Hrát s Davidem Stypkou je blaho a kapitolu Marow jsem ještě nedopsal, tvrdí Maro Zeman
9.9.2017 07:00 Petr Bidzinski Hudba Rozhovor
Baskytarista Maro Zeman je nyní nedílnou součástí oblíbené formace David Stypka & Bandjeez, nicméně tento tahoun někdejšího uskupení Banana v minulosti obohatil ostravskou hudební scénu také o projekt Marow. Ten sice nějakou dobu mlčí, ale právě z následujícího rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz se dozvíte, že tak tomu nemusí být navěky. Něco se totiž chystá. Dále pak Maro Zeman mimo jiné prozrazuje, za jakých okolností začal s Davidem Stypkou spolupracovat nebo na co si dává pozor, když popularita skupiny stoupá.
Baskytarista Maro Zeman je známou postavou moravskoslezské hudební scény.
Foto: Jiří Šonovský, ov-kluby.net
Téměř čtyři roky uplynuly od chvíle, kdy naposledy v Ostravanu vyšel rozhovor s tebou, proto v úvodu musí následovat otázka, jaké jsou tvé aktuální hudební aktivity?
Hlavní kapelou je David Stypka & Bandjeez. Druhou, takovou polopracovní skupinou, ale jsem tam velmi rád, protože ji tvoří super lidi, je Banda del caffe, se kterou vystupujeme na „firemkách“, svatbách a podobných akcích. Ale tím, že hrajeme hodně toho, co máme rádi, to pro mě dostává jiné kouzlo. K tomu teď můžeme připočítat Marow a noční cvičení na zkušebně v rámci sebevzdělávání. A samozřejmě se věnuji i nedávno narozenému synovi.
Dobrá, k Marow se ještě dostaneme. Nicméně zkus upřesnit, co znamená „hrajeme hodně toho, co máme rádi“?
Vybíráme si svoje písničky, které máme rádi. Samozřejmě lidi by je měli trochu znát, ale nehrajeme primárně Kabáty nebo Michala Davida a písně od podobných interpretů, které lidi na takových akcích mnohdy chtějí. Do repertoáru se nám daří zařazovat i trochu náročnější songy. To mě baví, stejně jako dobrá parta. Asi bych nemohl hrát dlouhodobě v klasické odrhovačce.
Proč se tedy nakonec momentální prioritou stala kapela David Stypka & Bandjeez?
Bylo období, kdy jsem Marow moc neřešil a neměl jsem v podstatě do čeho píchnout. Ani nevím, jak se to semlelo. Mým hlavním cílem bylo hrát s Matějem Drabinou, protože je to pan bubeník. Tak trochu nevědomky jsem se v Hudebním bazaru zúčastnil konkurzu, vybrali si mě a pak jsem jel na zkoušku. S lehkým zpožděním jsem dorazil do Dobré a ani jsem nevěděl, co se bude dít. Ale zahráli jsme si, vše do sebe zapadlo a zůstali jsme spolu.
Co ti vlastně působení v této kapele přináší?
Blaho. Hudební blaho a skvělou partu. Je to neskutečné, ale jsme jako jeden.
Pro mě osobně je skupina David Stypka & Bandjeez poněkud záhadná, protože mi nepřijde, že by něčím vybočovala z davu dnešních pop-rockových kapel více či méně inspirovaných tvorbou Kryštofu. Kde tedy hledat jedinečnost formace David Stypka & Bandjeez? Proč se jí podle tebe dostává stále více pozornosti?
Víš, já ani neříkám, že je to jedinečná kapela. Já v ní hraji, protože miluji tu partu a je tam nějaká vnitřní symbióza. Když hrajeme koncert nebo máme zkoušku, probíhá skrz hudbu mezi námi nějaká energie, která nás přiměje zůstat spolu. A ta pozornost? Určitě na to má vliv, že si nás našel Martin Červinka. A osobně mám velkou radost, že on si našel nás a nebylo tomu naopak. A když si tě vybere jeden z nejznámějších hledačů hudebních talentů v Česku, tak na té kapele asi něco bude. Jinak nad tím ani moc nepřemýšlím.
Na druhé straně se musí uznat zásadní fakt… Lidi obecně nechtějí moc objevovat, a než aby vyhledávali nové interprety, raději budou neustále poslouchat své „staré jistoty“. Z toho pohledu je tedy jistě příjemné, že obliba skupiny David Stypka & Bandjeez je stále větší a větší… Těch interpretů, jejichž popularita v České republice roste, totiž zas tak moc není…
Asi tou kapelou vane nějaký hlavní vnitřní vítr, který pro mě ty prvky spojené s Kryštofem, včetně jejich poetiky, ode mě odkopává pryč. A určitě bych zmínil, že je za tím i obsah skvělých textů, který má také vliv na to, jak posluchač ty písně přijímá.
