Co si přečíst o prázdninách? Pětadvacet umělců nabízí čtenářům Ostravanu svoje knižní tipy 

Petr Lysáček (intermediální umělec): Právě jsem dočetl Citlivého člověka od Jáchyma Topola. Byl to docela porod, úplně jiná čeština, ale to mě na tom právě tahalo každý den ke čtení. Velmi hutný až nadreálný text. Pak jsem zhltnul hned dvě knížky o malíři a ilustrátorovi Zdeňku Sklenářovi, obě zásadně inspirované jeho pobytem v Číně v padesátých let. No a teď jsem se vydal na „výpravu do lidské mysli a na nejpřekvapivější místa světa“ v knize Vítejte v Autistánu ve Francii žijícího Josefa Schovance. Autistu totiž máme doma a je taky docela dost možné, že chce-li být člověk umělcem, musí být zároveň autistou. Nebo ne? Jasně že jo!

Janusz Klimsza (divadelní režisér): Zrovna dočítám první díl pamětí profesora Václava Černého, což bych doporučil i jako čtivo. A zajímavým kontrpandánem k tomu je kniha profesora Milana Nakonečného Vlajka, monografie této organizace, tu pročítám podruhé. Jinak G.W. Sebald, Vyhnanci. Chuck Palahniuk, Strašidla. Tom Robbins, Když se z teplých krajů vracejí rozpálení invalidé. Poslední dva jsou asi atraktivní tituly na léto, pravda trochu hardcore. A jelikož se chystáme na Berounku, osvěžil jsem si (popáté, pošesté?) Smrt krásných srnců. A jelikož mě to chytlo jako vždycky, přidal jsem hned Jak jsem potkal ryby.

Petr Hruška (básník): Jsem po uši v sumerských eposech a nářcích, patrně nejstarší literatuře na světě. Epos o Gilgamešovi, Prokletí Akkadu, Nářek nad zkázou města Uru. Je mi to všechno něčím povědomé, jako kdyby to do těch tabulek vepsali včera. A je tam každou chvíli ohromující poezie: „Sami bohové se potopy lekli… jako psi se choulili skrčení na rampě nebes…“

Jindřich Štreit (fotograf): Můj čtenářský zážitek je jednoduchý: Antonín Bajaja, Na krásné modré Dřevnici. Kniha nás osobitým až deníkovým způsobem seznamuje s obyčejným životem ve Zlíně. Je to jakýsi deník, který píše bratr své sestře. Nádherné příběhy.

Marek Pokorný (ředitel PLATO Ostrava): Uff. Nějak nevím. Jediné, co jsem v létě přečetl, byla průměrná detektivka (nebudu jmenovat) a ke svému překvapení jsem se zabral do knihy francouzského filozofa Etienne Balibara Spinoza a politika. Až doteď mi nedošel fakt, že se jedná o jednoho ze zakladatelů moderního politického myšlení. Vřele doporučuji všem, kdo nebyli tak jako já schopni porozumět Spinozově Etice. Ale abych nebyl snob, vzal jsem si na noční stolek Conradova Lorda Jima. Tenhle spisovatel nikdy nezklame. Kam se jemu podobní ztratili?

Radovan Jursa (básník, kardiochirurg): Píšu cestou z Hvaru. V kamenném domě na ostrově jsem četl Kafkovo tajemství od Dietzfelbingera. Český orloj od Šiktance, Někde tady od Hrušky, Hukot času od Barnese a Topolova Anděla, vše jsem zapíjel červeným z prudkých svahů nad sv. Nedělí. Velmi silné víno. Prostě dovolená.

Jiří Geršl (hudebník): Dočetl jsem kontroverzní, ale zajímavou knihu Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách. Chladná řeč statistik, provokativní čtení. Taky jsem si uvědomil, že Waltari je opravdu návykový, znovu po půl roce čtu jeho slavného Egypťana Sinuheta. Uhrančivý styl. Obdiv a hluboká poklona překladateli.

