Kateřina Kněžíková: O dovolené vypínám, ale bylo by zvláštní, kdyby mi v hlavě stále nějaká hudba nehrála

Léto nás i v Česku uzamklo do pořádně horkých pout. Podařilo se už vám uprchnout někam na dovolenou?

Letošní léto si užíváme co nejvíce jako rodina. Manžel má po letech výjimečně volno, a tak jsme ho prožili jak v Holandsku na lodi, tak u moře v Řecku. Také se snažíme vynahradit čas našim rodinám, které během roku moc nevídáme.

Dokážete během dovolené vypnout hudebně? Mám na mysli hudbu, která vás obklopuje… Nebo stále žijete a dýcháte tím, co vás celý rok prostupuje?

Snažím se vypnout a primárně se práci během části prázdnin nevěnovat. Nicméně okolnosti člověka občas donutí věnovat se blížícím se závazkům. Fakt, že mě hudba pořád obklopuje, mi rozhodně nevadí. Naopak by mi přišlo zvláštní, kdyby mi v hlavě stále nějaká hudba nehrála.

Od 9. srpna už třetím rokem vedete interpretační pěvecké kurzy na zámku v Litni. Máte kromě těchto oblíbených kurzů také jiné pedagogické zkušenosti?

Jiné pedagogické práci se během sezóny věnovat nestihnu. Během ní jsem vytížena svými pracovními závazky a starostí o rodinu, takže nic pravidelného v tomto směru během roku nepodnikám. Také jsem toho názoru, že pro pravidelnější pedagogickou činnost je zapotřebí posbírat ještě více zkušeností, aby si člověk troufnul formovat studenta od začátku – ta zodpovědnost je enormní.

Co je pro vás při výuce zpěvu nejdůležitější? Vyjadřovací potenciál pedagoga, nebo jeho schopnost „vyhmátnout“ z výkonu to podstatné, s čím je zapotřebí pracovat?

Asi obojí. Jedno bez druhého by nevedlo ke kýženému výsledku. Úkolem každého pedagoga je posunout studenta dál, nezadupat jeho potenciál, ale také upozornit na chyby, kterých se má vyvarovat. Bez přesné formulace však těžko student pochopí, co lektor zamýšlí.  Obzvlášť když se jedná o krátkodobé kurzy.

Stalo se vám už, že vám na kurzech někdo zazpíval tak báječně, že nebylo takzvaně „co řešit“?

Ano. Každým rokem se objeví jeden, dva lidé, kteří vynikají neobyčejným zapálením, připraveností a poctivým přístupem. A to mně samotnou uchvátí víc než dokonalé tóny bez oduševnělé interpretace. Umělec na sobě celý život pracuje, a proto je vlastně vždy co řešit a co zdokonalovat.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Pavel Hejný)

Velice mne těší, že hned po prázdninách povedou vaše první kroky do Ostravy. Svatou Ludmilou Antonína Dvořáka jste loni Svatováclavský hudební festival uzamkla. Nyní jej 4. srpna otevřete Německým requiem Johannese Brahmse.  Dílem, které je pro některé interprety i posluchače korunou hudby 19. století…

Vždy jsem velice potěšena a šťastná, když po skončeném ročníku SHF přijde další nabídka. A letos je opravdu skvostná. Myslím, že celková dramaturgie tohoto festivalu je na nejvyšší možné úrovni a festival se již naplno zabydlel v Moravskoslezském kraji jako jeden z pilířů hudební sezóny roku.

Oba autoři (Brahms a Dvořák) si byli individualitami i hudebním stylem blízcí. Dvořák byl přece jen asi výraznější melodik, u Brahmse zase převládá myšlenková hloubka a precizní architektonická stavba jeho děl, která je závratná. Kdybyste měla porovnat sopránové party obou děl (myšleno Ludmily a Requiem), jak by vypadalo z pěveckého pohledu?

Zásadní u obou děl je rozsah a takzvané oborové zařazení jednotlivých partů. Oratorium Svatá Ludmila je obrovské dílo a samotné Ludmile je dán velký prostor. Nehledě na to, že si Dvořák po pečlivé úvaze vybral historickou látku z českých dějin, ve které zpracovává přechod od pohanství ke křesťanství ne formou vzývání náboženských dogmat, nýbrž čistou potřebou obracet se k Bohu.  Tuto postavu obvykle také zpívají dramatičtější či zcela dramatické soprány, což právě v tomto ohledu byla pro mne velká výzva. Naopak sopránové sólo v Brahmsově Requiem je velmi krátké pro vysoký soprán koloraturního typu. Na krátké ploše musí člověk oslovit posluchače po všech stránkách tak, aby výsledek navodil dojem čehosi nadpozemského.

Své Requiem Brahms napsal pro soprán, baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany. Tenor a alt chybí, přesto dílo působí neuvěřitelně plasticky na to, že jej vytvořil skladatel, kterému bylo přes třicet. Měl tedy pravdu Robert Schumann, když o dvacetiletém Brahmsovi napsal, že je „povolaný vyjádřit ideálním způsobem nejvyšší výraz doby?“

Je to velice vyzrálé a komplexní dílo. Největší plochy jsou přiděleny paradoxně sboru, a ne sólistům, a o to víc dílo působí kompaktně. Brahmsova hudba nepochybně završovala jeden druh dobové estetiky a hudebního myšlení, se kterým Schumann souzněl, a v tomto světle lze rozumět i jeho výroku.

