelé divadel s uměleckým vzděláním a uměleckými ambicemi se totiž často nedovedli vypořádat s manažerskými povinnostmi, s ekonomickými otázkami a podobně. A vznikaly problémy při jednání se zřizovateli, kteří zase vidí jako důležité úplně jiné otázky než ty umělecké. Tak následně vznikly instituty uměleckého ředitele a správního ředitele. Ptám se: Měla jsi někdy v průběhu výkonu funkce ředitelky Komorní scény Aréna umělecké ambice? Chtěla jsi někdy prosadit do repertoáru hru podle vlastního výběru, realizační tým inscenace atd.?

Nemohu říci ano, ale ani ne. Když si vzpomenu na začátky v Divadle hudby (dnešní Stará aréna), všichni jsme se snažili dělat všechno…….  Ze začátku jsme byli poloprofesionálním divadlem. Měla jsem vedle sebe režiséra Pavla Cisovského, ale neměli jsme dramaturga, neměli jsme skoro nic, jen čtyři mladé herce. Nemluvme tedy o uměleckých ambicích, ale o celkové produkci. Museli jsme zajistit tituly, herce, režiséry, techniku a museli jsme se umět domluvit s hostujícími režiséry, co by pro nás bylo vhodné. Režisér pak přicházel s celým svým týmem, s dramaturgem, scénografem anebo si vše také musel udělal sám, viz Janusz Klimsza, Radek Lipus a jiní. Byla jsem, dá se říci, bez uměleckých ambicí, ale musela jsem rozhodnout, co ano a co ne.  A zmiňme ještě někdejšího ředitele Městského kulturního střediska, pana doktora Jaroslava Černého, teatrologa. Ten mi řekl, že jsme dokázali rozproudit unylou krev ostravského divadla. Můžu vzpomenout na jeho velmi pozitivní reakci na inscenaci Průběžná O(s)trava krve režiséra Radovana Lipuse. Inscenace se hrála 10 let, dosáhla stovky repríz a stala se jednou z kultovních inscenací Arény.

Ano. Mnozí vzpomínají a litují, proč se tenhle titul už nehraje, byť s obměňovaným obsahem a obsazením …

K tomu bychom museli mít režiséra a dramaturga, kteří by na pokračováních a obměnách chtěli pracovat.

Pan doktor Černý vždy s potěšením kvitoval spolupráci prvního uměleckého šéfa Komorní scény Aréna a režiséra Pavla Cisovského s amatérskými divadelníky, která byla pro počátky tohoto divadla nutná …

Opravdu byla nutná. Herecký soubor tvořili čtyři mladí herci, absolventi konzervatoře. Hostovaly u nás herecké hvězdy z Národního divadla moravskoslezského a NDM nás tehdy bralo jako mladšího sourozence. NDM tehdy nemělo žádný komorní prostor jako je dnes například Zkušebna v Divadle Antonína Dvořáka. Brávali nás s sebou na velké festivaly, pomáhali nám.  To nelze pominout. Bez této fáze bychom nebyli tam, kde jsme dnes. Hosté z NDM (herci, režiséři atd.) u nás, ale následně také, když se nějaká hvězdička objevila nebo vyrostla u nás, přešla nakonec do souboru NDM. A pak třeba do Prahy… Připomenu například Radku Coufalovou, Terezku Bebarovou, Renatku Klemensovou.

Bylo těžké přesvědčit zřizovatele, tedy město Ostravu, aby zachovalo příspěvkovou organizaci Divadlo hudby a podpořilo vznik Komorní scény Aréna?

Zřizovatel na samém počátku (rok 1993) byl spíše nakloněn myšlence Divadlo hudby zrušit. Proto jsme zvolili cestu na pouhou změnu názvu a samozřejmě změnu náplně činnosti organizace. Tehdy jsme, nemýlím-li se, dostali jeden a půl milionu na půl roku. Na další polovinu roku jsme museli žádat o finance znovu. O navýšení počtu pracovníků jsme si mohli nechat jen zdát, a tak jsme vlastně museli dělat všechno: rekvizitáře, jevištní techniky, Pavel Cisovský dělal vedle režie i osvětlovače …

