Wolfgang Amadeus Mozart žije. Ostravanům poslal pozdrav na slunečním paprsku

V úvodu zaznělo v podání smyčcové skupiny orchestru Collegium 1704 Mozartovo Adagio a Fuga c moll K. 546. Skladba z roku 1788 má starší původ – fugu Mozart napsal původně pro dva klavíry. Počátek Adagia i celá fuga je prostoupena zlověstnou, temnou atmosférou, která svým vyostřeným dramatismem ukazuje do budoucnosti. Orchestr pod vedením Lukse zahrál Adagio v precizní souhře a znamenitě odstupňované dynamice. Krásný kontrast v podobě lyrického druhého tématu přineslo nádherně zahrané legato. Fuga byla zahájena v ostrých nástupech všech čtyř hlasů, které Luks dynamicky odstínil tak, aby vyniknul vždy ten, jenž je nositelem hlavní fugové myšlenky. Semknutá souhra smyčců Collegia 1704 byla naprosto úchvatná.

Ze středečního provedení Mozartova Requiem. (Foto: I. Korč)

„Jsem blízek smrti. Konec nastává dříve, než mi bylo dopřáno radovat se ze svého nadání. Život byl přece jen tak krásný. Mým začátkům svítila tak šťastná hvězda, ale kdo změní svůj osud? …Končím, neboť můj pohřební zpěv nesmí zůstat nedokončen.“ Takto psal Wolfgang Amadeus Mozart Lorenzovi da Ponte v září 1791. To už byl těžce nemocný, objevily se bolestivé otoky na rukou i nohou a skladatel byl upoután na lůžko. Mozartova nemoc byla lékaři té doby pojmenována jako revmatická zánětlivá horečka „hitziges frieselfieber“. Mozart svou „labutí píseň“ i přes toužebné přání dokončit nestihl. Zemřel 5. prosince 1791, nebyl pohřben do masového hrobu, nikdo ho nenechal (Salieri ani zednáři) úkladně zavraždit, jak rozvádějí stále oblíbenější a stále hloupější konspirační teorie.

Faktem zůstává, že Mozart své Rekviem nedokončil. Stranou musí jít i pokusy o tajemné záhrobní síly: za objednavatelem se skrýval poslíček hraběte Franze von Walsegga, který se snažil o pouhý podvod. Mozart stačil své Rekviem dopsat pravděpodobně po část Lacrimosa. Dílo zřejmě dokončil jeho přítel Franz Xaver Süßmayr. Přestože se zejména ve 20. století objevila řada dalších kompletací, zůstává drtivá většina provedení věrná zavedené verzi, jejímž autorem je s nejvyšší pravděpodobností Süßmayr.

Ze středečního provedení Mozartova Requiem. (Foto: I. Korč)

Mozartovo Rekviem je symptomaticky zabarveno expresivním klasicismem a predikovaným romantismem. Svědčí o tom i samotná instrumentace, která zahrnuje 2 basetové rohy, 2 trubky, 2 fagoty, 3 pozouny, tympány, housle, violu a basso continuo. Vokální party zahrnují sólový soprán, kontraalt, tenor, bas a smíšený sbor.

Svou zasmušilostí a ponurostí se s první skladbou koncertu spájel kongeniálně i začátek Rekviem, který je svěřen orchestru a sboru. Nádherně dynamicky modelovaná byla vedoucí melodie basetových rohů. Intoitus: Requiem aeternam se nesla v příjemném středovém tempu a zvukové vyváženosti jednotlivých nástrojů. Sopranistka Olga Jelínková se k orchestru připojila v části Te decet hymnus, Deus, in Sion, et tibi reddetur votum in Jerusalem. Její lyrický, měkce sametový hlas zapůsobil z počátku s vroucnou naléhavostí. V Kyrie se rozezněla burácející dvojitá fuga, v níž se zaskvěli sboristé Collegia Vocale 1704, kteří byli obsazeni kromě pětice sopranistek čtyřmi zpěváky v altech, tenorech a basech. Působivé byly sekané fráze na slabice E ve slově Eleison, akustická rovnováha všech hlasových skupin, o nádherné plastické barvě nemluvě.

Ze středečního provedení Mozartova Requiem. (Foto: I. Korč)

Třetí částí Mozartova Rekviem je sekvence, která zahajuje dramatické Dies irae, známé jako Den hněvu. Luks vyvolal ohlušující gradaci, která však měla jemně prokreslený průběh. Tuba mirum zahájil svým znělým basem Jaromír Nosek, na něhož navázal energicky zpívající tenorista Václav Čížek, který vetknul do výrazu velké emoce. Dialog následně rozšířil alt Anety Petrasové a soprán Olgy Jelínkové, jejichž hlasové barvy spolu příjemně souzněly. Velmi pěkná byla též dynamická rovnováha všech sólistů, žádný vokál nezůstal upozaděn. Rex tremendae s typickým harmonickým průběhem zaujal tvárnou dynamikou sboru i orchestru. Recordare v podobě kvarteta sólistů bylo opět pohlazením stejně jako zbývající sekvence Confutatis a Lacrimosa.

Ze středečního provedení Mozartova Requiem. (Foto: I. Korč)

V Offertoriu zaujalo tempovou agilností Domine Jesu, jehož tragičnost podpořila zastřenější hlasovou barvou znamenitě Olga Jelínková. Následné připojení Anety Petrasové nebylo intonačně úplně zdařilé. Pěvecké disproporce se objevily na chvíli i v melodicky konejšivém Benedictus, který Petrasová zahájila precizně, ale v nejnižších tónech sestupné melodické linie se její hlas trochu dusil. Vzrušený začátek Agnus Dei měl nádherně prokreslené sborové partie. Závěrečné Lux aeterna se sólem Olgy Jelínkové a sborem vyznělo jako důstojná tečka za velkolepým provedením.

Luksovo nastudování Mozartova Rekviem bylo skutečně obrovským, nefalšovaným a ryzím estetickým zážitkem. V instrumentální rovině se v orchestru sešli špičkoví interpreti historicky poučené interpretace. V jeho řadách jako host zasedl také festivalový ředitel Igor Františák na basetový roh. Neznám žádného jiného ředitele festivalů v České republice, který by si tohle dokázal.

Ze středečního provedení Mozartova Requiem. (Foto: I. Korč)

Václav Luks vtisknul orchestru i sboru své osobité pojetí, které vždy hraje ve prospěch díla: jasně vedenou melodickou linii, adekvátní dynamiku, citlivě nepřehnanou agogiku a tempovou uměřenost staví v dokonalé symbióze. Přitom osvědčil, že nespoléhá jen na mikrotektonické promýšlení jednotlivých částí, ale všemi hudebními složkami spěje k neobyčejně konzistentnímu celkovému tvaru. Kvarteto sólistů bylo voleno pečlivě s ohledem na barevný soulad. Všichni podali báječný výkon, naplněný výbornou artikulací, dynamickým projevem a poutavě modulovanou hlasovou barvou. Překrásným témbrem zaujaly Jelínková a Petrasová, pánové zase excelovali v dramatické rovině (Čížek) a artikulačně znělé preciznosti (Nosek).

Dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Antonín Dvořák o Mozartovi v jedné z přednášek na pražské konzervatoři řekl s pověstnou gnómičností: „Mozart je sluníčko“. A patrně se nemýlil, Rekviem v Ostravě totiž možná navštívil samotný skladatel. Mozartovo sluníčko se do chrámu totiž podívalo. Třikrát se během provedení Rekviem objevily sluneční paprsky na oltáři a nasvítily působivě vnitřní chrámovou loď. Zvláštní náhoda, nemyslíte?