Umění není věc, říká ředitel PLATO Marek Pokorný

Napřed ohlédnutí za létem. Určitě jste v Praze, Brně i jinde v českých zemích navštívil řadu galerií či jiné prostory a místa, v nichž se prezentovalo vizuální umění. Které projekty vás nejvíce oslovily?

Moc jsem toho letos v létě neviděl – hodně mě zaměstnávala jednání kolem oprav Bauhausu a rekonstrukce jatek. Nicméně se mi podařilo projít si brněnský projekt Sochy v ulicích, jehož letošní vydání kurátorsky zaštítili Tomáš Knoflíček a Libor Novotný z ostravské Kukačky. Z výstav v Česku mě – snad s výjimkou projektu Extensions Lindy a Daniely Dostálkových v brněnské Galerii U dobrého pastýře – vlastně nic moc nezaujalo. Hity letošního léta mě spíš trochu vyděsily tím, jak muzea a galerie sázejí na jistotu a vysokou míru populismu. Jako bychom neměli jiné umělce a umělkyně, kteří si zaslouží pozornost velkých institucí. Róna a Skála, respektive Kintera jistě zaslouží respekt. Ale už je na čase, aby se podobně velkých výstav dostalo i Jiřímu Frantovi s Davidem Böhmem, Evě Koťátkové nebo Josefu Bolfovi. Například.

A došlo i na nějaké zklamání?

To nemohu říct…

Zavál vás prázdninový vítr i do zahraničí? Mám pocit, že jste se někde zmínil o zajímavých inspiracích z přehlídky documenta v Aténách (oficiální název: documenta 14).

Absolvoval jsem povinnou jízdu letošního roku na documenta v Aténách a v Kasselu, na Benátské bienále a Skulptur Projekte v německém Münsteru. Tyhle tři velké události se potkají jednou za deset let a mně se přihodily už potřetí. Asi největší zážitek jsem měl z Atén, byť jsem na koncept kurátora letošních čtrnáctých document nejprve reagoval dost skepticky – přenést tuhle velkou výstavu do Atén mi původně přišlo jako poněkud zjednodušující politické gesto. Nakonec ale právě tam jsem byl schopen vnímat nejen intenzitu některých uměleckých projektů, ale i prekérní povahu současného umění, jehož estetika a politika naráží na historii a často se produktivně míjí s tím, jaké životy žije většina lidí. Hodně mě v Aténách nadchl návrat k řecké hudební avantgardě – paradoxně tu nebyl primárně exponován Iannis Xenakis, ale předčasně zemřelý Jani Christou. Hudební performance a projekty na pomezí divadla a akce byly důležitou součástí přehlídky, což mě těší o to víc, že právě PLATO tento trend prosazuje od svého vzniku. No a jedinou umělkyní zastupující českou a slovenskou uměleckou scénu na documenta byla Anna Daučíková, kterou PLATO představilo už počátkem loňského roku.

Můžete se podrobněji vrátit k Benátskému bienále? Hodně se píše o tamním Faustovi německé umělkyně Anne Imhofové.

Rozhodně to byl pro mě nejintenzivnější zážitek z celého bienále. Velmi německé, velmi koncentrované, velmi sofistikované. Pravděpodobně vrchol její tvorby. Chtěli jsme loni Anne Imhof pozvat na letošní ročník našeho festivalu Norma. Než jsme začali vyjednávat, byla umělkyně nominována za Německo na bienále v Benátkách, takže bylo jasné, že už bohužel nemáme šanci. Na bienále byly ovšem i další osobnosti, pro které mám velkou slabost a jejichž prezentace se mimořádně povedly: Velkou Británii reprezentovala například Phyllida Barlow, Rumunsko pak Geta Bratescu a Slovensko Jana Želibská.

Zpátky do Ostravy. Stačil jste se podívat i do místních podniků, tedy do galerií? Co třeba Hana Puchová?

Ostravská nabídka v posledním roce výrazně posílila. Myslím, že ostatní instituce musely přidat s ohledem na program a dramaturgii PLATO. Výstava Hany Puchové je skvělá, respektive dílo této umělkyně jsem měl konečně šanci vidět v přiměřeném rozsahu a díky dobrému světlu ve výstavních sálech jsem mohl ocenit jeho malířské kvality. Hana Puchová je vlastně velmi výjimečná postava – základním tématem její tvorby je intimní mikrokosmos konkrétního místa, její obrazy lze prožívat zcela osobně, nicméně i bez znalosti reálií přenášejí univerzálně srozumitelnou zprávu a emoce. Samozřejmě díky specifickému malířskému přístupu, vernakulárnímu a sofistikovanému zároveň. Vlastně jsem si zkusmo představoval, co by se stalo, kdyby se výběr jejích portrétů, interiérů či zátiší ocitl na dokumentech anebo na kurátorské výstavě v rámci Benátského bienále. Myslím, že by její dílo v tomto kontextu obstálo jako příklad neodvozené, autentické a silně zaujaté tvorby, které není vlastní žádná póza ani snaha vyrovnat se s trendy. Přitom je na něm patrné, že vzniká s vědomím určitého omezení, v dobrém slova smyslu je lokální, ale proto je také intenzivnější, než je dneska zvykem.

