Ostrava po dvou letech opět dýchá novou hudbou. Prolog na Hlubině nabídl skladatelské pokusy studentů

Po tři týdny se každý druhý rok v Ostravě scházejí zájemci o kompozici a prostřednictvím přednášek, diskusí, workshopů vedených předními osobnostmi oboru a koncertů mají možnost přiučit se něčemu novému, sledovat, co se v této oblasti děje v mezinárodním měřítku, setkat se s kolegy a navázat spolupráci s interprety a hudebními tělesy. Industriální prostředí Ostravy je pro takovouto událost ideální a organizátoři našli vstřícnou podporu města i hudebních institucí, bez které by akce takovéhoto rozsahu vůbec nebyla možná.

Ještě před čtvrtečním koncertem proběhla krátká diskuse pořádaná Institutem umění – Divadelním ústavem v Praze na téma podpory soudobé klasické hudby, které se zúčastnili odborníci z praxe. Nadnesena byla řada témat od podpory provozování této hudby, vzniku nových děl, jejich uvádění na patřičně profesionální úrovni a především zařazení této hudby do běžného koncertního provozu. Zmíněna byla i nutnost uvědomění si důležitosti a nezbytnosti podpory současných duchovních hodnot napříč společností a to zejména v řadách nejvyšších politiků a institucí, rozhodujících o rozpočtech a podpoře nejen finanční, ale i společenské a mediální.

První koncert čtvrtečního dne představil, jak už bylo zmíněno, tvorbu šesti z celé řady letošních rezidentů Institutu Ostravské dny. První tři kompozice byly rozličného komorního obsazení. Celkově se jednalo spíše o studentské práce a studie, co až a jak je možné.

Z prvního koncertu Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Just recall (2017) Milese Waltera pro dva vibrafony a elektroniku byly příjemným zahájením večera. Raritou skladby bylo použití osmivteřinového samplu holého vibrafonu z desky Louise Armstronga z roku 1930. Into the Pipe (2016) Christiana Ferlaina pro saxofonový kvartet byla poněkud neinvenční.

Třetí skladbou první poloviny byla časově poněkud předimenzovaná kompozice passing; moving; still; passing. 17 still-lives (2017) Iana Mikysky kombinovaná s projekcí, nedoporučenou epileptikům. Jako nápad zajímavé, nicméně velmi dlouhé a posluchačsky náročné. Hudba by v tomto případě bez projekce neobstála. Mladí autoři mají před sebou ještě hodně dlouhou cestu k nalezení vlastního stylu a skladatelské pokory, která jim zabrání uvádět na jeviště studie a pokusy.

Z prvního koncertu Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Druhá polovina koncertu byla oproti první daleko zajímavější a invenčnější. První skladba Hypha (2016) Timothyho Pagea nebyla možná tak „moderní a experimentální“ jako předešlá díla, nicméně přinesla kus poctivě napsané, zvukově zajímavé hudby v tradičním nástrojovém obsazení pro housle a klavír a proto o to cennějším ve své výzvě napsat pro toto obsazení něco zvukově i obsahově nového.

Z prvního koncertu Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Zábavou, humorem a kreativitou nešetřila skladba Jacka Sotomskeho Accordion GO (2016) pro akordeonistu a výborně natočený videoklip. Závěrečná dvouvětá skladba Adriána Demoče Kvarteto (2015, rev. 2016) pro housle, klarinet, violoncello a cimbál byla zajímavá především neobvyklou kombinací nástrojů a jejich barev a druhou, klidnou větou vytvořila most ke druhému koncertu večera. Interpretační výkony sólistů Ostravské bandy byly velmi dobré.

Z prvního koncertu Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Mimořádný zážitkem byl následující, pozdně večerní koncert v kostele sv. Václava. Jedna skladba v podání jednoho interpreta dala na frak všem těm, kteří pro svá díla potřebují videoprodukce, multimediální projekty, elektroniku, aby často zakryli nedostatek invence. Téměř hodinové Requiem (2001) Borise Guckelsbergera je interpretačně nesmírně náročnou skladbou pro sólo violu, kterou Nikolaus Schlier přednesl naprosto fenomenálním způsobem, zcela ponořen do interpretace.

Nikolaus Schlier. (Foto: Martin Popelář)

Viola šeptala, zpívala, místy zněla jako celý orchestr; kontrapunkticky vedené hlasy vyzněly v celé své kráse a dialogu. Na hudební estetice Borise Guckelsbergera se v tom nejlepším smyslu podepsala studia u ruských autorů Alfreda Schnittkeho a Viktora Suslina, která zanechala v jeho tvorbě zvládnutí řemesla a v jeho duši cit pro krásu, smysl pro instrumentaci a zacházení s nástrojem v souladu s jeho technickými a zvukovými možnostmi a především duchovní rozměr díla – v tomto poli pak vzniká nová hudba. Výběr prostoru byl v tomto případě naprosto kongeniální.