Neslyší však zpitý táta, v příkopě kdes leží plném bláta, píše Bezručův epigon. Anebo neopisoval?

Jistá podobnost následující básně s Bezručovou Maryčkou Magdónovou je zřejmá po prvním přečtení. Pro připomínku kousek z Bezruče: „Šel starý Magdón z Ostravy domů, / v bartovské harendě večer se stavil, / s rozbitou lebkou do příkopy pad. / Plakala Maryčka Magdónova.“ A Frýdlantský nabízí podobný opilecký příběh udřeného a vykořisťovaného dělníka z Ostravska.

BŘETISLAV E. FRÝDLANTSKÝ
BALADA SOBOTNÍ

Není jako po výplatě…
Celý týden při mizerném platě

dřel – však nyní aspoň „pónem“.
už jde tedy do hospody honem.

Vesele se v krčmě žije –
huláká a karty hraje – pije.

Žena doma marně čeká,
Nemocná je – snů se těžkých leká.

Děcko v koutku skryto kdesi
volá s pláčem „chleba!“ že až lesy

okolní tím slovem hučí,
ve větvích, kde tisíc písní pučí…

Neslyší však zpitý táta –
v příkopě kdes leží plném bláta.

Jistěže, básnicky je to proti Bezručovi druhá liga, přesto má skladba podobný sociální akcent jako Maryčka. O básníku Břetislavu E. Frýdlantském přitom mnoho nevíme. Zřejmě šlo o literární pseudonym, za kterým se sice literární vědci snažili najít konkrétního autora již v padesátých a šedesátých letech 20. století, nicméně bez úspěchu. Frýdlantského tvorba se v regionálním tisku objevovala zřídkavě v letech 1905 až 1908, tedy ještě před prvním vydáním Slezských písní (1909), autor se však mohl dostat k takzvanému Slezskému číslu (1903), které již obsahovalo nejsilnější Bezručovy opusy.

Frýdlantský se možná Maryčkou inspiroval, určitě to ale nebylo jen čiré epigonství. Petr Bezruč naznačoval směr a básnící z Ostravska pak na podobnou notu psali verše inspirované drsnou realitou hornického a hutnického kraje, k níž každý den patří nějaký ten k smrti upitý či před hospodou násilně ubitý Magdón, horník zavalený uhlím a hutník umírající ve Vítkovické mordovně, jak se říkalo Vítkovickým železárnám.

„K půlnoci a po půlnoci vycházejí individua z brlohů a rozcházejí se do jednotlivých ulic na lov, ke krádežím a k číhání na opozdilé chodce spěchající ku svým domovům,“ líčil atmosféru v ostravských ulicích Ostravský deník v pondělí 25. července 1910. Na sklonku července 1910 proto ostravská policie zorganizovala razii, při níž za pouhé dvě noci zatkla v krčmách 43 osob, z nichž 16 putovalo po výslechu rovnou k soudu. Ostravský deník je popisoval jako ztracené existence, které budí strach. Bída mravní a sociální, o jaké psal básník Petr Bezruč, nebyla básnickou licencí, nýbrž všední ostravskou realitou. Policie zdála se býti bezmocná a zkorumpovaná, jak o tom vypovídá další ostravská historka zveřejněná Ostravským deníkem v pátek 22. července 1910: „Jde-li člověk kolem Haberfaldova hostince v pozdní hodině, rozléhá se řev vevnitř a na ulici opilci válí se po zemi. Je postrachem vedle oné putyky jíti. Zajímavo jest, že přes dva domy nachází se policejní strážnice, která snad nechce vše viděti.“

Frýdlantský zřejmě bydlel ve Frýdlantu nad Ostravicí, odkud to bylo jen kousek do Bašky. Obě místa byla spojena s hutnictvím, o tamních železárnách psal Bezruč v básni Škaredý zjev: „Bůh ví, že jsem škaredý! / Puch mrtvoly ode mne táhne, / na rukou, na nohou puká mi maso, / znáš hutě v Bašce? / Tak oko mi plaje…“

BŘETISLAV E. FRÝDLANTSKÝ
(***)

Léto parné – slunce peče
z Frýdku kráčím ku Frýdlantu.

Žhavý prach mne v hrdle dusí,
zrak ochabl a spánky moje hoří.
Baška blízko – hospoda tam. Mrak
únavy já z čela plaším,
vysmívám se hoři – –

Co to, že je v Bašce ticho, v den
všední? – Z komínů se valí líně
šedý kouř. – Já dusnem omámen
sotva nohy vleču – zapadnu v hospody stíně.

Podobně jako Bezruč se Frýdlantský toulal i Beskydami. A tam nebylo radno z biskupských lesů odnést ani klacík, jak psal Bezruč: „Maryčko, mrzne a není co jísti… /   Na horách, na  horách plno je dřeva… / Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, / má mlčet, Maryčko Magdónova?“  A tohle je bezručovská tragédie z ostravských novin z 20. května 1908: „Zastřelen hajným. V Javořince nedaleko Jablunkova ve Slezsku střelil hajný Leisner po muži, který chytal si po potoce plující kládu. Kulka projela nešťastníkovi plíce a střeva. Hajný se dále o těžce zraněného nestaral, až bratr odnesl ho domů, kde postřelený svému zranění podlehl.“

BŘETISLAV E. FRÝDLANTSKÝ
TEN NÁŠ LID

Stál jsem jednou Lysé hory
na temeni. Zrak můj těkal
po tom kraji – Slezsku, Lašsku,
jehož osudu se lekal.

Kraj tak krásný, ale chudý
obrazem je svého lidu –
dobré duše – dřou jak mezci,
avšak klidí holou bídu.

Tichý lid to, nic jím nehne –
trpělivě snáší osud –
před pánem jak před pánbíčkem
ohýbá své hřbety posud.

Zahřměl Ondráš, zalkal Bezruč
k lidu tomu z duše – ale
hory pohřbily ty hlasy
a lid dře a úpí dále.

Ano, poslední čtyřverší prozrazuje, že Frýdlantský měl Bezručovo Slezské číslo přece načtené již v roce 1905. Sociální nátisk jeho tvorby ale zároveň naznačuje, jak mocná byla chuť místních veršotepců zapět proti chudobě a každodennímu zmaru. A Frýdlantský nebyl jediným pěvcem, který se chtěl šikovat do stejné básnické legie s Petrem Bezručem, připomeňme alespoň jména Fráňa Richter, Lev Karvinský, Čeněk Ostravický nebo Vilém R. Chotaš. Ti všichni „opisovali“ od Petra Bezruče, zároveň ale i z ostravských novin.

11. květen 1908: „Případ je tragédií bídy. Nemocný Blašík žít neměl z čeho, šel tedy do práce a hned první den při práci v šachtě zemřel. Možno si představiti větší tragédii? Tento případ zrovna řve, aby o dělníky v době nemoci bylo postaráno aspoň tak, aby nemuseli umírati hladem.“

Čtěte také: Verše v hrubém rubáši aneb První nedělní chvilka poezie s básníkem Petrem Bezručem