V čem je podle tebe síla kapely David Stypka & Bandjeez, na jakou metu míříte?
Nemůžu samozřejmě mluvit za Davida, ale máme to tak, že nás dopředu neženou ani peníze, ani sláva. My se spolu rádi scházíme a hrajeme. A pokud to funguje na fanoušky, na lovce talentů nebo na lidi v hudebním byznyse, máme z toho jenom radost… A vzhledem k tomu, že mám tolik let, kolik mám, tak vím, že se to pro mě asi někde zlomí a zastaví. Mám to prostě tak, že jdu po dobré hudbě, dobrém zahrání, dobré interpretaci, čistotě, žádné falši a nepodbízení se. To je moje, po čem jdu. Určitě nic jiného. A možná právě proto se nám to daří držet. Peníze už mnohé kapely rozbily a já osobně si na to dávám bacha. Když se daří a skupina jde nahoru, tak jsou všichni v pohodě, ale až přijde krize, tak se teprve ukáže charakter… Třeba se náš vzestup časem zastaví, ale přesto vím, že se nerozpadneme.
Co tě na roli muzikanta baví a které záležitosti podstatné pro život hudebníka ti jdou tak trochu proti srsti?
Ta první půlka odpovědi je jasná, je to čistě ta samotná hudba. Ta mě povznáší někam, kam mě nepovznáší nic kromě badmintonu (Maro Zeman je také trenérem badmintonu – pozn. autora), ale to je trochu jiný příběh. I když si každý může myslet, co chce. Ale když hraji na basu, ať už jde o dobrý koncert nebo dobrou zkoušku, tak ten stav nedokážu s ničím jiným popsat. Prostě blaho, jak jsem už řekl. A bez čeho bych se dokázal obejít? Osobně asi bez zpívání. V Bandě del caffe zpívám, ale vím, že kapele nejvíce prospěji tím, že jen hraji na basu. Zpěv není moje hlavní parketa.
Obecně vzato, máš pocit, že se v muzice věci zjednodušují, nebo se naopak vše stále více komplikuje?
To je tak široká otázka, že bych odpověď rozdělil na dva proudy. Pokud jde o nějaký byznys kolem kapel, tak si myslím, že je to stále komplikovanější. V zahraničí jsou kapely, které si úspěch vydřou. Ale v Česku to není úplně o tom, o čem by to mělo být. Když máš známosti, máš prachy, máš lepší pozici. Ale zároveň jedním dechem dodávám, že to nechci globalizovat na všechny interprety. Jinak hudba jako taková se zjednodušuje. Což je pro mozky lidí pohodlné. Teď jde o to, jestli tento trend zůstane. Sleduji, co se děje v hudebním světě, ale teď to nedokážu rozšifrovat. Nicméně když porovnám vrcholný pop osmdesátek typu Phila Collinse se současným vrcholným popem jako Beyoncé, tak mi přijde, že je to tlačené tím směrem, aby to bylo pro lidi více přijatelné. Ale zase jsou žánry, které se rozvíjejí z mého pohledu správným směrem, jako například metal nebo hard core.
Nastal tedy čas ohledně novinek z tábora Marow… Jsou vůbec nějaké? Jaká je aktuální situace u tohoto tvého projektu?
No, nejprve bych vysvětlil jednu věc… Bylo období, kdy jsem kapelu chápal jako partu, která hrála. A bylo to o tom, jak jsme se bavili, že už jsem si odzkoušel, že když se daří a jde to nahoru, tak i kapela s tebou šlape a máte nějaký cíl… Ale dopadlo to tak, že jsem se tím nechal unést, možná jsem si částečně nechal vzít něco ze své tvorby, co jsem tam chtěl dát. Povolil jsem, někteří členové šli podle mě více po úspěchu než po hudbě samotné a já jsem se nechal trochu zviklat. Beru to jakou svou chybu nebo spíše jako neznalost tehdejších poměrů, protože jsem se k situaci mohl postavit jinak.
Jaké ponaučení z toho pro tebe plyne?
Když opět budu stavět Marow, tak to bude projekt. Oproti tomu je pro mne David Stypka & Bandjeez pevná parta, ve které si systém nahrazování hráčů nedokážu představit… Pod tíhou času nechci nic tlačit na sílu nebo lámat přes koleno. Teď se tedy tak nějak nadechuji a zkusím udělat dva nebo tři singly… Co se týká samotné hudby, chtěl bych tomu povolit uzdu a nechci se nijak žánrově omezovat. Zda se mi to podaří, uvidíme.
