Skončily Ostravské dny, obdivuhodný maraton, který razí soudobé hudbě cestu

Na závěrečném koncertu v prostorách Trojhalí Karolina se v sobotu večer opět představil letos nově založený soubor ONO (Ostrava New Orchestra) a Ostravská banda. Sál byl jako ostatně po celou dobu festivalu zaplněn hudbychtivým publikem, které absolvovalo i v tento večer dlouhý hudební maraton.

První třetinu zahájila patrně nejhranější skladba Edgara Varése Ionisation pro bicí nástroje, sepsaná téměř před sto lety, přesto stále svěží, moderní a inspirující. Následující Zipfs Law (2017) Jamese Falzoneho byla zvukově co do orchestrálních barev zajímavá, nicméně dlouhá a navíc bez vnitřního napětí, takže působila ke konci trochu unyle.

Druhý z rezidentů Austin Hin Yan Leung představil ve světové premiéře svoji kompozici Serenity (2016), velmi pěknou a výborně propracovanou skladbu, která dává tušit jeho budoucí skladatelský potenciál rozvíjející se momentálně na Královské hudební akademii v Londýně. Stejně pozoruhodná byla i následující kompozice dalšího z rezidentů Daniela Lo nazvaná YouHuang (II) z roku 2017 s virtuózním sólovým partem houslí v podání jedinečné Pauline Kim Harris (na vynikající úroveň současných interpretů jsem pěla ódy v recenzi o den dříve, nebudu se proto opakovat, protože Pauline Kim Harris do této kategorie patří).

Houslistka Pauline Kim Harris. (Foto: M. Popelář)

Po přestávce následovala česká premiéra skladby …And Grackles Gone (2016) Eliho Greenhoea. Ta bohužel nebyla tak invenční a dobře propracovaná jako předešlé dvě, nicméně efektní. Pro mě osobně vrcholem večera byla světová premiéra na objednávku OD Monodologie XXXVII Loops for Leoš rakouského skladatele Bernharda Langa. Invenční a vtipná skladba pohrávající si s motivky z díla Leoše Janáčka, mohla podle mého názoru celý večer uzavřít a byla by tak důstojnou poctou slavnému rodákovi, kterému by určitě svým současným pohledem/nadhledem na Mistrovo dílo udělala radost.

Po ní bohužel následovala před přestávkou ještě světová premiéra skladby narration (2017) Ravi Kitappa, která po Langovi působila bezbarvě a nic jsme se o jejím obsahu nedozvěděli ani z programové brožury.

Třešinkou na dortu byl koncert pro bicí a orchestr Trurliade – Zone Zero (2015-2016) rakouské skladatelky Olgy Neuwirth. Brilantní, výtečně napsaná, téměř čtyřicetiminutová kompozice vznikla na zakázku festivalu v Luzernu, kde ji premiéroval sólista sobotního večera Victor Hanna. Jeho výkon byl suverénní, skladbu už má dobře zažitou a očividně si ji užívá. Na rozličné bicí nástroje doslova čaroval. V tom mu velmi dobře kontrovala i bicí sekce orchestru.

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Na závěr se sluší zhodnotit celou akci. Je neuvěřitelné a je velmi záslužné, že se Petru Kotíkovi a jeho týmu podařilo vybudovat festival a s ním spojené kompoziční kurzy takovéhoto časového rozsahu. Jak už jsem psala dříve, je Ostrava pro podobnou hudbu ideálním místem a podpora magistrátu a dalších organizací i reakce a návštěvnost publika dokazují, že je zde o soudobou hudbu zájem. Doufejme, že se v tomto ohledu bude festivalu dařit i v dalších letech.

Dovolím si však několik připomínek z mé praxe běžného posluchače, člena fan klubu soudobé hudby a umění, který se tomuto pro mnohé podivnému koníčku profesionálně věnuje více jak dvacet let. Moje poznámky jsou tedy podloženy praxí a zkušenostmi z jiných, podobně zaměřených akcí. První připomínka se týká neúměrné délky všech koncertů, jež se promítá na únavě posluchačů i hudebníků, kteří si nemohou hudbu vychutnat a především ji nechat v sobě doznít, nehledě na praktické věci, které jsem již zmiňovala, třeba dopravu pozdě v noci domů, případně nutnost jít další den do práce.

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Martin Popelář)

S délkou koncertů souvisí i výběr dramaturgie, která i v případě závěrečného koncertu mohla raději některé skladby vynechat a raději se měla soustředit na pečlivější a delší přípravu už tak dost náročných kompozic.

Orchestr ONO má velký potenciál, mladí lidé mají zájem takovouto hudbu hrát, je v nich plno pozitivní energie, nicméně interpretační kláda sobotního koncertu byla už nad jejich síly. Je to přirozené, protože v tomto složení hrají poprvé a zrovna hudbu, se kterou si nevědí často rady ani profesionální a lety sehraná tělesa.

Orchestr Ostravská banda se již vyprofiloval ve velmi dobré těleso, sestavené z vynikajících hudebníků, kteří nemají problém ani s rozsáhlejšími sólovými party. Raději bych se tedy držela jeho a soustředila energii a sílu na něj, než na zakládání dalších těles. Např. v provedení skladby Bernharda Langa interpretační úroveň orchestru ONO ve své druhé polovině poněkud klesla, jemné nuance a detaily, narážky nevyzněly naplno tak, jak by si zasloužily, na konci působila unaveně, zvadle (nikoliv v partituře).

Ze závěrečného koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Totéž se týkalo i kompozice Olgy Neuwirth, kde se orchestr místy sypal, nervozita hudebníků byla znát, provedení nemělo nadhled a suverenitu, přestože u pultu koncertních mistrů seděli vynikající členové Ostravské bandy. Skladbu mám ještě v živé paměti při jejím provedení na festivalu Wien Modern v loňském roce, kdy zazněla také v rámci závěrečného koncertu – v jeho první polovině. Tady byla interpretace o několik tříd výše – právě proto, že Vídeňští symfonikové jsou sehrané těleso, které má s interpretací nové hudby zkušenosti a dovede ji připravit během několika málo zkoušek.

Pokud by orchestr ONO působil jako rezidenční orchestr mladých hudebníků, kteří mají zájem přiučit se pod vedením zkušených profesionálů interpretaci soudobé hudby, pak by to byl výborný nápad a záslužná činnost. Pokud se má ale profilovat jako symfonický orchestr, má ještě velký kus cesty před sebou.

Pro mě osobně, co se Ostravských dnů týče, platí pravidlo méně je více a raději méně a pořádně. To jsou nicméně jen pouhé, dobře myšlené návrhy z mé strany. V každém případě děkuji všem pořadatelům za řadu krásných, obohacujících uměleckých zážitků a přeji z celého srdce hodně sil a inspirace do dalších ročníků této přehlídky.