V kapli sv. Alžběty zní zoufalý křik tonoucích uprchlíků. Opava zní, rezonuje a vibruje drásavými emocemi

I když jsou jednotlivá místa, tedy Galerie Cella, kaple sv. Alžběty a Hovorny blízko u sebe, Opavy neznalý návštěvník výstavy bude jen složitě nacházet vizuálně silný a navádějící „brand“ výstavy. Nebylo by od věci nabízet mapku s vyznačením jednotlivých bodů zájmu, a to jak v Ostravě, tak v Opavě, popřípadě formálně hravé směrovky přímo v ulicích. Pokud jen náhodně narazím na jednu z instalací, například v Hovornách, mohla by mě mapka a průvodní text také navést ke zbytku výstavy.

V nenápadné přízemní budově Galerie Cella, jež spoluutváří starobylou frontu Matiční ulice, můžeme otevřenými dveřmi doslova vkročit do instalace Ivana Palackého Frk není. Její ambicí je dle doprovodných slov autora přivést návštěvníka k bezprostřednímu, znalostí nezatíženému vnímání zvukové kulisy, a to uprostřed prstence složeného ze surově vyžilých reproduktorů. Na otáčivé židli, která je fyzickým a haptickým mobiliářem instalace, slyšíme produkci z každého místa trochu jinak. Záznam procházky lesem složený z roztodivných šumů a praskání větví je následně převeden do notace pro bicí. Zde nepřemýšlejte, ale pouze vnímejte! Tento přístup je doveden k dokonalosti tím, že k přemýšlení jste nabádání až ve vedlejší místnosti, kde je celý prostorový koncept zopakován. Ve středu ale není otáčivá židle, nýbrž pohodlný ušák a reproduktory jsou nahrazeny papírovými talířky, které zvuk ze své podstaty spíše pohlcují.

Zde máme možnost poklidně zasednout a bilancovat dojmy zvukového zážitku. Interaktivně jsme vtaženi do konceptu tím, že své vnitřní postoje můžeme jakkoliv vepsat či zakreslit do přiloženého deníku. Autor tak ponechává zrod samotné koncepce na sdílených subjektivních záznamech návštěvníků a vytváří protipól klasicky ozřejmujících vysvětlivek a informačních cedulí, které bývají u děl v galeriích přítomny.

Ivan Palacký: Frk není. (Foto: J. Michna)

Jen několik kroků od Galerie Cella ústí Matiční ulice do komorního prostoru Rybího trhu, jehož jednu uliční frontu zakončuje nenápadná zbarokizovaná, původně gotická kaple sv. Alžběty. Zde je nainstalován černý solitérní audio objekt levitující v prostoru, jehož autorem je polský umělec Paweł Kulczyński. Téměř prázdný prostor kaple dotváří emocionálně silný koncept. Z růžice symbolizující kompas jsou vyluzovány zmodifikované zvuky a především autenticky zaznamenané hlasy tonoucích uprchlíků ve Středozemním moři. Trojrozměrný útvar vyluzující prapodivný zvuk jakoby přiletěl z vesmíru, ale zvuková kulisa, kterou zprostředkovává, je „pozemsky“ konkrétní a civilizačně ožehává. I když nikde není uvedeno, jak byl tento zvukový materiál sesbírán, vzbuzuje silnou mentální i faktickou rezonanci, prostupující doslova celým tělem.

Instalace Pawła Kulczyńského. (Foto: J. Michna)

Poslední instalací mnou zvoleného směru procházky byla zavěšená telefonní sluchátka v nikách tzv. Hovoren – zaniknuvších telefonních budek v budově bývalé pošty na Masarykově třídě. Tento pro opuštěnou budovu oživující moment vytváří vlastně absurdní performativní situaci, kdy člověk ve výklenku budí dojem telefonujícího, ovšem překvapilo mě, kolik kolemjdoucích tento výjev přešlo bez jakékoliv reakce. Nebo jsou všichni Opavané již s touto intervencí obeznámeni?

V levé Hovorně je nakomponována audio smyčka vyjevující jakousi zvukovou archeologii telekomunikace složenou z šumů, pípání a neostrosti komunikujících hlasů. Site-specific projekt Jonáše Grusky trefně reaguje právě na prostor, v němž se některé z těchto zvuků mohly donedávna ozývat. V pravé Hovorně můžeme u sluchátka zažít ryzí vytržení z každodenní reality poslechem absurdních rozhovorů a bizarních myšlenkových toků zesnulé postavy slovenského undergroundu WooDooMana. Doporučuji vydržet do (roz)hovoru o odvolání se do Národní Rady SR.

Instalace Jonáše Grusky. (Foto: J. Michna)

Opavská část výstavy, i když tak nějak ukrytě a nehalasně, nabízí nevšední vjemy, které jsou právě založeny na v celku stále ojedinělé platformě zvuku jako nástroje umělecké interpretace. I zde se setkáváme s originálně chápanými zvukovými kulisami, které do nás mohou až fyzicky vstupovat. Stejně jako v ostravské galerii Lauby, jsou i v Hovornách svébytné zvukové artefakty součástí bezprostředního veřejného prostoru a mohou tak rozrušovat všednodenní plynutí ulice.

Zajděte do některých ostravských, opavských (nejlépe do všech) prostor výstavy Znějící, rezonující, vibrující a nechte na sebe působit zvukové projekty, jenž svou energií osvěží náš stále více převizualizovaný způsob vnímání světa.

Čtěte také: Recenze ostravské části výstavy Znějící, rezonující, vibrující