Pavla Bergmannová (divadelní kritička): Letos netrávím prázdniny intenzivním cestováním, a tak se pročítám Knihami Jakubovými Olgy Tokarczuk. Její román sice svým způsobem o „cestách“ pojednává (což prozrazuje i část rozsáhlého podtitulu „Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších.“), ale do zavazadla by se, díky značné hmotnosti a rozsahu čítajícímu téměř 900 stran, asi těžko balil. Navíc vyžaduje i jisté koncentrovanější soustředění, které by prázdninové zážitky určitě snadno rozptylovaly. Knihy Jakubovy jsou ale opulentní především svým obsahem, kdy autorka na příběhu židovského mystika Jakuba Franka –  vůdce heretické sekty frankistů – kreslí barokně barvitý obraz Polska (respektive Evropy) poloviny 18. století. Zpracovává dobová fakta, popisuje stále se opakující mechanismy moci, zachycuje příběhy řady obyčejných, dějinně opominutelných postav. A především hledá souvislosti, takže tento jen zdánlivě historický román o střetu náboženství, národů i jazyků skvěle zrcadlí hlavně nejistoty současné zmatené Evropy. Nu, nejedná se o čtení oddechové, ale potěšení rozhodně přináší.

Antonín Dvořák (matematik Ústavu pro výzkum a aplikace fuzzy modelování a divadelní nadšenec): Zatím jsem v létě četl hlavně divadelní hry a odborné texty v angličtině, ale pod vlivem několika návštěv na Měsíci autorského čtení jsem zatoužil přečíst si něco ze současné slovenské prózy (ve slovenštině, protože už jen číst ve slovenštině je radost). Začal jsem pozoruhodným Psem na cestě Pavla Vilikovského a pokračovat budu Ballou (úžasné setkání v Lese!), Pišťankem, Lavríkem, Pupalou, Keratou, Kompaníkovou… A když Balla, tak i Palla. Zase po čase jsem otevřel knížku Jak zalichotit tlusté ženě / Kdyby byl krtek velkej jako prase od Mariana Pally. Vynikající!

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia): Právě jsem dočetla a vřele doporučuji vzpomínky Dagmar Šimkové na její věznění v padesátých letech. Komunisté ji zavřeli v roce 1952, když jí bylo dvacet tři let, a seděla až do roku 1966. Knížka se jmenuje Byly jsme tam taky. Vzpomínek na komunistické lágry jsem četla několik, ale tahle knížka mne velmi zaujala svou literárností a silnými obrazy, zároveň ale i věcností, syrovou otevřeností a černým humorem. Byla to pro mě jedna z nejsilnějších zpovědí, jaké jsem k totalitnímu věznění u nás četla. Nyní se chystám přečíst knížku Digitální demence, kterou mi doporučil kamarád, historik Vojta Vlček. Manfred Spitzer se v ní zabývá současnými výzkumy neurovědců ohledně negativního vlivu sociálních sítí a digitálních technologií na naše sociální schopnosti a mozkové funkce.

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik): Protože dokončuji svůj druhý román, který je o praktikách StB v sedmdesátých a osmdesátých letech, a mezi jehož postavami je i pan profesor Jan Patočka, mám na stole neustále otevřenou knihu historika Jana Blažka Kéž je to všechno ku prospěchu obce! Podtitul hovoří za všechno: Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti. I když jde v podstatě o soubor dokumentů z archivů StB, kniha jasně ukazuje povahu totalitního režimu. A jelikož jsem o prázdninách dostal na hlídání psa, rozmazleného zlatého retrívra, tak večer před spaním si čtu v knížce J. M. Masona Psi v lásce nikdy nelžou. Není to jen o psech, ale i o lidech.

Ondřej Hložek (básník): Mám rozečteno na několika frontách. Za prvé, básnickou sbírku Kláry Goldstein Milíře, protože po Viole Fischerové doposud nepřišla autorka, která by mě uchvátila tak jako Klára. Za druhé: Rubikova kostka od Vratislava Maňáka, protože i já, i jeho hrdina, se musí vyrovnávat s nenávratně mizejícím dětstvím. K tomu bych připojil knihu Paměti uličníka od Donáta Šajnera jako čtivo k táborovému ohni, kdy ještě byla romantika v krvi. A v neposlední řadě knihu Tigrid, poprvé, protože letos uplyne sto let od narození tohoto hrdiny českého národa, člověka s vysokým intelektem, který by směle strčil do kapsy všechny současné pseudohvězdy politiky i novinařiny.