…ty jsi byla požární hlídkou …

…no to taky. Prodávala jsem v baru, občas trhala lístky, dělala jako všichni to, co bylo třeba. Ale je pravda, že jednou jistý Ivan Krejčí (režisér a dnešní umělecký šéf KSA, pozn. red.) řekl, že nechápe, jak jsme za těch prvních deset let a v těchto podmínkách dokázali udělat tak obrovský kus práce. Určitě nám nahrávala i doba. Byl tady hlad po něčem novém na divadle a my jsme byli schopni to nabídnout. Mohu vzpomenout na reakci někdejšího primátora Ostravy Evžena Tošenovského, který mi na jakémsi shromáždění sdělil, že se poptával známých a vůbec lidí ve městě, co si myslí o Komorní scéně Aréna.  V té době jsme byli v plenkách. A lidé odpovídali: „I když jsme se tam ještě nedostali, tohle divadlo má potenciál a je dobré je zachovat“. Takže po malých krůčcích …

Nicméně bez celkové profesionalizace by podle mého názoru KSA nemohla dosáhnout na dnešní úspěchy, a to souvisí i s přechodem do nového sídla v budově Knihovny města Ostravy u Sýkorova mostu. Nemýlím se?

Je to tak. Možná ten počáteční entuziasmus byl nutnou vývojovou fází, ale pokud někdo chce přejít z toho, co jsme na začátku dělali skoro na koleně, k profesionální podobě divadla, pak musí přijít opravdu profesionální podmínky: peníze, zázemí, budování celkové image – jednotný vizuální styl a tím vytvářet povědomí o divadle u obyvatel města, a nejen u nich. Pak mohou přijít i výsledky… úspěšné inscenace Ivana Krejčího (např. Racek, Brýle Eltona Johna apod.), další inscenace se stane inscenací roku, u nás to byla Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta a najednou dojde k přidávání představení, k nárůstu návštěvnosti, nebo chceš-li prodanosti vstupenek na 98 procent kapacity sálu. To už ovšem umělecký provoz několik let řídí profesionál divadelník – umělecký šéf, který má vedle sebe dramaturga, se kterým připravuje a vytváří uměleckou tvář divadla, a na druhé straně je mu oporou zdatný ekonom. Pak mohu držet v rukou otěže a zprostředkovávat komunikaci se zřizovatelem a širokým okolím.

Jak je to s hostujícími inscenačními týmy?

Předesílám, že jsme obvykle nedělali více než čtyři nové inscenace za sezónu. Jednu dělal náš umělecký šéf a na další tři jsme si zvali hosty. Ta praxe se po přestěhování do nynějšího sídla změnila. Mysleli jsme si, že dokážeme zvládnout víc, ale záhy jsme od toho upustili. Praxe čtyř premiér za sezónu je pro nás dodnes ideální. Dramaturgický plán připravuje Ivan Krejčí, umělecký šéf, společně s dramaturgem Tomášem Vůjtkem. Hostujícím režisérům ponechávají dostatek tvůrčí svobody, ale zároveň dokáží hlídat poetiku našeho divadla. Dělají to způsobem, za jaký jsem jim velice vděčna, protože si myslím, že divadlo a jeho krása je v různosti a divadlo jednoho pohledu by záhy bylo velice nudné.

Vy jste si také museli vybudovat svoji diváckou obec. Jak jste to dělali?

Diváckou obec takzvaně „našeho diváka“ se snažíme oslovit a hledat stále. V začátcích jsme třeba chodili po školách. V minulosti bylo předplatné postaveno většinou na středoškolácích. Herci chodili po školách a de facto prodávali předplatenky. Středoškoláci jsou pro nás vlastně důležití dodnes. Takže pořád se předplatné nabízí i na středních školách, ale už jinými prostředky, jiným způsobem. A navíc „našeho diváka“ už máme ve všech věkových kategoriích obyvatel našeho města. Musím ale přiznat, že diváckou obec budujeme stále….

Občas zaslechnu, a to při vší úctě k práci bývalého uměleckého šéfa Pavla Cisovského i nynějšího uměleckého šéfa Ivana Krejčího, že KSA by nebyla na špici českého divadla bez osobnosti dramaturga Tomáše Vůjtka. Něco na tom asi je, protože Tomáš Vůjtek dramaturguje i inscenace hostujících režisérů …

Bez tandemu Krejčí – Vůjtek by úspěch KSA zcela jistě nebyl takový, jaký v současnosti je. Tomáš je skvělý dramaturg a výborný autor, ale bez symbiózy těchto dvou osobností by k současným výsledkům nikdy nemohlo dojít. Kdyby jeden z nich neměl druhého, tak to určitě tak skvěle fungovat nebude.

A promítá se tento vzájemný tvůrčí, a nebojím se říci i lidský vztah panující uvnitř této dvojice i do inscenací hostujících inscenačních týmů?

