Ostravské dny vstoupily do druhé poloviny znamenitým koncertem v kostele sv. Václava

In the sound of a clock (Ve zvuku hodin), tak se jmenovala první skladba, která v kostele zazněla. Kanadská skladatelka Rita Ueda při jejím komponování myslela na město Sapporo a tamní věž s hodinami, která v ní vyvolávala příjemné vzpomínky na zvuk hodin, zvonů a zvonků, které v Sapporu zaznívají. Struktura její skladby byla velice originální.

V úvodu zazněla budhistická onomatopoia zvonu (gin, gon, gan) vyřčená třemi zpěváky, jejichž držené tóny se vrstvily nad sebe. K nim se postupně přidávali ostatní členové sboru Canticum Ostrava s dalšími zvukovými evokacemi zvonů (kin, kan, kon, čikutaku, kačikači).

Z uvedení skladby In The Sound Of A Clock. (Foto: M. Popelář)

Skladba Kanaďanky predikuje pohyb, jakoby se vzduchem sv. Václava šířilo neviditelné, ale citelné vlnění zvukových délek – i sboristé se pohybovali napříč kostelem a jejich hlasy postupně vytvářely složité vertikální relace v sekundových intervalových stupních. Ueda také myslela na dramatickou výstavbu skladby, která místy svou melismaticky tvarovanou melodikou připomínala prastaré byzantské zpěvy. Kompozice Kanaďanky vyzněla velmi sugestivně a patřila k největším zážitkům večera, o čemž také svědčil frenetický ohlas publika.

Zcela odlišný výsledek přineslo druhé dílo večera, skladba autora Davea Riedstry, jejíž název symbolizují pouze dvě prázdné hranaté závorky, údajně čerpá z tradice vážné hudby, jazzu a rocku. Údajně také skýtá zvukový zážitek. Riedstra ale v podstatě zopakoval model nedávno zazněvšího Niblocka, přičemž zvolil jediný tón, který si střídavě přidávali tři zpěváci.

Asociace metody cirkulačního dechu, který se užívá v některých folklorních i jazzových žánrech u dechových nástrojů, vyzněla značně trapně. Obsazení dvou žen a jednoho muže, zpívajících stejný tón vedlo k postupnému poklesu tónové výšky. Zpěvák měl postupně stále větší problémy s intonací vysokého tónu. Netuším, jaká tradice říká, že poslouchat deset minut tentýž tón, který kolísá a padá dolů, je zážitek. Skladba nebyla ani tak zážitkem, jako spíš demonstrací prázdné, nulové hodnoty, která se pouze holedbá nabubřelými atributy.

Last Words (Poslední slova) na text Charlese Bernsteina zkomponoval americký skladatel George Lewis. Sympatický Afroameričan vytvořil velmi zajímavou skladbu, jejíž hudba stála v dokonalém poměru k básnickému slovu. Lewis si pečlivě pohlídal dodržování slabičných délek, čímž se dostal velmi blízko k ideální symbióze mezi oběma elementy. Zvuková textura jeho skladby pracuje s náročnými intervalovými poměry, na několika místech využil vzestupných i sestupných glissand i dalších efektů (syčení), důmyslně Lewis strukturoval také vícenásobné dělení hlasových skupin.

Velmi účinná byla rytmická strukturace skladby, která důmyslně a s přirozeným citem „hýbala“ rytmem ve prospěch dramatičnosti i specifické výslovnosti některých veršů. Last Words rozhodně nebyla jednoduchá na poslech, ale její hudebně sémantické kvality jsou naprosto nesporné. Jediné, co mne trochu udivilo, byla avizovaná minutáž v programu: skladba měla trvat 12 minut, její živé provedení však trvalo 6 minut.