Vít Slíva (básník):

V BOUDNÍM ČASE

V boudním čase tohoto léta mě ohromovali tři duchové.

Wisława Szymborska (v překladu Silvie Kaščákové, FACE, Košice 2016):

…Na poľnej ceste leží mŕtvy chrobák.
Tri páry nožičiek zložil starostlivo na bruchu.
Namiesto chaosu smrti – elegancia a poriadok.
Hrôza toho pohľadu je umiernená,
rozsah prísne miestny od pýru po mätu.
Smútok sa nevyskytol.
Nebo je blankytné…  

Jan Wagner (Respekt 26/2017):

…kdesi za garáží,
v skřípotu štěrku, u třešně: bršlice
jako pěna, jako bezhlesý sykot vln,
co vystřikuje ke střeše…

Philip Roth (Žít jako muž, MF, Praha 2017):

…„Zemři mě,“ blábolila jako v deliriu – „zemři mě hodně, zemři mě dlouho –“…

Martin Šenkypl (básník): Nebudou to úplné knižní novinky, ale snad někoho inspirují: Witold Gombrowicz, Kosmos. Jedná se o poslední knihu od Gombrowicze, kterou jsem četl a uzavřel tím přehled o jeho prozaické tvorbě.  Zážitek z této knihy se mě již snad rok drží. Metafyzická hříčka, groteska, veledílo, absurdní příručka pro lidi, kteří se chtějí dobrat podstaty bytí, Vyberte si! Kniha má mnoho vrstev a vyžaduje velmi soustředěného čtenáře. Ale nebojte, kniha je na počet stránek hubená (s obsahem a interpretací je to právě naopak).

Jay McInerney, Zářivá města velkoměsta. Opět kratší novela. Příběh zasazený do amerického New Yorku konce osmdesátých let. Hlavní hrdina prožívá hořkou porozvodovou kocovinu, láduje se kolumbijským práškem a bojuje o každodenní přežití v anonymním světě, který je plný neónů a falešné morálky. ‎Knihu táhne skvěle zvolená stylistická forma a svižné krátké kapitoly.

David Vann, Ostrov Sukkwan. Nejnovější titul, alespoň pokud jde o české překlady. Nechci nic prozrazovat o ději, opět krátká novela postavena na velmi silném dramatickém vyprávění. Příběh ze současnosti, psychologická sonda do vztahu otce a syna. Velmi, velmi doporučuji! No a mám rozečteného Andrzeje Stasiuka a jeho Bílou Vránu. Nálada a atmosféra knihy v lecčems evokuje polský kultovní film Sekerezáda.‎ Čili beat generation po polském vzoru. Stachura nakonec není zmíněn náhodně.

Martin Klimeš (kurátor): Motám se už více než rok kolem knih Daniely Hodrové, kterými jsem pohlcován a zase mne přestávají bavit, střídá se to jako mořský příboj. Její eseje čtu jako proud uměleckého textu, který když dočtu, tak si nepamatuji, co bylo na jeho počátku. Čtu je podruhé, potřetí a jsem na tom podobně. Ale kladení slov a vět, konstrukce myšlenek a jejich působení mne pokaždé uchvátí. Její romány čtu od toho posledního zpátky proti proudu času, ve kterém vznikaly. Není to ideální, vlákna příběhů jsou stále pevnější, kontury významů jasnější a místa přesnější. Jako návrat z vesmíru na Zem, já mám ale raději pohyb vzhůru. Dovolenkové čtení to zrovna není, ale v létě je třeba více prostoru a možnosti soustředění, tak proč se do knih Daniely Hodrové neponořit.

Z vedlejší hromádky na mém stole na sebe upozorňují knihy Věry Linhartové z 60. let, které jsem si po delší době zase nachystal. Už samotné názvy jako Dům daleko, Přestořeč a Rozprava o zdviži upozorňují, z jaké precizní jazykové dílny pocházejí. Ale nejčastěji teď po večerech čtu Deníky Witolda Gombrowicze. Jaká umanutost a zarputilost v tom muži byla, jaká sebestřednost a sebevědomost, nelítostnost, jaká názorová jasnost a nekompromisnost. Stejné vlastnosti můžeme vidět na fotografiích tváře autora ve zralém věku. Určitě se ještě poohlédnu po jeho románech, které jsem nečetl a u nás vyšly. Např. Ferdydurke, Pornografie, Kosmos a další.

