Výstava Sdružení Q v Orchard Gallery představuje osobité autory, ale trpí nekoncepční prázdnotou

Vzhledem k výše uvedenému nepřekvapí, že úvodní slovo na vernisáži měl kromě provozovatele galerie Antonína Gavlase a malířky Zdeny Höhmové i rektor brněnské JAMU a stálý člen Sdružení Q Ivo Medek, který se také jako člen Ensemble Marijan podílel na hudebně-experimentálním zahájení výstavy.

Sdružení jako takové se rodilo v prostředí společenského tání v 60. letech dvacátého století, v dobách normalizace byla jeho činnost zakázána a znovu se oficiálně zkonstituovalo po roce 1989.

Na výstavě v ostravské Orchard Gallery se představuje dílo více než třiceti autorů a jedná se tedy o jakousi rozsáhlou netematickou prezentaci stálých členů sdružení, kterou kurátoři označili jako salon. Nalezneme zde široké spektrum tradičních uměleckých forem od fotografie přes sochu, malbu až k autorsky manipulovaným objektům z kovu a skla.

Valér Kováč: Sklo

Třemi skleněnými plastikami se při vstupu do galerie prezentuje Valér Kováč, kterého lze považovat za špičku českého sklářského umění. Kováč se v minulosti kreativně podílel na technologickém posunu v použití skla jakožto artefaktu. A právě vrstevní skla, s nímž výrazně přispěl do tohoto uměleckého odvětví, je obsaženo i v jeho dílech na výstavě.

Dalšími kvalitními zástupci práce se sklem jsou Marek Trizuljak, Monika Vosyková a v kompozitním propojování s kovem pak Petr Kuba.

Petr Kuba: Převozník

Trojrozměrné plastiky na výstavě zastoupené jmény jako Peter Nižňaský, Zdeněk Tománek nebo Jaromír Gargulák jsou silnější stránkou výstavy. Naopak malba zde podřimuje v lyrických a surreálních polohách, popřípadě vytahuje ze skříně zaprášené látky abstraktního expresionismu.

Kamenem úrazu tohoto výstavního projektu je vlastně kurátorská neviditelnost a nekoncepčnost. Ono archaické salonní představování jednotlivých autorských tvůrčích přístupů mělo smysl v době, kdy se na počátku 20. století rodily nové směry výtvarného umění a souborné výstavy sdružených členů vlastně sloužily k utužení a vymezení specifické cesty. Zcela jistě mělo také význam (ve formě tajných a neoficiálních výstav) v prostředí tuhé normalizační cenzury, kdy se naopak rozličný svobodný přístup opozičně vymezoval vůči schématu oficiálního umění.

Jaký význam ale má tento druh vystavování ve druhé dekádě 21. století? Výstava není tematicky nijak uchopena a vlastně se ani nepokouší reagovat na drásavou a komplikovanou současnost. Pokud odhlédneme od jistého paradoxu, že aktéři tohoto podniku nijak nezápasí s problémy média současného výtvarného umění, které prošlo radikální depresí tradičních forem, je nutné mluvit především a právě o společenské bezzubosti takovéto výstavy.

Zdeněk Macháček: Duše stromu

Sdružení, vzniknuvší v podhoubí uvolněnějších šedesátých let, bylo motivováno aspekty atmosféry komunistického Československa, jistě bychom v těchto motivech mohli číst snahu o vymezení vůči režimu a hledání svobodné umělecké formy. Všechny tyto tvůrčí tendence na výstavě nalezneme, ale jako bychom se ocitli v jiném časoprostorovém poli.

Jelikož na popiscích k jednotlivým dílům nejsou uvedena data, je těžké odhadnout, jestli vznikla v roce 1980 nebo 2017. Svou vydobytou, ale dnes již dřímající a nediskutabilní formou se však zcela jistě řadí do umění minulosti, protože nereagují na problémy současného umění a společnosti.

Výtvarná scéna prošla překotným vývojem, který se mimo jiné projevoval v dematerializaci, asimiloval nové formy virtuální reality, pohřbil estetickou krásu jako směrodatný element a přijal všednodenní věci a objekty jako nositele estetického potenciálu.

Kde je patrný tento formální zápas umění a kde jsou kritické postoje umělců, popřípadě kurátorů této výstavy k palčivým otázkám rozvráceného světa na pokraji zhroucení, jako jsou globální rozpad hodnot, migrační krize, oteplování planety, posthumanistické scénáře světa či témata postpravdy a mediální manipulace „reality“?

Nikde nic. Je sice úlevné sledovat jistou zakuklenost výtvarníků, kteří stále pracují na tříbení svého osobního uměleckého růstu, ale to nestačí.

Lenka Martincová: Bez názvu

Očividně není záměrem této výstavy být kriticky tady a teď, ale ptám se, jestli tento typ vystavování ještě více neprohlubuje distanci mezi současným vnimatelem a umělcem, jelikož umění by mělo plout v proudu, provokovat k otázkám dneška a snažit se o jistou formu společensky angažované kritiky, nikoliv naivně dřímat na vydobytých formách minulosti.

Sdružení Q poprvé v Ostravě. Orchard Gallery, Hornopolní 34, Moravská Ostrava. Výstava je k vidění od 7. září do 6. října 2017.