Veronika Holbová: Na konzervatoři jsem zažila krásné období, i když to se mnou někteří neměli lehké

Kdy a kde jste nabyla své první pěvecké zkušenosti?

První hudební vzdělání jsem získala v Ostravském dětském sboru pod vedením pana sbormistra Milana Chromíka a paralelně na Múzické škole, kde jsem navštěvovala pěveckou třídu Miroslavy Vavrušové.

Co vám základní hudební vzdělávání dalo? Žijeme v době, kdy osobnosti jako Magdalena Kožená, které zastřešují projekt ZUŠ Open, bojují o místo „zušek“ na slunci…

Toto vzdělání přirozeně rozvíjelo mé nadání a hlavně, a to si myslím, že je to nejdůležitější a nejpodstatnější, podporovalo lásku k hudbě a k umění obecně. Základní umělecké školy mají u nás nezastupitelnou roli! Také ctím myšlenku udržet a podporovat u nás toto školství.

Po Múzické škole vaše kroky směřovaly na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Jak vzpomínáte na tuto životní etapu?

Během studia na konzervatoři jsem měla možnost studovat a také pracovat s mnoha profesionály. Na toto období vzpomínám ráda. S některými z nich se potkávám dodnes. Každý z nich ve mně něco zanechal. Jsou to krásné vzpomínky i momenty, vtipné situace, připomínky (nejen pedagogické), které ve mně utkvěly a vytvořily vztahy mezi námi, a to vše mě nutí říct, že to bylo jedno z mých nejhezčích období. Někteří to neměli se mnou lehké, ale dnes, když se potkáme, tak se usmívají. To je dobré znamení (úsměv).

Veronika Holbová a Jiří Pavlica v Evangeliu podle houslí. (Foto: Werner Ullmann)

Po celou dobu studia na Janáčkově konzervatoři jste pracovala pod vedením sopranistky Evy Dřízgové Jirušové. Ví se, že jste k ní lidsky i profesně přilnula. Jak byste charakterizovala její styl? Co je na ní jedinečné?

Ona sama (úsměv))! Je těžké na to odpovědět ve dvou větách. Po pedagogické stránce ji nejvíce charakterizuje obětavost, píle, individuální přístup, humor, otevřenost, ale také důslednost a střídmá přísnost. A hlavně hluboká znalost pěveckého oboru, kterou umí dále předávat. A po té lidské? Sedněte si s ní na kafe a pochopíte mnohé.

Vynikající sopranistka Simona Šaturová tvrdí, že s operním zpěvem by se mělo začínat až v osmnácti. Eva Dřízgová šla zpívat do divadla naplno hned po konzervatoři. Jak to vnímáte vy?

Myslím si, že je velmi individuální, kdy začít se studiem klasického zpěvu. Zda v patnácti nebo v osmnácti. Já určitě děti na ZUŠ nevedu operním způsobem (zhruba do jejich patnácti let). Nechám je přirozeně vyvinout, v poklidu a bez násilí přejdeme období mutace. Hlídám, ať si u zpívání zbytečně nevytvoří zlozvyky a neubližují si a hlavně zpíváme pro radost (úsměv). Pokud mají předpoklady stát se operním zpěvákem, přihlásí se na konzervatoř a tam se seznámí s operní technikou jako takovou a v tomto momentě začíná ta dlouhá a nikdy nekončící operní cesta. A na té dále závisí, kdy vstoupit na jeviště. Ono opravdu záleží na tom, jak je zpěvák disponován po všech stránkách (technické, herecké, apod.). To si musí každý určit sám. Já sama začala zpívat menší roličky už na konzervatoři a každá mě někam posunula. Díky nim jsem získala menší či větší zkušenosti s jevištěm, s mým hlasem a se sebou samou.

Veronika Holbová. Foto: Jana Kaňoková

Od roku 2012 jste zaregistrovala úspěchy na pěveckých soutěžích. Tou poslední byla prestižní karlovarská soutěž Antonína Dvořáka, kde jste v roce 2015 zvítězila. Považujete to za svůj největší triumf?

Každou soutěž, které jsem se zúčastnila, považuji za svou malou osobní výhru a utvrzení, že jdu správným směrem.

Soutěže, jak známo, otevírají brány k jevištím. Kdo vyhrává, dostává šanci zpívat v operních domech. Jak jste na tom v současné době? Přišla už chvíle, kdy si vybíráte role a působiště?

Díky výhrám na soutěžích je o vás více slyšet. A v dnešní konkurenční době musíte být vidět i slyšet. Soutěž mi přinesla několik nabídek a možná otevřela pomyslnou bránu, ale i tak nadále jezdím na konkurzy a snažím se o to sama, než abych seděla a čekala. Dostala jsem krásné příležitosti v Českých Budějovicích a hlavně u nás v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Od podzimu 2015 jsem debutovala v několika hezkých rolích a těším se na další, které mě čekají.

