Švédští Arch Enemy s půvabnou vokalistkou Alissou odpálili pod vysokou pecí žhavou metalovou nálož

Přijeli, zahráli, zvítězili. Tečka. I takhle stručně lze ohodnotit set festivalových headlinerů Arch Enemy. Kapela ze Švédska v čele s ďábelsky akční zpěvačkou Alissou White-Gluz je momentálně ve stavu očekávání… Tedy očekávání nového alba Will to Power, které vychází 8. září, čemuž byl podřízen úvod – novinkový song The World Is Yours šel na start jako první. A jak death metaloví Arch Enemy, které zakládal kytarista Michael Amott (ex-Carcass) v roce 1996, v tomto fláku nabádají, tak bez otálení činili. Rozhodli se, že budou mít svět pod kontrolou a měli svět pod kontrolou. Chtěli mít Ostravu pod kontrolou a měli Ostravu pod kontrolou. Jednoduše, bez cavyků. Mluvila hlavně hudba!

Hudební agrese se umně prolínala se svěžími kytarovými melodiemi a vyznavači statistik si mohli postupně odškrtávat skladby, které chtěli slyšet. Z těch očekávaných v playlistu nechyběly například War Eternal, We Will Rise, No Gods, No Masters nebo Nemesis. Zkrátka to, co mělo zaznít, zaznělo.

Zpěvačka Arch Enemy. (Foto: Aleš Honus)

„Lady drsňák“ také moc dobře věděla, co na přítomné platí. Ať už zpívala, či si klekla nebo jen tak povyskočila, fanoušci hltali každý její pohyb. Kdo umí, ten umí. Do této dráždivé a promyšlené sebeprezentace můžeme zahrnout i ty silácké pózy a tvrďácká gesta. Tedy tributy, které v jejím projevu dominují a lze je tolerovat. Nicméně ani image neporazí přirozenou radost. Důkazem budiž momenty, kdy přistáli na pódiu dva plyšáci, načež kanadská vokalistka dokázala vyloudit na tváři upřímný úsměv. Byli totiž pro ni. Působivé.

A tak zatímco právě ve chvíli, kdy Usain Bolt v Londýně pomyslně předával na mistrovství světa v atletice své sprinterské žezlo, tak „jeho“ Bolt Tower v Ostravě byla svědkem toho, jak na metalový trůn usedala královna Alissa a její kumpáni z Arch Enemy. Arch Enemy rovná se sebevědomí, elegance a hudební zdatnost.

Zpěvačka Arch Enemy. (Foto: Aleš Honus)

Japonští Loudness mají a vždy budou mít v těchto končinách velkou výhodu. Když se člověk pořádně zaposlouchá do jejich songů, zjistí, kolik jejich riffů zná, protože je mohl zaslechnout na vesnických zábavách. Což není myšleno nijak pejorativně, ale je to prostě fakt. Tato japonská formace nepochybně sloužila jako výrazný inspirační zdroj pro mnohé porevoluční rockově-metalové party v tehdejším Československu.

Z vystoupení japonských Loundness. (Foto: Aleš Honus)

Každopádně v moravskoslezské metropoli dokázala parta soustředěná kolem kytaristy Akiry Takasakiho využít této skutečnosti do posledního tónu. Loudness se těmi nočními hrdiny, o nichž se zpívá v hitové Crazy Nights, opravdu stali. A nepotřebovali k tomu moc. Základní znalost heavy metalového slabikáře, slušná koncertní show, schopnost zkomponovat píseň s chytrou melodickou linkou a úspěch je zaručen. V Ostravě zaručen byl. Stoprocentně.

Zpěvák japonské skupiny Loudness v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Loudness také vhodně střídali rychlejší a pomalejší skladby, čímž udržovali spokojené publikem ve střehu. Vzpomínalo se ostošest, nostalgie nebyla na místě. Ačkoliv duše skupiny, Akira Takasaki, předvedla při kytarových sólech řádně hbité a rychlé prsty, tak Loudness v zásadě ukázali známou pravdu. Není nutná ekvilibristika, důležité je, že výsledný produkt dokáže zaujmout. Dobrá práce.

