Indie písničkářka Moin Moin: Spousta písní vzniká nezávisle na místě, spíše jako situační a pocitové etudy

Tvá poslední nahrávka Dawn vyšla loni v únoru. Pracuješ na novém materiálu?

Už je to v procesu pár měsíců, dávám si načas. Bude to deska Moin Moin jako kapely (pozn. Tomáš Veliký – bicí, Radomír Szajter – basa) a myslím, že nevyjde dřív než po novém roce. Na podzim vyjde singl.

Dawn jsi nahrávala sama za pomoci přátel z kolektivu Chee Chaak Tips, podobně se to mělo i s jeho vydáním, je to tak? Je pro tebe etika DIY důležitá?

Dawn vyšlo na dvou labelech – Chee Chaak Tips a Z-Tapes. Z obojího jsem měla velkou radost, protože mají široké a dost odlišné publikum. Je pro mě důležité ztotožnit se s lidmi, se kterými spolupracuji, sdílet pohled na svět, v čemž se asi odráží ona DIY estetika nebo přístup k životu. Stejně tak mám blízko ke Cold Cold Nights, se kterými jsem byla několikrát na turné, a ke kolektivu Miro.

Hudba, kterou děláš, by se dala nazvat – dovolím si malé zjednodušení – bedroom popem s trochou sebevražedného vibeu. Kde se to v tobě bere? Jsi depresivní člověk?

(smích) Depresivní nejsem… spíš uvolněná a low-key. A míň vážná a temná, než to asi zní. Z té bedroom polohy se, myslím, nějakým zpúsobem vymaňuju do víc straight-forward upřímného vypravěčství a trochu vyprofilovanějšího indie, což se, doufám, dá slyšet na koncertech.

Myslíš, že se ve tvé hudbě odráží i atmosféra míst, v nichž jsi žila – ať už je to Ostrava, Island nebo Norsko?

Určitě jo, asi hlavně tím obecným nekomfortem, když se přistěhuješ na nové místo, ale neviděla bych to jako jediný impuls k tvorbě. Island i Norsko jsou dost romantizovaná místa; jsem si vědoma toho, že si mě tak hodně lidí spojuje s idylickou představou panenské přírody hor a fjordů, ale neřekla bych, že to je zrovna hlavní subjekt mojí hudby. Zajímá mě spíš poznávat a pozorovat lidi – jací jsou a jak se s nimi dostávám nebo nedostávám do kontaktu a různých situací. Obě tyhle země mají problém s určitým druhem sociální i geografické izolace, což mě dost fascinuje. Spousta písniček ale vznikla a vzniká nezávisle na místě, spíš jako situační a pocitové etudy doma, v kavárně, na letišti, po trapným rande a tak.

V knize o ostravské hudební scéně Oáza zmiňuješ koncert Odeur de Violettes jakožto jeden z impulsů, které tě přiměly tvořit vlastní hudbu. Existují nějaké nahrávky, které tě formovaly obdobným způsobem?

V teenagerském věku mě dost zasáhli PJ Harvey, Sonic Youth, potom Radiohead a Elliot Smith. Aktuálně je to Andy Shauf, Alex G, Hovvdy, The Evens a další. Přes norskou zimu jsem poslouchala hodně Microphones, na jaře to pak bylo album Contact Sports od americké indie písničkářky Squirrelflower. Před pár dny jsem byla na koncertě Slowdive, což byl fakt velkej zážitek.

Na stránkách Oázy ses potkala s mnoha kolegy ze scény okolo dnes již nefungujícího klubu Plan B Hardcore Café. Udržuješ s těmito lidmi kontakt, přestože už dlouhou dobu žiješ v Trondheimu?

No jasně, i když se to komplikuje tou vzdáleností, tak je to pro mě dost zásadní.

V dubnu 2016 jsi podnikla velmi specifické evropské turné – trvalo měsíc a cestovala jsi výhradně vlakem. Jak jsi k tomuto nápadu přišla? Šlo tady hlavně o praktické hledisko?

Tohle jsem chtěla udělat hrozně dlouho a v tu dobu se mi to prostě hodilo s tím, že jsem měla čas a možnost na měsíc odjet. Už mě přestávalo bavit hrát sama jako songwriterka, začínaly se rýsovat různé spolupráce, takže jsem toho chtěla jednoduše využít. Cestovat vlakem je moc fajn – pro jednoho je to levný, ekologický, a máš spoustu času na to dělat další věci.

Toto turné je také tématem zinu 04/16, který jsi letos vydala v limitovaném nákladu 40 kusů. Co přesně v něm může případný čtenář najít?

Fotky míst a lidí a spoustu suchých, osobních poznámek a zážitků. Psala jsem si celý měsíc deník do sešitu a telefonu, většinou bez diakritiky, interpunkce a často taky v opilosti, takže z toho vznikl takový prapodivný flow, ze kterého jsem potom vybírala. Focení probíhalo podobným, nekontrolovaným způsobem na malý analogový kompakt.

Papírové ziny dnes přežívají už zřejmě jen v hardcore punkovém prostředí; to, co děláš, je tedy v rámci scény, ze které vycházíš, dost neobvyklé. Jsou tvé pohnutky v touze dělat věci jinak, překvapovat?

Zine je pro mě skvělý funkční formát, ve kterém se dá prakticky a nízkorozpočtově skloubit a pohrát si se spoustou věcí – vizuální dokumentací, textem, vazbou, formátem. A taky to otevírá prostor pro spolupráci, což byla v případně 04/16 Kateřina Baranková, která stojí za grafickým zpracováním. A myslím, že fanzinová kultura je dost živá i mimo HC punkovou scénu.

Ovlivňuje tvou hudební tvorbu fakt, že se zabýváš primárně výtvarným uměním?

Jo, ale čerpám z jednoho do druhého, což je pro můj hudební i umělecký projev dost zásadní. Magisterský program, který momentálně v Trondheimu studuji, není kapacitně ani konceptuálně omezený jen klasickými výtvarnými médii, a můžu se tak v rámci školy pohybovat na hranici hudby, noise, performace, sound artu a umění. Zapsala jsem si několik kurzů hudební technologie, live programování apod., což mi otevřelo spoustu nových dveří. Taky tady mám dvě impro-noise kapely, Cone a Orange Cakes. S Cone chystáme v lednu malé turné po Norsku.