Určitě. Oba úzce spolupracují s našimi hosty. Už jenom proto, že umělecký šéf si musí každou inscenaci takzvaně převzít, což se děje většinou v generálkovém týdnu. Takže chodí na zkoušky a vidí, co se děje.

Ano, vím, že někdy musí i zasáhnout a napomoci dokončení inscenace, ale nebudeme v této věci konkrétní. To se na divadle občas stává. Opusťme tedy uměleckou stránku divadla a pojďme k tvé práci manažerské a k jednání se zřizovatelem. Co je tady nejsložitějším problémem?

Audit.

Tak teď jsi mne zaskočila. Co to znamená?

Audit je kontrolní orgán zřizovatele. Jednou za dva až čtyři roky probíhá v každé, nejen příspěvkové, organizaci města. Předmětem auditu je kontrola všeho, co se kontrolovat dá. Vše znamená vše. Ředitel a ekonom se v této věci dostávají do strašného psychického stresu. Zvláště v případě naší organizace, ve které se za dvacet let neztratila ani koruna a která vždycky každou korunu desetkrát otočila, než ji vydala, kde jsou všichni zaměstnanci vychováni k tomu, že pokud je něco moc drahé, tak to raději uděláme jinak. Pak přijde někdo, kdo se na nás dívá jako na potencionálního zloděje. Je pravda, že v poslední době se už metody poněkud mírní, ale přesto je komunikace velmi obtížná.  Všichni víme, že kontrola je nutná a potřebná. Z našeho pohledu je to o nastavení mantinelů. Pokud zřizovatel neříká: tohle si přeji a tohle si už nepřeji, pak se nemáme o co opřít. Mantinely, to je vlastně metodika, a pokud takové mantinely nejsou, je těžké hledat, jak postupovat. Stala se mi například taková věc. My jako příspěvková organizace nesmíme poskytovat dary. Ve vyjádření auditora je to tak, že nesmíme nikomu dát volnou vstupenku. To znamená, že když si na premiéru pozvu divadelní kritiky, nesmím jim poskytnout volný vstup na představení.  Dokonce i já, když si de facto na premiéru jdu převzít hotové dílo, musím mít zakoupenu zaměstnaneckou vstupenku. Dobře, respektuji. Pak mi ale přijde smlouva na dotaci z ministerstva kultury a v podmínkách je zakotvena povinnost poskytnout volnou vstupenku… no a pak přestávám rozumět úřednímu šimlu.

To je docela úsměvné, ale chápu, že pro tebe velmi otravné… A zase jsme u peněz. Je hlavní náplní ředitele divadla shánění peněz?

Spíše hlídání rozpočtu, my prostě musíme umět hospodařit.

Abyste měli peníze, musíte být úspěšní. Úspěšnost divadla dělají i média. Ta referují o oceněních ze strany odborné kritiky. Teď samozřejmě nemluvím o bohapusté komerci, ke které jste se nikdy nesnížili. Váš úspěch před tváří kritiky začal úspěchem na festivalu Ost-ra-var…

Ano, bez Ost-ra-varu bychom rozhodně nebyli tam, kde jsme dnes. Já si to myslím, dokonce to vím. Na nultém ročníku Ost-ra-varu jsme uvedli Průběžnou O(s)travu krve a Višňový sad, a to byla vstupenka do světa špičkového divadla. Díky Ost-ra-varu vznikalo povědomí o divadelní Ostravě a zároveň o Aréně v celé republice. Toto povědomí by se mělo šířit i za hranice republiky. Už jezdí na Ost-ra-var divadelníci z Polska i ze Slovenska. Díky tomu jsme dostali nabídku k hostování na prestižním slovenském festivalu v Nitře. A opět se Slyšením jsme byli v Berlíně.  Němečtí studenti, kteří v Berlíně zhlédli představení, dokonce přijeli do Ostravy a chtěli vidět naše divadlo.

Určitě budeš sledovat i po svém odchodu do důchodu Komorní scénu Aréna jako své dítě. Takže se ptám: vstoupí nový ředitel/ředitelka do tohoto divadla a do dění kolem něho a do všeho, o čem jsme si povídali, jako do rozbouřeného moře plného nebezpečných útesů a mělčin, nebo bude moci dál plout v klidných vodách plných pohody?

Tohle člověk dopředu nikdy nemůže vědět. Práce s umělci je složitá. Ale dokud tady bude tandem Krejčí-Vůjtek na jedné straně a dokud tady bude vyvážené ekonomické vedení, tak jak to umí ekonomka divadla Hana Piechová, tak Komorní scéna Aréna může mít před sebou klidný start a dobrou plavbu.