Vystoupení Kreysonu poznamenala jistá roztříštěnost. Koncert postrádal tolik potřebnou plynulost a jakousi živost, protože byl mnohokrát přerušován. Ať už podstatnými či nepodstatnými odbočkami od samotných písní. Hlavně prezentované songy z přelomového alba Anděl na útěku (mimo jiné Skalp či Fade Out) fungovaly a měly na publikum stejný vliv jako červená barva na býka, tedy zejména závěrečná Čarovná noc. Ačkoliv jejich tah na bránu mohl být ještě důraznější. Také zpěvák Ladislav Křížek se přes úvodní zakolísání do solidní hlasové kondice dostal, nicméně ona rozkouskovanost celkový dojem srážela.

Ladislav Křížek v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Novinkovou baladu Přátelství pak přišli podpořit dva hosté. Na kytaru zahrál respektovaný producent Chris Tsangarides (Judas Priest, Bruce Dickinson a další) a svůj violoncellový part si stříhla Barbora Holá. Akorát se příliš nepovedlo, že se Ladislav Křížek ptal této navýsost sympatické hudebnice, jak se jmenuje. Faux pas, které si s profesionalitou moc netyká.

Nikdo nepochybuje ani o tom, že jak Mike Terrana, tak Roland Grapow jsou skvělí muzikanti, ale jejich sólové příspěvky mohly být kratší. Ačkoliv zvláště Terranovo bubenické číslo bylo parádní a stěží slovy popsatelné. Nicméně takhle se už, kdoví proč, nedostalo na hitové evergreeny Nejde vrátit čas nebo Vzdálená. Škoda.

Zkrátka a jasně, tato mezinárodní sestava Kreysonu má potenciál na to, aby zářila daleko více. Její laťka kvality je totiž mnohem výše než u většiny dalších rockově-metalových spolků na české scéně.

Po Orphaned Land a Myrath, kteří byli k vidění v minulých letech, byli letos Melechesh třetím zástupcem „metalového orientálna“ na Ostrava v plamenech. Pravda, tím nejostřejším a nejbrutálnějším z uvedených. A tomu odpovídal i samotný gig. Převládalo spíše black metalové výrazivo a prvky mezopotamské kultury byly poněkud upozaděny. Uhrančivý zpěvák a kytarista Ashmedi vedl samotný koncert jistě, přesto tato extrémnější poloha postrádala trochu více energie. Ne, Melechesh vůbec nezklamali, ale ani nepředvedli nic navíc. Za zmínku stojí ještě poslední skladba Rebirth of the Nemesis. Důvod? Další z festivalových kapel, které odkazovaly na bohyni odplaty. Náhoda? Nebo ne?

Publikum festivalu Ostrava v plamenech. (Foto: Aleš Honus)

Festival nasměrovali do cílové rovinky švédští Civil War, kteří představili průřez vlastní tvorbou, včetně ukázek z dosud posledního alba Last Full Measure. Jejich heavy metal spoléhající na severskou melodiku zas tolik invence nepobral, a proto se spoléhalo hlavně na refrény. Zkrátka standardní výkon; sice bez lesku, ale i bez škrábanců. Úvodní program festivalu ještě zahrnoval vystoupení formací X-Core, Crystal Viper a Traktor.

Co uvést závěrem? Rozhodnutí o navýšení míst k sezení lze jednoznačně hodnotit zvednutým palcem, stejně jako fakt, že se organizátoři, kteří už s předstihem oznámili, že letos mají vyprodáno, rozhodli podpořit plameňáky v ostravské zoo. Nemalá finanční částka se na chov těchto opeřenců určitě vybrala.

Z festivalu Ostrava v plamenech. (Foto: Aleš Honus)

Také se povedla sázka na to obsadit do role hlavní hvězdy kapelu v čele s atraktivní zpěvačkou. Obě skupiny, tedy jak loni Within Temptation, tak letos Arch Enemy, svou úlohu splnily na jedničku. Otázka je, zda hodlá pořadatelský tým v tomto trendu pokračovat. Moc vhodných variant se už totiž nenabízí, pokud má Ostrava v plamenech zůstat ve stejných prostorách. Anebo už má duo Petr Šiška a Patrik Kohut nějaký tajný trumf do příštího ročníku v rukávu? Nechejme se překvapit!