Z uvedení skladby Wings. (Foto: M. Popelář)

Posledním dílem první půle koncertu byla skladba Wings Liisy Hirsch. Více než hudební syntaxí zaujaly Wings prostorovým konceptualismem – čtyři skupiny instrumentalistů a zpěváků byly rozmístěny na čtyřech místech. Strukturální průběh skladby evokoval Ligetiho témbrové období, Hirsch předepsala smyčcům dlouhé držené tóny, které postupně vrstvily alikvoty, zpěváci měli za úkol tóny svých instrumentálních skupin přebírat. Wings předpokládá také volné hudební asociace, zpěváci mohli do skladby volně vstupovat. Subtilní, aerodynamická struktura díla byla velmi zajímavá, byť je zřejmé, že podobně zvolenou kompoziční taktiku, lze uplatnit s téměř totožným úspěchem bez jakékoli větší námahy a myšlenkového úsilí.

Po přestávce zazněl nejprve Quartet – Unisono No. 2 brněnského skladatele Pavla Zemka Nováka, který je věnován památce druhé lidské pochodně – vítkovského studenta Jana Zajíce. Zemek Novák je zvukový asketa s obrovským tahem na branku. Postwebernovská úspornost ve výrazu, zhuštěná úsečnost melodických hroznů i konstantnějších frází, vertikálně sypaná kaskáda tónů a invenčně koncipovaný rytmus dělají z osmiminutového díla Zemka Nováka pozoruhodnou záležitost, jejíž proniknutí předpokládá hluboké soustředění a odosobnění. Důmyslná práce s čtvrttóny a dalšími netradičními intervaly působily jako roznětka emocí dusivých jako dým. Skladba mne přesvědčila neobyčejnou vnitřní koncentrací, symbolismem bezmoci a touhou po svobodě a spravedlnosti, která vždy naráží na bariéry a krvavé stopy.

Pauline Kim Harris. (Foto: Martin Popelář)

Následovala skladba Petra Kotíka Overture, která zazněla v podání dua String Noise. Conrad Harris a Pauline Kim Harris tentokrát netvořili nerozlučnou dvojici. Skladatel je postavil do hudebního i prostorového kontrastu. Pauline Kim stála dole před diváky a její part sestával vesměs z rychlejšího hudebního toku, který využíval nejen melodicky rozsáhlé oblouky, ale také dvojhmaty různého typu: se dvěma mobilními intervaly, s jedním drženým a druhým expandovaným tónem. Kotíkova hudební řeč v této skladbě jako by odrážela princip souvětí, se všemi hlavními a vedlejšími větami, s tečkami coby zámlkami, potřebnými k nadechnutí.

Conrad Harris své spoluhráčce odpovídal z kůru vesměs pomalými, ponurými tóny, které se nesly kostelem s šedavým, těžkým nádechem. Nelze popřít filozofickou hloubku, kterou zejména Conradovy odpovědi svou rytmicko-melodickou obsažností vyzařovaly. Kotíkova Overture ukázala, že melodické fragmentárnosti a bezbřehému toku hudby, strukturovanému jako biblické kázání starých proroků, se žádné meze nekladou.

Drsný zvukový materiál si zvolila Martyna Kosecka, rezidentka institutu ve skladbě Kochawaya, která zazněla poté. Operka v podání Ostravské bandy, barytonisty Jeffreye Gavetta a sopranistky Anety Bendové pod taktovkou Carla Bettendorfa na ploše kratičkých pěti minut líčí s obrovskou sugestivitou příběh vycházející z čínské bajky: Štěňátko Kochawaya se od vesničanů dozví o zlém kouzlu v horách. Myslí si, že lidé takovými pověrami štěňata jenom straší a rozhodne se zjistit, zdali je to pravda.

Kosecka předvedla v této skladbě obdivuhodnou odvahu. Výstavba její kompozice je v instrumentální rovině znamenitá: začíná náhodnými asociacemi, které zaplňují zvukový prostor v obrovské šíři. Následně se zjevuje nervózní soprán Bendové, klavírní tóny hovoří v těch nejpropastnějších kontrastních výškách až k démonické odpovědi temných sil v osobě skvělého Jeffreyho Gavetta. Na pěti minutách dokonale dramaticky vykroužený příběh, jehož emoční napětí je napěchované náloží originality, odvahy a rozbití tvaru ve prospěch nalezení řešení. Zdůraznit je třeba také skvělé provedení všech protagonistů skladby.

