Partitury jako obrazy. Konceptualista Jiří Šigut vystavil v Maryčce „noty“ Johna Cagea a Philla Niblocka

Kristýna Konczyna z Ostravského centra nové hudby zvala uměnímilovnou veřejnost na pondělní „vernisáž výstavy Jiřího Šiguta Mezi gestem a konstrukcí – partitury Johna Cage a Philla Niblocka“ do kavárny Maryčka v Provoze Hlubina. A protože ctitelé Šigutova díla vědí, že „konceptuální hrátky“ s experimentální hudbou už si tento umělec několikrát zkusil, očekávali další umělcovu intervenci směřovanou k hudbě mistrů soudobé (nové) hudby Johna Cage (1912-1992) a Philla Niblocka (narozen 1933).

Když už experimentální muzika, tak proč ne experimentální vernisáž. Dvojznačná pozvánka na vernisáž mnoho neprozrazovala, nakonec ale přítomní v Maryčce zažili namísto autorské výstavy originální pozvánku na hudební festival Ostravské dny 2017, který na Hlubině, v Trojhalí i jinde ve městě proběhne od 24. srpna do 2. září.

Jiří Šigut, jenž je uhranut podobou partitur jmenovaných hudebníků, se prostě tyhle „notičky“ rozhodl vystavil jako svébytná díla.

Návštěvníci výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

„Hudební vývoj ve dvacátém století si vyžádal i nové typy zápisu, které jsou schopny zachytit netradiční nástroje, zvuky a techniky. Jejich tvar a použití je dáno individualitou skladatele i jeho díla,“ říká heslo v hudební encyklopedii. Partitury amerického skladatele Philla Niblocka mají blízko třeba k vizuálním básním Karla Adamuse, jenž se konceptuálním uchopením partitur zabýval především v cyklu Básně partitury z let 1973 až 1976. S Niblockovými zápisy vystavenými v Maryčce výborně souzní třeba Adamusovo dílo Podobenství z roku 1973, které by Niblock jistě s gustem a interesantně zhudebnil.

Na vystavených Niblockových partiturách je fascinující, že jejich hudební provedení teprve zazní. A to ve světové premiéře 27. srpna v Trojhalí na Karolině, kde si posluchači vychutnají Niblockovu skladbu s názvem #9.7 (2014-16) pro violoncello a orchestr. Americký hudební skladatel ovšem svoje partitury mohl v Maryčce předem odhalit, aniž by se musel obávat, že je někdo okopíruje, vykrade či jinak zneužije, protože jim rozumí jen on sám a jeho ansámbl.

Detail partitury Philla Niblocka.

24:30 Gb-3 25 Gb-3 25:30 Gb-4 26 F+4… zapisuje Niblock „noty“ a mimoděk vzniká dílo à la Jiří Valoch, což je další konceptualista, který propadl experimentům na hraně hudby a vizuálního umění. Kurátor Jiří Šigut ale v Maryčce připomněl jiného experimentátora: „Notace skladby v podobě numerických linií může připomenout práci s nekonečnými a v čase se proměňujícími řadami datací význačného polského umělce Stanisława Dróżdże.“ Valocha si pak Šigut vzal do úst v jiné souvislosti: „Na mé vlastní vnímání fonické poezie či grafické hudby, které bylo dlouhou dobu ovlivněno perspektivou výlučně výtvarného umění, měly vliv dva momenty. Seznámení s Jiřím Valochem v druhé polovině osmdesátých let a festival Ostravské dny, jejichž pravidelným návštěvníkem a posluchačem jsem od roku 2001, tedy od úplného začátku.“

John Cage, detail partitury.

Legendární skladatel John Cage zkomponoval v roce 1958 vokální kompozici Aria pro sopranistku Cathy Berberian. „Dnes by se dala označit za téměř povinný milník, který musí překročit každý zpěvák, který se zabývá soudobou hudbou,“ přemítal Šigut v Maryčce. I tento hudební zápis je zároveň výtvarným dílem, dokonce dvacetidílným, přičemž Šigut pět částí z celé partitury ručně překreslil ve zvětšeném formátu. Na stěnách kavárny tak nyní visí záhadný komiks, tajemné sdělení oscilující mezi atavistickým poselstvím od starých Sumerů nebo nějakého indiánského kmene až ke klasickým komiksovým bublinám, v nichž je naznačen dialog, a to hned v pěti jazycích. HAMPART – ZOUM. LA VIE. NÓVOGO POKÁDZET…

John Cage, další detail partitury.

Cageova skladba je zapsána ve formě linie, která naznačuje formu zpěvu. „Tato linie se skládá z různých barev, z nichž každá reprezentuje jiný styl zpěvu,“ vysvětil Šigut. Cathy Berberian, které byla skladba dedikována, si zvolila interpretaci barev, v níž třeba tmavě modrá barva byla „jazzová“, černá „dramatická“ a třeba hnědá znamenala „nosový hlas“.

Výstava na Hlubině tedy není autorskou prezentací nových děl Jiřího Šiguta, na které se publikum vernisáže neskrývaně těšilo, ale spíše skvělým osvětovým počinem. A jak už řečeno, je to originální pozvánka na Ostravské dny a hlavně už i jejich součást, neboť právě v kavárně Maryčka budou v průběhu festivalu disputovat skladatelé nové hudby nad stavem současného hudebního umění. V kavárenské pohovce pod touto partiturou: Gb+4 Gb+1 Gb Gb-2 Gb-3 F+3 F… A až do ranního kuropění.