A to už jsme v městské galerii, tedy v PLATO. Napřed pár provozních otázek. Už se začalo s úpravami bývalého supermarketu Bauhaus, aby se v něm konečně rozjel každodenní provoz?

Bauhaus začneme opravovat v nejbližších dnech – začneme střechou, elektřinou a topením. Počítám s tím, že vlastní provoz a program spustíme v březnu příštího roku. Do té doby využijeme stávající prostory na Českobratrské ulici.

A historická jatka? Jaký je aktuální horizont? Kdy si zajdeme na výstavu do bývalých jatek a rozhlédneme se po Stodolní a okolí z jateční věže?

Chce to svůj čas. Zatím město stále jedná o smlouvě na projekt s architektem Petrem Hájkem. Přesto bychom mohli uvažovat o druhé polovině roku 2020, anebo o jaru 2021. Pokud všechno dobře půjde…

Zatím tedy PLATO zůstává v Kanceláři pro umění na Českobratrské ulici, ale jak dokazuje program na září a říjen, chystáte řadu výsadků do ostravského plenéru. Třeba 16. září do Husova sadu, co se tam bude dít?

Tradičně se účastníme akce Zažít město jinak – a jako vždycky vymýšlíme něco jiného a souvisejícího s danou situací. Takže jsme se rozhodli, že ve spolupráci s městským obvodem Moravská Ostrava a Přívoz otevřeme alespoň na jedno odpoledne pro veřejnost novogotickou kapli sv. Alžběty na okraji sadu a její interiér pojedná Lucie Králíková z brněnského projektu Efemér. Jestliže chceme zažít město jinak, pak nestačí vytáhnout na ulici to, co děláme obvykle uvnitř našich institucí a domů, ale spíše přemýšlet o tom, co samo město nabízí a my si toho nevšímáme. Zpřístupnění konkrétní drobné architektury a květinová intervence do jejího interiéru by mohly občany inspirovat, aby ve svém okolí objevovali to, co běžně míjejí bez povšimnutí.

Ostravské rostliny. Pro mne to byl vždycky svízel syřišťový, kopretina vratič či kakost smrdutý, tyhle rostliny mi do Ostravy seděly svými názvy, navíc tu opravdu i hojně rostou, a to doslova v každém příkopu, na haldách i v kolejištích. Jaké ostravské rostliny jste si stačil oblíbit během svého již skoro tříletého pobytu ve městě?

Rostliny a květiny jsou pro mě španělská vesnice. Poznám kopretinu, pampelišku, růži, tulipán, karafiát, blatouch, lotos a kopřivu. Ostatní obdivuji, ale neidentifikuji. Takže co je místní a co roste všude, opravdu nerozliším. A to jsem tu už čtvrtý rok.

To už jsou čtyři roky? 17. září najdou Ostraváci PLATO v Komenského sadech, konkrétně u pomníku Rudé armády. Jak se teoretik umění dívá na sochařskou práci Konráda Babraje?

Koncert při východu slunce jsme naplánovali k pomníku ryze z pragmatických důvodů – je to dál od vody a je tam dost místa. Sám monument mám v oblibě jako velmi kvalitní ukázku dobové estetiky a patosu. A samozřejmě výrazu dobové ideologie a jejích mocenských ambicí. Vyjadřuje je přesně a estetické normy své epochy naplňuje perfektně.

Zároveň je to mauzoleum, uvnitř památníku je 668 uren padlých ruských vojáků, přes všechna historická příkoří ze strany Sovětského svazu mě na tom místě pořád dojímá to strašné mládí padlých vojáků, mnozí vojáci padli v sedmnácti, osmnácti letech… Jak to vnímáte vy?

Jsem vděčný za to, že jsem nic podobného nemusel prožít. Alespoň zatím. Svět je křehký a my na to zapomínáme. Koneckonců památníky nám to mají připomínat, ale nedaří se. Zaslepenost ale asi k životu patří.

