Roman BeeSee Bílek pracuje na hororech i komiksu pro Čtyřlístek a říká: Dnes už z upírů nikdo nemá strach

Nedávno ti ve spolupráci s kreslířem Pavlem Patou Talašem vyšel další díl seriálu Meloun & Sirka. Jak vznikla vaše spolupráce se Čtyřlístkem?

Nejprve byl náš společný komiks O sněhu. Pavla oslovili přímo ze Čtyřlístku, já jsem byl samozřejmě rád, že mě ke spolupráci přizval. Vytvořil charaktery Melouna a Sirky a zbytek už nechal na mně. Je to bláznivé sci-fi. Původně to měli být pouze „časonauti“, kteří budou cestovat do historie. Nakonec z nich ale jsou cestovatelé po různých planetách. Něco mezi rodinou Smolíkových a Stopařovým průvodcem galaxií. Ale primárně je určen dětem.

Jsi také vydavatelem komiksového fanzinu BubbleGun? O co jde?

Od roku 2006 vyšlo devět čísel, na desátém se právě pracuje. Vydáváme ho ve vlastním nákladu. Jedno číslo jsme financovali přes Startovač a nové bude také, protože jsou vždy věnovány pouze jednomu autorovi. Osmé bylo od Pavla Talaše – 100x O sněhu. Jednalo se o jednostránkové stripy s větším počtem scénáristů, kde jsem také přispěl. Poté jsme spolu udělali ucelené album na téma O Sněhu pod názvem Hledání jara. Pro server Vlčí bouda děláme ještě stripový seriál Sněhulení, který by měl být pro dospělejšího čtenáře.

Jak ses dostal k hororu?

Stejně jako jsem ve věku dítěte objevil Čtyřlístek, tak jsem se o něco později dostal k filmům na VHS, tehdy ještě dabovaných jednohlasem, třeba Kukuřičné děti. A tím to začalo. Je to žánr, který mě prostě baví. Nejdříve jsem začal o hororu psát recenze a pak přišla i vlastní tvorba.

V jedné z tvých povídek se vyskytuje hned trojice koček se jmény slavných hororových ikon. Kolik máš koček?

Ani jednu. S bývalou manželkou jsme jednu měli. Tři psy a jednu kočku, a ta kočka se naučila chování psí smečky. Chytala jejich moresy, chodila třeba vítat, když někdo přišel domů – na druhou stranu je i šikanovala a mlátila drápky přes čumáky.

Jak jsi přišel na příběh s kočkami, co se jmenují podle postav režisérů hororů Hitchcock, Romero a Carrie?

Znám jednu historku, slyšel jsem ji kdysi v knihkupectví Geralt, kde jsem vždycky přišel na deset minut a pak tam zůstal i tři hodiny. Manželka majitele mi vyprávěla, jak našli v lese přivázaného psa, velkého knírače, který měl na krku cedulku Jmenuju se Hitchcock. To byl asi první popud. Romero mi přišel taky dobrý.

A ta třetí se jmenuje Carrie protože tě nenapadla žádná hororová režisérka?

Nebyl jsem si úplně jistý, zda by to mělo náležitý efekt, třeba kočka jménem Coppolová… Odrazil jsem se od Stephena Kinga.

Co říkáš na dnes nejznámějšího řemeslníka literárního hororu Stephena Kinga?

Je jedním z těch, na kterých jsem vyrostl. Nemám moc rád jeho konce, jinak je čtivý a patří mezi mé oblíbené. Jsem potěšen, že jeho současná tvorba nedosahuje osmi set stran jako kdysi.

V čem podle tebe spočívá horor?

Hlavně v atmosféře. Dnes ovšem z upírů už nikdo nemá strach, když byli v současnosti povýšeni na metrosexuály. Horor je o atmosféře, ale tu už nikdo moc nepěstuje. Nechci, aby byl horor jenom o násilných scénách, i když je rozhodně nechci opomíjet. Horor je pro mě hodně o psychologii.

Pracuješ v Divadle loutek, které hry bys doporučil?

Třeba Hodinu Komenského. Vesměs to mladé diváky chytne hned od začátku. Navíc jsou tady téměř všechny postavy sígři, takže to vypadá, že s diváky táhnou za jeden provaz. Vynikající je Marvin, ale myslím si, že tady není na tento typ her příliš publikum. Spíše jde o festivalové představení. A moje nejoblíbenější představení je Lebensraum (Životní prostor).

Chodíš do divadla i jinak než pracovně?

Ano, jako divák do Komorní scény Arény a Divadla Petra Bezruče. Strašně jsem se těšil na Spalovače mrtvol, Norbert Lichý je tam super. U Bezručů mě zaujal i Richard III., který se mi líbil scénicky, ale nechtěl bych stavět ty trubky, to klukům fakt nezávidím. Líbilo se mi 1984, Petrolejové lampy. A jedna z největších pecek v Ostravě je podle mě Slyšení v Komorní scéně Aréna.