Zkuste se zaposlouchat. Galerie v Ostravě vystavují zvuky jako artefakty

Za výstavním projektem stojí opavský spolek Bludný kámen, jenž se dlouhodobě a koncepčně zabývá souvislostmi mezi hudbou a vizuálním uměním. Audiovizuální projekt s názvem Znějící, rezonující, vibrující, který je jedním z doprovodných programů festivalu Ostravské dny, zaplní postupně několik míst v Ostravě (Výstavní síň Sokolská 26, Fotografická galerie Fiducia, Galerie Dole a Lauby) a v Opavě (Bludný kámen, kaple sv. Alžběty, Galerie Cella a Hovorny).

Pondělní vernisáž ostravské části nabídla v rámci mezinárodního zastoupení několik přístupů k tématu zvuku jako svébytného fenoménu, který má potenciál přesahu do vizuální oblasti.

Dobře myšlený projekt výstavního rozptylu do několika galerií ve dvou městech má ale i svou slabinu. Návštěvník, který si vybere pouze jedno z míst, uvidí z celkového konceptu výstavy dost málo, proto je, řekl bych, nezbytné navštívit je všechny, což zabere dost času. Na druhou stranu letní putovní procházka centrem města a vnímání jeho zvukové kulisy není vůbec na škodu, jelikož Ostrava je teď v tomto ohledu odlišná od zbytku roku, vlastně dosti tichá a dřímající, tedy pokud se nedostanete do víru zvukových explozí stavebních strojů na Českobratrské ulici.

Výstava byla zahájena ve Výstavní síni Sokolská 26, kde se představila čtveřice českých i zahraničních autorů. První z nich, Michal Kindernay, fakticky propojuje zvuk, obraz a pohyb. V jeho „mapách“ nalézáme zvukové záznamy konkrétních tras ve Štrasburku nebo podél Dunaje v Budapešti. Prostřednictvím sofistikovaného software přístroje s GPS navigací zaznamenává zvukovou stopu daných míst a tu pak převádí do obrazové podoby. Jsme konfrontováni s audio charakteristikou veřejného prostoru, kterou máme možnost vnímat zrakem.

Michal Kindernay: Dřevo z Dunaje

Autora fascinuje genius loci míst, jimiž prochází, sbírá zde různé předměty, které jsou jejich nedílnou součástí. Do výstavní síně přivezl například kus dřeva, na jehož měkké, oblé podobě se podepsalo mocné působení dunajského toku. Kindernay tento fakt nově kontextualizuje tím, že přímo do tohoto autentického kusu dřeva instaluje zaznamenanou zvukovou krajinu Dunaje a vytváří tak autonomní zvukový objekt.

Španělský umělec Pablo Sans zase loví nepostřehnutelný, přehlížený, nebo lidskému sluchu běžně nedostupný zvuk různých materiálových struktur, jejich vibrací a pohybů. Přenesením těchto skrytých audiosvětů kovových mostů, zamrzlých jezer nebo zatopených pralesů do našemu sluchu vnímatelné formy pronikáme do těchto struktur a objevujeme kaleidoskop tajuplných zvukových souvislostí. Je to stejné jako dívat se do mikroskopu a uvědomit si, že to, co jsem schopen vidět vlastním zrakem, je jen omezené schéma povrchně vypovídající o skutečné podobě světa.

Pablo Sans: M•E•S•H (Foto: Jaroslav Michna)

Další formou zkoumání zakódovaných zvukových souvislostí je přístup švýcarského autora, který si říká Zimoun. Statická obrazová videosmyčka zachycující prostý kus pařezu kontrastuje s bouřlivým a apokalyptickým procesem probíhajícím uvnitř. Zraku nepostřehnutelný vnitřní rozklad dřeva pod náporem červotočů je vnímateli zprostředkován právě a pouze zvukem snímaným citlivým mikrofonem a přenášeným přes zesilovač do reprosoustavy.

Zimoun: 25 červotočů, dřevo, mikrofon a ozvučení

Celoživotní fascinace zvukem přivedla kanadského umělce Gordona Monahana k experimentování s novými technologickými konstrukcemi vyluzujícími pohyb a zvuk. Užívá součástky z existujících mechanických přístrojů a reinterpretuje je do zcela nových souvislostí. Jeden takto nově sestavený artefakt ze série Hudba odnikud je k vidění ve Výstavní síni Sokolská 26.

Gordon Monahan: Hudba odnikud/Hudba z tady a teď

Další část výstavy je přenesena do jiných prostorových souvislostí v galeriích Lauby a Fiducia. Reprobedny instalované přímo na zemi Galerie Lauby zprostředkovávají kompozitní záznam zvuků a lidských hlasů z 12 evropských měst, která navštívila polská umělkyně Magda Stawarska-Beavan na cestě z Krakowa do Benátek. Zvuková charakteristika míst a specifická jazyková „zvukomalba“ různých národů dohromady utváří jakousi mozaiku, nebo chcete-li mapu, kterou lze i přesně lokalizovat. Zvukový materiál audioinstalace byl zachycován pomocí binakulárních sluchátek, která umožňují přímý záznam zvuku v místě, kde se právě pohybuji.

Instalace Magdy Stawarské-Beavan. (Foto: J. Michna)

Zvukové experimentální koncepce nalezneme i v galerii Fiducia, v horním patře se setkáme s inverzním přístupem k problematice zvuku. Místo platformy zvuk jakkoliv vyluzující nebo reprodukující je na stěně instalován objekt Daniela Koniusze ve formě velkoformátového ocelového rámu vyplněného minerální vatou, který svým charakterem zvuk spíše pohlcuje a tím pozměňuje akustické souvislosti daného prostoru.

Daniel Koniusz: Zachycující pohledy

Výstava Znějící, rezonující, vibrující ukazuje, že přístup k fenoménu zvuku může nabývat opravdu širokospektrálních forem. Je fascinující, že s ním lze na estetické úrovni operovat jako se svébytnou materií nebo ho přepisovat do vizuální podoby. Hledáním skrytých zvuků se vyjevují netušené a neprobádané souvislosti, které často nabízejí zvukomalebné kompozice. Byl to John Cage, který zrovnoprávnil záměrný i nezáměrný zvuk s hudbou jako takovou tím, že ho, stejně jako ticho, hojně kompozičně využíval ve svých skladbách.

V době všudypřítomného obrazového nátlaku je často v každodenním provozu zvuk opomíjen, respektive je nevědomě (ne)přijímán. Nemusíme zrovna studovat ultrazvukový přenos v komunikaci hmyzu (Pablo Sans), abychom si uvědomili bohatou zvukovou mozaiku kolem nás. Vědomé naslouchání je vlastně výsostnou koncentrací, která je předstupněm meditace.

Zkuste se na chvíli vědomě zaposlouchat a zjistíte jak bohatý a nevšední se náhle v tomto ohledu svět jeví.

Čtěte také: Recenze opavské části výstavy Znějící, rezonující, vibrující