Brahms znal celou Bibli naprosto dokonale, proto si také vybral a citlivě uspořádal jednotlivé pasáže sám a vzniklo nádherné libreto, v němž však není zmínka o Kristovi. Brahms se také s tím, že není věřící, nijak netajil. Jaké je vaše osobní vyznání? Je, či není tajemstvím?

Věřím, že jakási vyšší moc existuje. I když jsem pokřtěná, nejsem tou správnou křesťankou, která každou neděli tráví v kostele. Já svou duchovní potřebu vnímám odlišně.

Kateřina Kněžíková během koncertu v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Svatováclavský hudební festival, v rámci kterého v Ostravě vystoupíte, je skutečnou hudební hostinou. Čím dál víc si uvědomuji, že jeho rozměr a jedinečně koncipovaný program utkaný uměleckou erudicí, citem a zkušenostmi Igora Františáka je skutečně unikátní. Budete mít čas, strávit na něm více okamžiků?

Letos bohužel nemám tolik času, abych mohla být přítomna i na jiných koncertech. Je pro mne o to větší svátek, že mohu letošní festival spolu s ostatními kolegy zahájit. Tou dobou se již budu připravovat na další roli v Národním divadle Brno, a to na roli Adiny v Donizettiho opeře Nápoj lásky.

Svou pěveckou kariéru dělíte úspěšně mezi operní jeviště a koncertní program. V obou jste jako ryba ve vodě: v říjnu si zazpíváte Donnu Elvíru v Mozartově Donu Giovannim pod taktovkou světové celebrity Plácida Dominga. Vy se s mistrem ale znáte už delší dobu, že?

S maestrem Domingem jsem se osobně setkala až v Praze na předzpívání pro roli Elviry v Mozartově opeře Don Giovanni, kterou bude v říjnu tohoto roku dirigovat ve Stavovském divadle. Jeho přátelský přístup a přijetí všech zúčastněných předzpívání bylo vřelé.

Nebojíte se, že klasické hudební umění za nějakých dvacet, třicet let ztratí posluchače a postupně se stane archivním svědectvím? Úbytek publika pozoruji i v Ostravě, mladých lidí na „klasiku“ přichází menšina a současná hudba je často v rukou lidí, kteří za ní ukrývají nedostatek talentu…

Já osobně nemám dojem, že na klasickou hudbu chodí méně lidí. Otázkou je, jak se uchopí právě přístup ve zpracování oné klasiky i současné hudby. Myslím si, že dokud budeme my sami vnímat klasiku jako muzeální kousek, tak i publikum a posluchači k tomu budou přistupovat podobně. To samé platí i o hudbě soudobé. Pokud ji sami interpreti budou vnímat tak, že je to jen nesrozumitelná změť nahodilých tónů, pak nikdy nenajde své publikum.

Věnujete se repertoáru od klasicismu po první polovinu 20. století. Současná hudba vás neláká?

Pravda, současnou hudbu dělám velmi sporadicky a je to způsobeno tím, že se tato hudba neprovozuje tak často a v některých případech bych opravdu těžko hledala adekvátní přístup k danému dílu. Ráda bych se ve svém uměleckém životě potkala s člověkem, který by mi ukázal cestu, jak soudobé hudbě lépe porozumět, tak jako vím, jaké zákonitosti fungují při interpretaci klasicistní hudby či období bel canta, verismu apod.

Kateřina Kněžíková jako Mirandolina. (Foto: Martin Popelář)

Simona Šaturová mi jednou v rozhovoru prozradila, že se zpěvem hudby by se mělo začít okolo 18 let. Souhlasila byste s ní?

To souvisí s vyzrálostí člověka v daném věku a také na hlasovém oboru. Principiálně lze s tímto názorem souhlasit do té míry, že s věkem přibývá osobních zkušeností a životního nadhledu.

Vnímáte hudbu jako svou práci, nebo v ní spatřujete i poslání? Přece jen se pohybujete v duševně i fyzicky náročné a umělecky determinované profesi.

Rozhodně v hudbě spatřuji poslání, nicméně je to stále „pouze“ mé povolání a nikdy by mi nemělo přerůst přes hlavu. Nemám ve zvyku chodit tzv. „přes mrtvoly“ a „na dřeň“.  To pak způsobuje duševní rozervanost, která je do určité míry akceptovatelná, ale osobně bych vždy chtěla mít nadhled nad všemi svými emocemi.

Na co se v této sezóně těšíte, co vás čeká a patrně nemine?

Z mého pohledu bude vrcholem spolupráce s již výše zmiňovaným maestrem Domingem. Stejně tak se těším na spolupráci s Jiřím Heřmanem na opeře Faust a Markétka Charlese Gounoda v Brně, na mé písňové recitály jak s klavíristou Davidem Švecem, tak s harfenistkou Kateřinou Englichovou, a v neposlední řadě na mé účinkování na Pražském jaru a festivalu Smetanova Litomyšl.