Z představení Pavla Hellebranda Dekameron. (Foto: W. Ullmann)

Kromě zpěvu mezi vaše aktivity patří také výuka…

Ještě před pár lety bych se jen koncertováním neuživila. Dnes už je to lepší. I přesto jsem učila na Základní umělecké škole v Ostravě-Porubě, kde jsem teď ukončila své působení, abych se mohla věnovat více zpěvu. Dále jsem doktorandem a externím pedagogem na Ostravské univerzitě na katedře sólového zpěvu. A baví mě obojí. Jak práce s dětmi, tak práce s posluchači katedry. Každá nese s sebou velkou zodpovědnost. Jedna pro případné další studium a druhá pro profesionální dráhu. Ale radost z dobře odvedené práce, která je dána posunem vašich studentů, je nepopsatelná.

Jakou hudbu posloucháte, když potřebujete od opery a své práce vypnout? Máte své hudební úniky?

Nemám! Neposlouchám a chci mít klid! (smích). Ráda si však pustím rozhlas, kde je jen mluvené slovo a usínám u Werichových pohádek a her Járy Cimrmana.

Velice pozitivní ohlasy sklízejí vedle operních rolí také vaše koncertní aktivity. Považujete operní a koncertní zpěv za spojité nádoby? Jin – jang?

Koncertní repertoár, jedná-li se o sakrální repertoár starých mistrů, považuji za pěveckou hygienu. Tím, že zatím nemam tolik zkušeností, tak se stále seznamuji a posouvá mě to dál nejen po stránce interpretační, ale i technické.

Zazpívala jste si přes své mládí řadu krásných rolí. Naposledy v Lazebníkovi sevillském jste zazářila v roli Rosiny. Jak se vám nový český překlad Jaromíra Nohavici zpíval?

Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem tuto roli už zpívala v jiném českém překladu ve Slezském divadle v Opavě. Staré texty i pěvecké linky jsem se přeučovala, a když jsem se tím prokousala, začala jsem si tuto inscenaci užívat.

V opeře Lazebník sevillský. (Foto: Martin Popelář)

Jaký vztah máte k hudbě 20. století a k současné hudbě? V následující sezóně se chystá v Národním divadle moravskoslezském Šostakovičova geniální opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. Mám pocit, že by vám Katerina Izmailova slušela…

Na roli Kateriny mám spoustu času! A nejsem si jistá, zda se k ní někdy v budoucnu dostanu (pěvecký obor, náročnost partu, typ postavy aj.). V této inscenaci se však mihnu v prvním jednání jako Aksinya. A současná vážná hudba? Mám ji ráda, ale musím k ní vždy dozrát a dojít. Pár projektů (soudobých skladatelů) jsem už dělala, ale je to jiný svět. Většinou se musíte oprostit od klasické hudby a říct si, že vše, co skladatel napsal, se dá interpretovat, být k tomu otevřený a nebát se. Ale můj šálek kávy to nebude. Ráda to pro své kamarády a kolegy zazpívám, zahraji, ale asi se vždy vrátím k bel cantu.

Máte nějaké srdeční skladatele či autory?

Nikoho nepreferuji. Když se mi něco nebo někdo líbí, ráda si to poslechnu. A když najdu někoho nebo něco nového, plynule přejdu a nechám se inspirovat.

Jaký typ hudby vysloveně nemusíte slyšet?

Zvládnu mnoho! Poslechnu si více žánrů i experimentální hudbu, ale asi si sama od sebe nepustím tvrdý metal a hard rock. Mám ráda hudbu s příběhem a hloubkou, a to i v oblasti popové muziky.

Z inscenace opery Tři přání. (Foto: M. Popelář)

Jako doma jste v koloraturních áriích i v expresivních rolích typu černošky v Třech přáních Bohuslava Martinů. Cítíte, dle mého dojmu přirozeně, co která role potřebuje. Kteří režiséři vám zatím nejvíc dali do vínku?

Hlavně si myslím, že je důležité, jak se k té či oné roli zpěvák postaví, jak ji uchopí a je schopen s ní pracovat. V tom tkví originalita nás všech.  A kdo mi dal do vínku nejvíc, se nedá říct, každý mě naučil něco jiného. Ráda vzpomínám na práci s režisérským duem SKUTR a na pana Ondřeje Havelku.

V září začíná Svatováclavský hudební festival, kde vás můžeme slyšet v Rossiniho Stabat mater…

Ano, 26. září budu zpívat sopránový part tohoto díla spolu s polskými kolegy Evou Kalvasinskou, Aleksandrem Kruczekem a Damianem Suchozebrskim pod vedením dirigenta Paola Gatta, Českého Filharmonického sboru Brno a Ostrava Youth Orchestra.

Mohla byste, prosím, čtenáře pozvat i na další své koncerty a vystoupení?

Ještě před koncertem na Svatováclavském hudebním festivalu mě můžou posluchači slyšet na charitativním koncertě v Sanatoriích Klimkovice. Koncert se uskuteční v neděli 17. září v 16 hodin a dále se na něm představí mezzosopranistka Soňa Jungová a klavírista Michal Bárta. Výtěžek z koncertu půjde na konto neonatologického oddělení Fakultní nemocnice Ostrava. Dále mě můžou nejen čtenáři Ostravanu slyšet v Národním divadle moravskoslezském v rolích Rosiny (Lazebník Sevillský !!!), Aksiny (Lady Macbeth z Mcenského újezdu) a Violetty Valery (La traviata).