Čtenář novin. Marek Pražák parafrázuje v klubu Les známý Olivův obraz Piják absintu

Specifický výstavní prostor v klubu Les v ostravské Střelniční ulici, který tvoří nejen stěny, ale i nejrůznější podivuhodná zákoutí interiéru, každému vizuálnímu umělci nesedne. Třeba drobné insitní práce Martina Cacha se v klubu ztrácely jak pověstná pára nad hrncem, aniž by si jich rozveselení návštěvníci vůbec všímali. Na intimnosti totiž není v Lese čas, tohle je undergroundový prostor, který vyzývá k výkřiku, minimálně k tomu munchovskému.

A ostravský performer, malíř, sochař, designér, muzikant a básník Marek Pražák zakřičet umí, takže jeho výstava je v Lese nejen vidět, nýbrž je i slyšet. Třeba úvodní dílo výstavy zavěšené nad stolem štamgastů slyším jako filmový příběh. Je to trochu horor jako od Hitchcocka, pro jisté humorné poťouchlosti, které postupně objevuji na plátně, je to ale spíše Quentin Tarantino.

Úvodní obraz výstavy Marka Pražáka.

Středem obrazu teče kalná řeka, podle červených cihláků na druhém břehu je to snad Temže v Londýně, kolem níž se odehrává nějaké noční drama. Pražákova díla nemají názvy, takže výklad je na hostech Lesa a mění se samozřejmě s přibývajícím počtem vypitých piv. Při prvním pivu jsem tedy příběh obrazu přijal jako detektivku z periferie, v níž se někdo zrovna topí na útěku, což cynický chlapík z nepřátelského gangu jen pobaveně sleduje. Buď jde o prachy, heroin nebo o ženskou, neboť v pravém dolním okraji lze spatřit i koketní kontury znuděné dámičky. Po čtvrtém pivu se ale noční drama z města mění v zásvětní příběh o řece Styx a odchodu tam na druhou stranu, který jednou čeká všechny…

Marek Pražák k instalaci v Lese přistoupil jako ke kobercovému náletu. Bum, bum, bum! Obrazy i kresby nastřílel i tam, kde na ně dosud hosté nebyli uvyklí. Například nad velký zadní stůl v přízemí Lesa vstupuje plátno až někam do třetiny stolu, takže hosté musí obraz povinně zařadit do svého kamarádského kruhu. Je to portrét staršího pána, který se tu teď denně míchá do hovorů návštěvníků. V Lese se říká, že jde o portrét Pražákova otce, a nikomu to nevymluvíte. Ve skutečnosti u stolu sedí legendární sochař Olbram Zoubek, kterého Pražák portrétoval jen pár měsíců před jeho smrtí.

Pražákův Olbram Zoubek.

„Socha je přepis, myšlenka, která může být nesmrtelná, když se povede. Člověk z masa a kostí je smrtelný. Když se udělá socha třeba z bronzu, lidský život se povýší do jiné, nadčasové polohy. A to je hezké,“ vypráví občas k překvapeným teenagerům v Lese Olbram Zoubek. „Tak synci, je třeba makat, a ne tu pořád sedět,“ dodá Zoubkovými ústy Marek Pražák, jehož zápal je vyhlášený, vždyť třeba několik dnů ani nevyjde z ateliéru, jak je ponořen do umění. V té píli a zaujetí jsou si konečně Zoubek s Pražákem velmi blízko.

V Lese je toho času k vidění asi padesátka Pražákových děl, z nichž některá byla vystavena se záměrem, aby tematicky sedla k mezinárodnímu literárnímu festivalu Měsíc autorského čtení, který až do počátku srpna probíhal ve sklepeních klubu. Dojemně sarkastický je v tomto smyslu obraz s prokletým básníkem Arthurem Rimbaudem, který „právě dopisuje poslední báseň a opouští Ostravu“. Kdo bude hledat, najde na výstavě i Jana Balabána a možná i některé další literáty nebo odkazy na jejich díla.

Rimbaud píše poslední báseň. (Foto: Ivan Mottýl)

Osobně jsem ale nejvíce uhranut plátnem Čtenář novin, které je do jisté míry parafrází na slavný obraz Viktora Olivy Piják absintu, jenž visí v pražské kavárně Slavia. Je to nejen vtipná „absintová hříčka“ pro absintový klub, ale zároveň i smutné svědectví o konci papírových novin. Testament za papírovou žurnalistikou, neboť s novinami v ruce v Lese nikdy nikoho neuvidíte, protože všichni hosté mají v kapsách svoje kouzelné svítící krabičky.

Čtenář novin v Lese. (Foto: Ivan Mottýl.)

Do papírových novin jsem začal psát coby student v roce 1992 a shodou náhod to byl krvavý bulvár čili deník Expres. Pražákovou dílo lze totiž chápat i jako výtku vůči tvůrcům novin tohoto žánru a zároveň i jako modlitbu za konzumenty bulváru, kteří se stali závislými na mordech, přepadeních, znásilněních či velkých bankovních loupežích. Hlavně, když teče krev! Když crčí z titulků i z rozjitřené mysli takového Čtenáře novin. Především je to ale obraz o stavu duše, o lidském zmítání se mezi mediální pravdou a lží a zároveň o víře v tam ty nahoře, kteří nás mají spasit před pozemským běsněním.

„Víra musí být člověku dána, víra je dar. Já ho nemám, takže se k víře dopracovávám, ale jaksi vědomě a pracně, protože spontánně mi to nejde,“ vypráví Olbram Zoubek u posledního stolu v přízemí Lesa. „Já vím, vím. Teď ale musím na nákupy, došlo pivo, nejsou tvarůžky, hospoda je otročina,“ odpovídá Zoubkovi majitel Lesa Přemysl Bureš.

(Poznámka: Citace Olbrama Zoubka v článku jsou autentické.)

*

Marek Pražák: Obrazy a jiné texty. Absintový klub Les, výstava potrvá do začátku září.