Jestli tedy tomu dobře rozumím, tak budoucnost Marow je otevřená…
Jo, je to tak. Určitě tuto kapitolu neuzavírám, určitě bych ještě rád s Marow vystupoval. Posbírám nějakou partu lidí a je dost pravděpodobné, že ti se budou střídat. Pokud nebude moci jeden, tak vezmu druhého. Zatím to tedy nestavím na lidech. A čas ukáže, zda se mi podaří sestavit takovou partu, že mi bude stát za to, abych za ty členy bojoval a odboural nějaké své další aktivity. Jinak i tu desku mám v současné době vymyšlenou trochu jinak, než jsem hudebně přemýšlel dříve. Ale třeba to zase skočí jinam, když se vše posune o rok. (smích)
Jak hodláš naložit s písněmi, které si v roce 2013 připravoval na druhé album Marow, jež dosud nevyšlo?
Z toho už nechci dělat nic. Byly tam příliš taneční věci. Bylo období, kdy se mi to líbilo, ale až tak daleko jsem zajít nechtěl. I když v tu chvíli jsem to tak cítil. Stává se, že někdo vydá desku, ale pak za tři roky řekne, že by to udělal úplně jinak. Já nemůžu říci, že bych to udělal jinak, já chci udělat úplně jinou desku. Možná jsem dokonce rád, že to tak dopadlo. Asi to tak mělo být.
Tak či onak, hudba je kolektivní dílo. Jaké rozdíly vnímáš z pozice muzikanta, když jsi sám sobě pánem (Marow), anebo když spolupracuješ s výrazným frontmanem (David Stypka) či výraznou frontwomankou (Vladivojna La Chia v kapele Banana)?
Záleží na tom, jak to máš nastavené. Ve chvíli, když jsem odešel k Davidovi, tak jsem ani neměl chuť, ani sílu něco táhnout, protože jsem tahal něco, co jsem nedotáhl tak, jak jsem chtěl. A byl jsem z toho unavený. Právě proto si uvědomuji rozdíl v tom, být v roli doprovodného hráče v kapele Vladivojny nebo Davida, anebo být tahounem v Marow. Nyní to dokážu absolutně oddělit. Když jsem v roli basáka, mám to nastaveno tak, že budu dělat maximum pro to, abych šel s tou kapelou a tomu autorovi vše ulehčil. Dělám to, co po mně chce, dokud neřekne, že je to v pohodě. Ale na druhé straně musím říci, že je pohodlné nebýt tím tahounem. Když jde kapela nahoru, tak lídr má kolem toho tolik práce, že si to mnozí ani nedokážou představit.
Jelikož se na ostravské hudební scéně pohybuješ už asi dvacet let, určitě bude čtenáře zajímat, jaké jsou podle tebe její silné a slabé stránky?
Začal bych těmi silnými… Mám pocit, že se poslední dobou v Ostravě začínají zlepšovat podmínky pro kapely a začínají se rozšiřovat možnosti pro živá vystoupení, kde by mohli mladí muzikanti hrát. Jsem v kontaktu s pár mladými muzikanty, kteří jsou rádi, že mohou hrát. Na Stodolní je zase pár podniků, jako například Barbar, Exil, U Krokodýlího ocasu, Bernie´s Irish Pub, Zadní vrátka a další, kde ta možnost živého hraní je. Což je podle mě obrovské zlepšení po tom boomu taneční hudby na Stodolní před iks lety, který pak utichl, protože to zvyšuje možnost, aby na Stodolní mohly hrát živé kapely.
A ty minusy?
Chybí mi v Ostravě mezi tou mladou generací nějaká osobnost, nějaký tahoun. Kromě Places a pár dalších výjimek, kteří podle mě mají na to, aby se prosadili v Evropě, nevidím nikoho, kdo vejde na podium, a já si řeknu: „Ty jo, počkám na celý koncert.“ Když jdu po zkušebně u Brauna nahoře (objekt, kde mimo jiné sídlí klub Barrák a nacházejí se také zkušebny – pozn. autora), tak jsem se asi za tři roky zastavil dvakrát, abych si nějakou píseň, která zrovna odtud zněla, poslechl déle než tři vteřiny. Tohle mi chybí, někdo, na koho by se chodilo. Buď se ti muzikanti hned rozprchnou, nebo se připojí k lepším kapelám nebo se plácají jen na zkušebnách a nedokážou udělat nějaký rozhodující krok. Ale je to samozřejmě jen můj názor. Nechci nikomu křivdit. Možná na alternativních scénách nějací talenti jsou. Tyhle dvě věci vnímám jako dlouhodobé plus a minus, která se zatím nemění.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.