Pro své bezbřehé a umělecky nesmlouvavé hledání nových výrazových cest hudby je pravidelně zařazován na program festivalu také hudební odkaz skladatele Geörgyho Ligetiho. Tentokrát se v kostele sv. Václava rozeznělo jeho 10 Pieces for Wind Quintet v podání Daniela Havla (flétna), Kamily Moťkové (hoboj), Irvina Venyše (klarinet), Stefanie Liedtke (fagot) a Daniela Costella (lesní roh).

Z uvedeního skladby Geörgyho Ligetiho. (Foto: M. Popelář)

Ligetiho kompozice staví na důmyslném principu vztahů horizontálně-vertikálních, témbrových a rytmicky osamostatnělých elementů, jejichž kontaminace vedou k novým zvukovým objevům. Střet   organizovaného řádu v dlouhých zvukových plochách se zdánlivým chaosem v tempově zběsilých melodických pasážích vyšších dechů vyvolal groteskní, tíživou atmosféru. Některé části se rozvíjely z jednoho tónu postupným sekundovým rozšiřováním tonálního terénu. Napětí udržované kakofonními „plivanci“ některých dechů, Ligeti účinně střídal s až asketickou zdrženlivostí výrazu. Dechový kvintet Ostravské bandy prokázal v této skladbě brilantní interpretační um, semknutý výraz, precizní sehranost a hlavně nasazení, které může být příkladem i některým studiovým nahrávkám. Jasná ilustrace toho, že Ligetiho mistrovství je dodnes živoucí inspirací a zážitkem, který je obdivuhodný.

Téměř totožný vjem jsem si odnesl z poslední kompozice večera, jíž byla Composition No. 1 „Dona nobis pacem“ Galiny Ustwolské. Jedná se o smíšené trio, které zaznělo v obsazení Daniel Havel (flétna), Gergely Lukácz (tuba) a Keiko Shichijo (klavír). Ustwolská ji zkomponovala po sedmileté tvůrčí pauze, z poslechu bylo však ihned zřejmé, že se její hudební řeč nijak zásadně nezměnila.

Keiko Shichijo. (Foto: Martin Popelář)

Třívětá kompozice je prodchnuta objevnými zvukovými barvami, které vytvořilo netradiční nástrojové seskupení. Způsob práce s nimi (relace tónových výšek) a zcela originální harmonická i rytmická strukturace v některých momentech připomínala Šostakoviče, svou myšlenkovou intenzitou a zvukovou progresivitou jej však předstihla. Dílo nesmírně originální skladatelky se svou zvukovou avantgardností nijak neholedbá. Objemně pracuje také s tichem, horizontální vrstvení dlouhých i krátkých časových hodnot vyvolalo dojem témbrově prokresleného labyrintu, z kterého svou tvůrčí neúprosností a ponornou hloubkou myšlenek jakoby nebylo cesty ven.

Skladba Ustwolské byla naprostým po Ligetim jedinečným vrcholem celého kvalitativně výborného koncertu.  Jediná výtka směřuje k organizátorům koncertu, kteří zcela „přešvihli“ délku koncertu. Ten končil až po deváté a posluchači, kteří chtěli pokračovat na Noc sól v nedalekém Cooltouru, tak neměli šanci na vydechnutí, pokud chtěli stihnout její začátek naplánovaný na 21 hodin. Velmi častá časová předimenzovanost koncertů by se mohla ošetřit pečlivěji. Je přece všeobecně známo, že méně je mnohdy více.

Podstatnější je umělecký výsledek celého večera, který je znamenitý. Ostravská banda je složena z vynikajících interpretů, kteří se zhostili nesnadných v podstatě sólových výkonů nesmírně bravurně. Jurij Galatenko prokázal se svým sborem dokonalou připravenost, chuť a odvahu k novým projektům. Canticum Ostrava v současné době nemají v Ostravě – co se interpretace současné hudby týče – konkurenci. Koncert byl velmi příjemně dramaturgicky koncipován a drtivá většina děl měla punc opravdovosti a tvůrčího hledačství.