Andělský chór Permoník se dotkl nebes v excelentním finále Dantovské symfonie

První skladbou večera bylo Lamentate pro klavír a orchestr z roku 2002 světově proslulého estonského skladatele Arvo Pärta. Nelze si představit vhodnější dílo v sakrálním prostoru – Pärtova hudba je s duchovním rítem bytostně spojená, poněvadž je autorem chápána jako mystérium. Proto automaticky počítá s dlouhým dozvukem, který však v Evangelickém Kristově kostele není příliš možný. Možná i z toho důvodu působilo Lamentate mírně roztříštěným, nesouvislým dojmem, ticho se kterým Pärt pracuje, potřebovalo onu vnitřní i vnější rezonanci déle dodýchat.

Co se týče provedení Lamentate, Janáčkova filharmonie s estonským dirigentem Risto Joostem zahrála znamenitě. Významnou úlohu mají v Pärtově skladbě perkuse a žesťové nástroje, které se od počátku rozezněly v souzvucích, jež svou vážností a gnómičností vyvolávaly zvláštní napětí. Pärtovo  dílo je inspirováno skulpturou Marsyase Anishe Kapoora. Utrpení mytického Satyra Marsyase Pärt hudebně procítil v mystické i fyzické rovině. Sólového partu se ujal ruský pianista Lukas Geniušas s mimořádnou koncentrovaností a citlivě odstíněným klavírním úhozem, který oplýval barevnou škálou a výstižnou dynamikou.

Lukas Geniušas. (Foto: Ivan Korč)

Lamentate ve všech třech částech působila s přesvědčivostí. Ačkoli se hudební styl skladby pohybuje v diametrálně odlišných výrazových prostředcích (tintinnabuli i drsnější hlukové plochy), ukázalo se, že ve výsledku tvoří koherentní, logický celek. Janáčkova filharmonie s pianistou souzněla v ohleduplných pianissimech, které jemně kolorovaly dřeva, žestě i úžasně barevné smyčce. Vynikající rytmická sekce dokázala všemi membranofony i idiofony vyvolat barevně i dynamicky působivý výsledek. Pärtova hudba v ohlédnutí za tragikou dávnověku působila jako aktuální poselství budoucím generacím. V tom je její jedinečnost, poslání a transcendentní smysl.

Dirigent Risto Joost. (Foto: Ivan Korč)

Dantovská symfonie Franze Liszta pochází z jeho kapelnického působení ve Výmaru, kde vedl orchestr, uváděl nová díla (Wagnerova Lohengrina apod.) a usilovně komponoval. Vedle 12 symfonických básní, které patří k novátorským dílům svého druhu vůbec, zde napsal obě své symfonie inspirované literární předlohou. Dantovská symfonie byla dokončena v roce 1856 až po Faustovské symfonii, ačkoli na první zmíněné Liszt pracoval už od 40. let.

Dílo inspirované Božskou komedií je rozvrženo do tří vět. V Pekle (1. věta) skladatel pociťuje všechna lidská muka a utrpení. V Očistci (2. věta) nalézá možnost spásy. V Ráji (3. věta) lze zažít božskou blaženost a věčný smír. Iniciativou Richarda Wagnera nakonec Liszt od koncepce třetí věty ustoupil a místo ní umístil do závěru kompozice Magnificat s přidanou vokální složkou v podobě ženského sboru.

Svatováclavský hudební festival. (Foto: Ivan Korč)

Masivní útok na ušní bubínky se rozezněl z pozounů v počátečním chromaticky zabarveném prvním tématu, které rytmicky vychází z Dantových veršů, konkrétně z nápisu nad branou pekel: Per me si va ne la città dolente (Mnou přichází se k sídlu vyhoštěnců). První blok úvodní věty je vyplněn neustále stoupajícími a klesajícími chromatickými pasážemi ve značně exponovaných žestích, které evokují pekelný klokot. Něžnější melodický kontrast přišel v líbezném motivu anglického rohu.

Antagonistická druhá věta Očistec vyzařovala v podání filharmoniků klidem a harmonickým výrazem. Instrumentální sólo krásným způsobem přednesla hobojistka Janáčkovy filharmonie, v koloristické roli se také uplatnily znamenitě hrající klarinety, příčné flétny a fagoty. Synergicky precizní žestě podaly v Lisztově symfonii naprosto nadstandardní výkon. Omračujícím vrcholem koncertu bylo závěrečné Magnificat. Chvalozpěv Panny Marie před narození Ježíše Krista se známými verši Magnificat mea anima Dominum (Duše má velebí Pána) zazpíval koncertní sbor Permoník pod vedením sbormistryně Martiny Juríkové a umělecké vedoucí paní Evy Šeinerové.

Koncertní sbor Permoník. (Foto: Ivan Korč)

Dívky, připomínající anděly, stály na ochozu kostela ve třech řadách po osmnácti zpěvačkách a jejich křišťálově čistý, sametový zpěv dopadal na posluchače a rozléval se zdmi kostela jako rajský nektar. Mystický, kontemplativní rozměr v podobě chorálového motivu Magnificat zazpívaly dívky s procítěností, přitom se neustále usmívaly, jakoby nenásilně svým zpěvem říkaly: vidíte, nás to opravdu baví! Sopránového sóla se citlivě a vroucně zhostila zpěvačka Permoníka Natálie Bordácsová. Magické vyznění podpořila Janáčkova filharmonie báječnými instrumentálními výkony, jemně prokreslenou dynamikou, která vytvořila s dívčími hlasy jednolitý přesvědčivý celek.

Obecenstvo po takovém přívalu nebeské Lisztovy hudby ještě chvíli nedýchalo. Poté už se však rozezněl potlesk, který plným právem patřil skvělé Janáčkově filharmonii, velmi pozornému dirigentu Joostovi, ale zejména všem dívkám koncertního sboru Permoník a jejich dvěma múzám: paní Martině Juríkové a Evě Šeinerové. Tak silný zážitek si člověk neodnáší z kostela každý den, někdy ani každý rok.

Na závěr bych rád ocenil dramaturgii večera, která postavila vedle sebe díla zdánlivě protichůdná, ale filozoficky přesto blízká svou humanitou, touhou po spravedlnosti, nefalšovaném umění a útěše.