Svatováclavský hudební festival zahájilo znamenité provedení Brahmsova Německého rekviem

Je příznačné, že velké umělecké činy často vznikají pod tlakem tíživých okolností. Jako výkřik proti neproniknutelné oponě času symbolizuje hudební forma zvaná rekviem smuteční mši za zemřelé. U německého skladatele Brahmse existuje několik reálií, které mohly být podnětem k vzniku této obrovité skladby. Otřesným zážitkem pro něj byl konec Roberta Schumanna, který zemřel v ústavu choromyslných. Zhruba do let 1854 – 1856 spadá začátek druhé věty Německého rekviem, tehdy ovšem Brahms uvažoval pouze o orchestrální skladbě. Až v roce 1861 si skladatel poznamenal na poslední stránku písňového cyklu Krásná Magelona slova z Bible, která jsou textovým podkladem Německého rekviem. Trvalo ještě dlouhých pět let, než byla partitura hotova, tehdy ovšem měla šest částí – nynější pátá Ihr habt nun Traurigkeit (Protož i vy zármutek máte nyní) s překrásným sopránovým sólem byla dokomponována až po premiéře v květnu 1868.

Brahmsovo Německé rekviem má originální hudební i jazykovou strukturu. Text si skladatel sestavil sám z různých úryvků Starého i Nového zákona. Ústředním motivem mu přitom byl žal a útěcha zarmoucených (během komponování mu zemřela matka, což jej velmi zasáhlo), nikoli křesťanská doktrína či protestantské východisko. Řídil se výhradně hudebním a emocionálním hlediskem, přičemž se mu z fragmentárních veršů podařilo vytvořit jednolitý, literárně sugestivní celek.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Německé rekviem je psáno pro smíšený sbor, sólový soprán, baryton, orchestr a varhany (účast varhan je fakultativní a na zahajovacím koncertě nezazněly). Selig sind, die da Leid tragen (Blahoslavení lkající) z Matoušova evangelia zahájil velebný zvuk smyčců bez účasti houslí, čímž Brahms docílil neobyčejné zvukové barvy. Ondřej Vrabec vedl první větu s rozvážným klidem, pomalým pohybem a pozvolným rozvíjením dynamického napětí. Nebesky znějící čtyřhlas v podání Českého filharmonického sboru představil od prvních tónů to nejlepší z české sborové tradice: vyváženost celého hlasového spektra čtyřhlasé sazby, působivou barvu, univerzální dynamické rozpětí a rytmickou preciznost.

Posledně zmíněné plus sboristé prezentovali hned ve druhé části rekviem v kontrapunktické melodii chorálového typu na text z I. epištoly sv. Petra: „Neboť všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Uvadla tráva a květ jí opadal.“ Právě tato věta s příznačnými sólovými tympány oplývá jednou z nejkrásnějších melodií hudebních dějin a také v Ostravě vyzněla velkolepě. Po hymnickém souzvuku Aber des Herrn Wort bleibet in Ewigkeit (Ale slovo Páně zůstává na věky) přichází oslnivý fugový nástup hlasů v ohlušující dynamice a plném lesku, který sboristé dokázali vyvolat.

Členové Českého filharmonického sboru Brno. (Foto: Ivan Korč)

Jako zádumčivý, filozofický dialog s Bohem je koncipována třetí část Herr, lehre doch mich (Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého) v níž se představil švýcarský barytonista Rudolf Rosen. Vokál charismatického interpreta zaujal pohyblivostí a lehkostí ve vysokých polohách, ve spodních patrech hlasového rozsahu naopak překvapil průrazností a mohutně znělým témbrem. Skvělá byla rovněž Rosenova pěvecká dikce a dokonalá artikulace. Neobyčejný dramatický náboj této části zvýraznilo dokonale plastické (o intonaci sboru nemluvě) provedení sboru i orchestru.

Druhý oddíl třetí věty přináší tektonický vrchol celé první poloviny Německého requiem – úchvatnou fugu na text „Duše spravedlivých jsou v Boží dlani a žádná muka se jich nedotknou“. Geniální nápad Brahmse, nechat pod polyfonním předivem fugy ležet prodlevu základního tónu D, vyvolává ohromující výsledek. Vrabcovo propracované modelování frází bylo příkladné, sbor i orchestr dokonale splynuli v jedinečném hudebně plnokrevném poselství.

