Hana Kotková před Ostravskými dny: Úspěch či neúspěch nového díla ve své době neznamená nic

„Bystré černé oči, vyhublou oholenou tvář, krátce přistřižené šedivé vlasy; vysoký.“ Víte, o kom je to líčení? O vašem předkovi, za kterým jezdil Leoš Janáček. Jaký je váš vztah k folkloru?

Ignáz Kotek byl bratr mého praděda. Jeho vztahy s Leošem Janáčkem jsou součástí rodinné historie a úzkého propojení, které měla a má moje rodina s folklorem. Nevyhnutelně je to také můj background v dětství, postupně pak nad folklorem převládla moje láska k Janáčkově hudbě… Tudíž se moje cesta vydala svým vlastním směrem.

V jednom z rozhovorů uvádíte, že specializace v hudbě je slepá cesta. Sice jsem vás slyšel letos na Hukvaldech ve stylově pestrém programu, ale přesto i vy jste vnímána především jako specialistka na interpretaci současné hudby.

Jsem houslistka. Jako taková se zajímám o díla, napsaná pro svůj nástroj v různých epochách. V recitálu, který uvádíte, jsem nabídla hudbu Bibera, Bacha, Paganiniho, Ysaÿe a Sciarrina. Z Čech po Itálii. Z konce 17. století po dnešek. To je moje práce a tím se zabývám. Nechápu,  proč například nehrajíc na barokní nástroj, bych neměla hrát Bibera a Bacha. Tak jako nevím, proč interpretujíc často hudbu současných skladatelů, bych měla být označována za „specialistku“ soudobé hudby.

Znamená to tedy, že se nebráníte žádnému stylovému období, ale hudba dneška je vám nejvlastnější a nejosobnější?

Zmínila jsem se již, že je naše povinnost věnovat se hudbě současnosti, protože je to hudba, která se nás týká nejblíže. Je to „hudba naší doby”. Bylo tomu tak alespoň do půlky 19. století. Hrávala se hudba skladatelů jejich doby, byť se možná vybírala hudba těch, kteří se lépe dostávali do přízně publika. Ano, tak tomu bylo již tehdy. Nezapomínejme, že Mozart skončil ve společném hrobě, že poslední Beethovenovy smyčcové kvartety byly považovány za díla někoho, kde to neměl v hlavě v pořádku. Že Schubert neměl nikdy příležitost slyšet provedení svých symfonií. Již tehdy trh nabízel a upřednostňoval tzv. easy listening, lehce stravitelná díla od skladatelů spravedlivě pozapomenutých, neboť bezvýznamných. Zároveň interpreti nekladli důraz na hudbu jejich minulosti, nejednali z historické perspektivy. Za znovuobjevení Bacha, který upadl do zapomnění po své smrti, vděčíme Mendelssohnovi, který v roce 1829 dirigoval Matoušovy pašije.

Jak vidno, postava interpreta prošla značnou proměnou…?

Postava interpreta, jak ho známe dnes, se rodí tehdy. Obnova minulosti byla dlouhým procesem. Vezměme barokní repertoár, který byl znova objeven až ve druhé půli dvacátého století. Zrod filologických provedení přinesl do našeho vědomí díla desítek a desítek skladatelů, pozapomenutých v průběhu staletí. To je pozitivní fakt, až na to, že veškeré toto množství hudby má za následek podporu easy listening a současně nevraživost publika k hudební tvorbě dneška. O hodnověrnosti filologických provedení by se mohlo diskutovat, nechci ale zacházet dále. Jako příklad ještě uvedu, že je to krásné hrát dnes na staré nástroje, např. na staré cembalo, které je v perfektním stavu, tak, jako ve své době, ale kdo ho dnes poslouchá, je člověk 21. století se svým kulturním rozhledem, svou psychologií a se svou citlivostí, tolik odlišnou od člověka minulé doby. Vezměme jen propast mezi námi a našimi dětmi, narozenými v digitálním světě.

Podle vás se tedy snaha o poučenou interpretaci mine účinkem, protože žijeme v jiné době a máme jiná měřítka, dojmy a zkušenosti?

Myslet si, že se jedná o pravost, je mystifikace. Nedávno se vynořily barokní ansámbly, jejichž zvuk se blíží spíše rockové skupině. Říkám si, správně. A díky za Bacha velkolepého Glenna Goulda, tak jako za Bacha dnešních klavíristů bez falešného moralizování. Etiketa specializace je etiketa, která uvězňuje. Odmítám ji, protože je falešná, nehodí se mi. Mám svoji volnost a stojím za svým výběrem, ať už se jedná o Mozarta, Čajkovského, Stravinského nebo Feldmana. Každý skladatel minulosti a dneška mne obohacuje coby houslistku a také mne samotnou.

Během 20. století se vážná hudba rozdrobila do nejrůznějších odnoží a subkultur. Patrně si jako interpret vybíráte to, co vás zajímá…

Ano, hudba dvacátého století byla bohatá na vývoje v různých směrech. Já coby interpret se konfrontuji se skladateli různých škol bez velkých předsudků, co se estetiky týče, i když mám přirozeně svá upřednostnění a dělám svůj výběr. Ale mohu hrát Albana Berga stejně jako Igora Stravinského či Bohuslava Martinů, mohu hrát Luciana Beria nebo Pierra Bouleze, Wolfganga Rihma, Györgyho Ligettiho… Hudba je zajímavá či nikoliv, nehledě na cedulku, kterou na ni navěsíme.

