Zaspala ostravská malířka Ei dobu? Její nová výstava v galerii Jáma 10 budí rozpaky
14.9.2017 20:42 Jaroslav Michna Obraz & Slovo Recenze
V ostravské Galerii Jáma 10, která je již nějakou dobu přestěhovaná do prostor bývalé večerky na Přívozské ulici, je k vidění výstava Taurus malířky Evy Konstantinidu, která si říká Ei. Autorka, pro níž je Ostrava domovským prostředím, představila svou malbu například již v roce 2013 ve Fiducii. Jaký dojem na nás udělala její nejnovější expozice?
Návštěvníce si prohlíží obrazy malířky Ei.
Foto: Aleš Honus
V prvé řadě je třeba říci, že výstava ve skromných prostorách galerie budí rozpaky, a to z několika důvodů. Technickým nezdarem instalace je její nasvětlení, které minimálně dva obrazy nepříznivě zkresluje. Zatímco u jednoho z Býků ve vstupní části se potýkáme se světelnou přeexponovaností doprovázenou odlesky znemožňujícími obraz vůbec uvidět, v zadní části galerie se naopak jedna z imaginárních krajin topí ve tmě.
Tematický výběr děl je v ohledu na autorčinu osobní posedlost malbou býků vyvážen tím, že jsou zde zastoupeny i krajiny a tři „figurální“ obrazy kostlivců.
I když se Galerie Jáma 10 svou dramaturgií zaměřuje na současné umění, v tomto případě šlápla vedle. Mladá autorka je sice současná tím, že dnes žije a tvoří, ovšem jak formou, tak současnost nijak nereflektujícím obsahem by se mohla zařadit spíše po bok postimpresionistů z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Nikomu nezazlívám oblibu v historických formálních technikách. Hrubé pastózní nánosy olejových barev často nanášených širokým štětcem nebo rukou vzbudily po zjemnělém „pointilistickém“ období impresionismu expresivní emocionalitu, a ta nastartovala progresivní stylizační posuny ve formální výstavbě obrazu. Dobová barevnost, divoké tahy, neurčitost obrysů syntetizujících se do tvaru až v jistém odstupu od obrazu, jako bychom si zaplatili exkurzi do historické malby počátku dvacátého století.
Ještě pochopím, že postimpresionistické a expresionistické postupy bude užívat člověk narozený v roce 1930, protože tato tendence se stala formálně velice úspěšnou v průběhu celé první poloviny dvacátého století, ale u mladé současné malířky a absolventky ateliéru Daniela Balabána…?
Možná by snad ani nevadila formální technika, kdyby jí autorka přetavila v jakékoliv silné téma dneška. Bohužel ani v tomto ohledu nelze její přístup označit za invenční. Ona tematická repetice a „předlohovost“ se brzy přejí a sledovat nekonečné vizuální interpretace téhož je dobré možná pro ateliérovou školní práci, ale ne pro životní cestu malířky, i když je potřeba říct, že autorka na ní teprve vykročila.
Nelze namítat, že by technika malby nebyla zvládnutá, naopak je přesvědčivá a vycizelována, ale přechází ve formální manýru, která nudí. Přitom nokturnové polohy imaginárních krajin, které lze na výstavě vidět, ukazují možnou cestu k jisté obsahové dematerializaci a citlivosti, jež by nemusela působit tak banálně.
Možná by to živelné a energické, co autorku na býcích fascinuje, mohlo být využito pro silnou malbu, která by se společensky opravdově angažovala a reflektovala komplikované dění dneška. Jelikož formálně využívá ověřené a společností už přijaté postupy malířského rukopisu, mohlo by to do budoucna fungovat.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.