Lyrickou krásou a procítěnou interpretací sboru i instrumentalistů vynikala i čtvrtá část Wie lieblich sind deine Wohnungen, Herr Zebaoth! (Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů!) na slova čtyřiaosmdesátého Žalmu. Sboru je zde v první polovině svěřena výrazově průzračná, homofonní funkce, přesto i v druhé půli Brahms vytvořil opět působivou fugu.

Nejintimnější, introspektivní zpovědí dýchala pátá část rekviem Ihr habt nun Traurigkeit (Protož i vy zármutek máte nyní), kterou Brahms podle vlastních slov komponoval vzpomínaje na svou zesnulou matku. Sopránové sólo ztvárnila Kateřina Kněžíková koncentrovaně a podmanivě. Jednotlivé fráze vykroužila s poddajnou hlasovou elasticitou, vyhnula se přeexponované dynamice ve výškově ošemetných partiích. Provedení Kateřiny Kněžíkové dýchalo něhou, upřímností a neslo se v působivé témbrové svítivosti, kterou její vokál též díky šetrné a inteligentní hlasové hygieně disponuje.

Sólový part zazpívala Kateřina Kněžíková. (Foto: Ivan Korč)

Brahmsovo rekviem je prostoupeno pozoruhodnou symetrií jednotlivých částí. Jako na sebe tonálně i myšlenkově navazují první a sedmá, třetí a pátá věta, lze sledovat určitou analogii mezi druhou a šestou částí Den wir haben hie keine bleibende Statt (Neboť nemáme zde města zůstávajícího). V jejím počátku stojí výrazově uměřené a smířlivé sborové Andante, s barytonovým sólem Rosena však přichází velký dramatický zvrat a vystupňovaný výraz. Ten kulminuje při líčení posledního soudu, neústí však do beznaděje ale do grandiózní fugy, nesporného tektonického vrcholu celé druhé poloviny kompozice. V této šesté části rekviem se podařilo Vrabcovi rozpoutat jedinečné dynamické běsnění, koncentrovaně hrající filharmonici v pohyblivých šestnáctinách smyčců i v přesných souzvucích lesklých žesťů vyvolali ohromující účin spějící do konejšivé tóniny C dur.

Jako hudební testament vyzněla závěrečná sedmá část Selig sind die Toten, die in dem Herrn sterben (Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví). Vrabec ji vystavěl v porovnání s jinými provedeními ve velmi křehké dynamické hladině, která jakoby rezignovala na větší tektonické zvraty a předěly. V jednolitém, smířlivém proudu všech zúčastněných, v čistotě a semknutém interpretačním projevu dozněly tóny Brahmsova Německého requiem a rozhostilo se delší ticho. Teprve potom se spustil příval potlesku, který snad jen díky poklidnému, kontemplativnímu vyznění závěrečné věty nechal posluchače v lavicích katedrály sedět.

Ze závěrečné děkovačky. (Foto: Ivan Korč)

Provedení Německého rekviem bylo po všech stránkách znamenité. Ondřej Vrabec už mnohokrát osvědčil, že je schopen dostát těm nejnáročnějším dirigentským metám, jako vynikající hornista si též pečlivě střežil žesťovou sekci, která podala spolu s dalšími skupinami báječný výkon. Brněnští sboristé jsou pro podobně exponované úlohy přímo stvořeni a neumím si v současné době představit, že by se v České republice zhostil někdo tohoto díla lépe. Sbormistr Petr Fiala je nespornou legendou ve svém oboru a jeho vedení je příkladné. Poklonu je vhodné složit také oběma sólistům, Kateřina Kněžíková i Rudolf Rosen podali velmi přesvědčivé pěvecké výkony, které hluboce utkvěly v paměti.

Svatováclavský hudební festival je po roce zpátky a jako hudební klenot se rozzářil hned zahajovacím koncertem plným leskem.