Z hudby se ale stal byznys, který se neměří silou výpovědi, ale úspěchem a spokojností publika. Proto se ty velké věci udály vždy se skandálem a značným opovržením veřejnosti?

Přirozeně, pokud se jedná o rozptýlení, budeme se snažit uspokojit co nejlépe publikum, neboť to je náš cíl a náš zájem. Naopak, umělec, který tvoří se zvuky, se slovy, s obrazem či s nápady, by měl vynechat jakékoliv očekávání zvenku. Ať se jedná o shovívavost k publiku, o požadavek kupce či rozkaz z politické strany (máme možnost vidět a slyšet malost takzvaného „socialistického umění“…). Dílo může pak zaujmout či nikoliv, avšak úspěch nebo neúspěch neznamená nic. Jinak by musely být ihned roztrhány partitury Svěcení jara nebo Pierrot lunaire”, nemyslíte? Alexis de Tocqueville poznamenal již ve třicátých letech 19. století, že nebezpečí demokracie je „útlak většiny”.

Proč vlastně soudobá hudba tak málo zajímá publikum? I to, které chodí rádo na koncerty klasické hudby?

Ponořit se do poslechu soudobé skladby není to samé, jako poslouchat nesčíslněkrát Beethovenovu symfonii. Řekli mi, že Beethovenova hudba je velmi kvalitní, tudíž jdu najisto. Když si ji půjdu poslechnout posté, zaměřím svůj úsudek na interpretaci. Neumím číst noty, neumím hrát na hudební nástroj, ale po stém poslechu se cítím oprávněna vynést svůj úsudek. Pokud ale poslouchám skladbu mého vrstevníka, činím tak nemajíc žádnou jistotu, dostávám se na neznámé území, na vlastní risk a nebezpečí. Proto je to náročný poslech a velká část publika ho zavrhuje. Snad, v lepším případě, říkají, že je těžká, že je to hudba, které nerozumí. V horším případě neurony zůstanou netknuté, mávnutí ruky a lépe již nemluvit. To je fakt, pro nějž bychom měli najít cestu k pochopení. Je nutno vynaložit úsilí, není to jistě hotová kašička. Ale jsme si opravdu tak jisti, že jsme pochopili Beethovenovu symfonii? Mauricio Kagel realizoval v roce 1970 film „Ludwig van“, ve kterém je Beethoven zdestrukturálněn, rozdroben a znova složen. Pohrává si se zvukem a obrazem, s úmyslem nechat znovu žít Beethovenovu revoluční hudební řeč, bez života, zneutralizovanou a pokleslou na konzumní předmět a která měla v Karajanovi podle Kagela emblematický testimonial. Problém je bohužel v tom, že téměř veškerý hudební život, po desetiletí zaměřený převážně na hudbu minulosti, je pouhým rozptýlením. Možná luxusním, ale rozptýlením. Soudobé umění, a tudíž i hudba, si klade otázky, zrcadlí složitost světa, ve kterém žijeme, světa problematického a komplikovaného. Odtud ve skutečnosti utíkáme. Nechceme se dostávat do diskuzí. Dáváme přednost jistotě a útěše v minulosti.

Někteří soudobí autoři tvrdí, že hudba by měla být řečí rozumu, nikoli emocí. Souhlasíte?

A co je vlastně emoce? Je to psychický či fyziologický stav spojený s nějakým vnitřním či vnějším podnětem. Porušení vnitřní vyváženosti. Jistě se nedá říci, že emoce takto pochopené chybí v hudbě dneška! Pokud ale chápeme emoce jako cit, stav duše, hovoříme o něčem jiném. Nejen dnes, ale během celého dvacátého století najdeme skladatele (počínaje Stravinským), kteří vyřadili stav duše a sentimentální expresivnost ze své hudby. John Cage dokonce vyřadil jakoukoliv možnost vyjádření vlastního ega, připomínaje, jaké katastrofy diktát vlastního ega přinesl lidstvu. Kdo by pak ještě chtěl pochybovat o tom, že poslech Cageovy skladby v nás nevyvolává emoce?

To, že festivalový tým vybírá díla těch kompozičních období skladatelů, přece neznamená vždy „novou” hudbu. Proč se podle vás dramaturgie Ostravských dnů trvale vyhýbá syntézám a fúzím?

Tato otázka by měla být spíše než mě, položena uměleckému vedení Ostravských dnů. Můj názor je, že Petr Kotík není dramaturgem v pravém slova smyslu. Je skladatelem se svým plným hudebním životem, vizí a estetickou náklonností k určité hudbě spíše než k jiné. Je přirozené, že jeho vize nemůže být eklektická ani vševědoucí. Mohu však říci, že je to vize velmi otevřená a ochotná. Dosvědčují to i kompoziční kurzy a prostor vymezený mladým. Všechny moje návrhy byly vždy přijaty s otevřenou náručí. Pouze v jednom případě řekl ne, ale bylo to předvídatelné a již jsem s tím počítala.

27. srpna vás můžeme potkat na Ostravských dnech. V jakém programu vás uslyšíme po stylově rozmanité hukvaldské stopě?

Přirozeně v tomto kontextu žádný Biber a žádný Bach. Po koncertě „Alegorie noci“ uvedu další koncert pro housle a orchestr Salvatora Sciarrina. Poslední je zkomponovaný v roce 2013 a má podtitul „Zastřený den u černého jezera“.