Bohužel. Jen o tři dny později začne v Kanceláři pro umění nová „výstava“, týdenní projekt spojený s provozem konceptuálního květinářství. Navazujete asi na konceptuální kadeřnictví či klub Fiesta, co je vlastně cílem těchto „uměleckých výzkumů“, které běžnou městskou realitu přetvářejí ve výstavní projekty?

Chceme zdůraznit, že umění není věc, ale význam a hodnota. Lidé často chodí do galerie proto, aby si potvrdili, že něco, o čem četli, existuje. Ale je otázka, co pak vlastně vidí. My teď klademe akcent na zkušenost a zážitek, který si jinak nedokážete přivodit. Když něco děláte doma nebo někde, kde je to zvykem, chcete výsledek. U nás musíte přemýšlet, co to znamená – když jdete tančit, když vás někdo stříhá, když kupujete květinu. Rušíme automatismus a upozorňujeme na to, že běžné životní aktivity mají nějaký smysl a jejich forma není náhodná. Umění je kompetentní právě k tomu, abyste si toho všimli. A třeba se svým životem něco udělali.

Ve druhé polovině září se Kancelář pro umění promění na jeden víkend v „cestovní kancelář“. Pro první poznávací zájezd za uměním jste vybrali varšavské přehlídky Warsaw Gallery Weekend (WGW) a NOT FAIR, na zpáteční cestě nejstarší muzeum současného umění v Lodži. Proč se galerie rozhodla cestovat za uměním a poprvé právě do Polska?

V naší kanceláři tak trochu administrujeme různé přístupy k umění. Cestovní kancelář si navíc všichni umí představit, takže si pak snad více lidí dokáže představit, k čemu je dobrá i kancelář pro umění. Zájezd je nový důležitý prvek naší nabídky, protože rozšíří povědomí o současném umění a přispěje k pochopení, že PLATO je srovnatelné s děním v okolním prostředí, ale zároveň je nějak jiné. Polská umělecká scéna nás zajímá nejvíce – jednak si uvědomuje naši výjimečnou pozici a také je mimořádně inspirativní a silná. Právě WGW je největší přehlídkou současného umění v Polsku, letos s 30 speciálně připravenými výstavami. Cílíme především na studenty, ale je tu mnoho lidí, kteří by sami za současným uměním nejeli. My jim poskytneme informace, průvodce, organizační komfort… je možné, že to někdo jen tak zkusí a užije si to.

Trochu mě zaráží, že po všech těch konceptuálních divočinách chystá PLATO na říjen „obyčejnou“ výstavu kreseb, v programu se doslova uvádí, že půjde o výstavu „představující široké spektrum uplatnění kresby v současném českém a polském umění“. To zní na PLATO hodně nudně, o co půjde doopravdy?

Otázka, jak dnes vypadá kresba, kde všude se s ní potkáváme a jak ji umělci používají, není vůbec obyčejná. Však uvidíte. Naše sochy taky u klasických sochařů moc nebodovaly.

Pravda, na ty sochy jsem zapomněl (poznámka: Pokorný naráží na výstavu Dočasný depozitář – socha: případová studie 1, která v PLATO proběhla v květnu). Jak vlastně současné PLATO definovat? Pojmy galerie či městská galerie se už v profilu PLATO na portálu vaší instituce neobjevují a stránky pouze definují cíle či aktivity. Jak tedy nazvat PLATO? Je to městská galerie, je to vůbec galerie? A potřebují dnešní umělci galerie?

Formálně samozřejmě jsme městskou galerií, respektive institucí, která má za úkol zprostředkovávat současné umění ve všech jeho podobách. Umělci a umění stejně jako veřejnost potřebují určitý rámec, který jim umožní vzájemné setkávání. A tenhle rámec nemůže mít ve 21. století stejnou podobu jako v polovině 19. století, kdy v Německu začaly vznikat první výstavní sítě typu kunsthalle. Takže ano – jsme galerie, ale nepřizpůsobujeme umění našim potřebám, spíše se naopak přizpůsobujeme tomu, jak se umění vyvíjí a co potřebuje. Je to obtížnější cesta, protože návštěvníci mají určité návyky a vlastně vyžadují určitý stereotyp. V tomto směru se tedy musíme lépe přizpůsobit návštěvníkům a lépe s nimi komunikovat, aby jejich stereotyp vůči nám spočíval v očekávání, že pokaždé přijdeme s něčím nečekaným.

A ještě do ostravských ulic. Doma jste v Praze, částečně máte v srdci Brno, dvě srdeční komory jsou tedy plné. Zbývají však další dvě srdeční síně, usadila už se v jedné z nich alespoň částečně i Ostrava?

Ano. Ostrava a její lidé. Jinak bych tady už dávno nebyl…