Martin Tomášek (literární vědec): Beletrie a úvahy o ní patří k mé každodenní práci, léto je tudíž obdobím, kdy fikční světy opouštím a nechávám se pro změnu okouzlovat texty mapujícími svět a jeho obyvatele. V biografii Alexandra von Humboldta, kterou Andrea Wulf nazvala Vynález přírody (objevil mi ji kamarád během naší každoroční cyklopouti, tentokrát Českým lesem), jsem se například dočetl, že jedním z výsledků přírodovědcovy cesty do Ruska roku 1829 bylo jasnozřivé pojmenování tří způsobů, jimiž lidé ovlivňují přírodní prostředí – kácení lesů, bezohledné zavlažování a „ohromné množství páry a plynů“ produkované průmyslem. Přidejte k nim megalomanskou výstavbu, bezohlednou dopravu a všudypřítomné zamoření odpadky a vítejte v naší každodenní realitě. Abychom ovšem zcela nepodlehli depresi, něco jsme se za ta bezmála dvě století přece jen naučili: německý lesník Peter Wohlleben nám v knihách Tajný život stromů a Citový život zvířat chytře i čtivě ukazuje, že „sovy nejsou, čím se zdají být“. Doporučil jsem je letos každému, s kým jsem si vyměnil víc než jen pár zdvořilostních slov.

Jiří Macháček (šéfredaktor nakladatelství Protimluv): Mým letním čtenářským zážitkem byla opětovná četba výboru povídek Isaaka Babela, který vyšel ve druhém vydání v Mladé frontě v roce 1965. Babelovu upřímnost, úsečnost, mnohovrstevnatý jazyk, který tak kongeniálně převedl Jan Zábrana, jsem hltal všemi smysly. Třeba hned tu první, tak dětsky upřímnou, ale přitom strašlivě krutou povídku o chlapci, který při násilném pogromu na Židy přijde o své holuby, které si mohl koupit za to, že úspěšně složil zkoušky na gymnázium… Nedalo mi a musel jsem sáhnout po Rudé jízdě, proslaveném Babelově souboru povídek z doby ruské revoluce, kde mě zas uhranula povídka o malíři Apolkovi, který maloval pro chudé sedláky ikony s jejich vlastními podobami a byl za to samozřejmě exkomunikován místním farářem.

A určitě doporučuji k letnímu čtení téměř tisícistránkovou knihu Katalánce Jaume Cabrého Přiznávám, že… vydanou u Dybbuku před dvěma lety. Příběh rodiny Ardevolů ukazuje spletité a tragické vztahy mezi otcem a synem na pozadí frankistického Španělska, je však také milostným vyznáním syna k jediné životní lásce Lauře. Příběh končí až po roce 2000, kdy hlavní hrdina rozumějící víc než deseti jazykům, včetně aramejštiny, umírá kvůli nevyléčitelné degeneraci mozku. Jako hudebníka mě zaujala jedna rovina vyprávění, která se prolínala s příběhem Ardevolů – ti totiž jako vášniví sběratelé starožitností získali v pohnutých poválečných dobách velmi cenné housle zvané Vial. Legenda o nich vypráví, že jsou udělány ze dřeva stromu, který vyrostl ze srdce zabitého člověka. Jejich prokletí jako absolutní zlo se postupně a nezadržitelně ukazuje na všech majitelích tohoto podivuhodného mistrovského nástroje, a tedy nakonec i na členech rodiny Ardevolů.

Ei (malířka, básnířka): Tak zde je, co právě čtu: Sarah Waters, Zlodějka. Pro mě už pátá kniha autorky, specialistky na viktoriánskou dobu špínou prolezlého Londýna. Odvážnější Oliver Twist s postavami z nuzných podmínek čelící ještě nuznějším zítřkům. Velmi čtivá, napínavá a dobře napsaná kniha. Barnaby Martin, Aj Wej Wej a jeho uvěznění. K tomuhle vánočnímu dárku se dostávám paradoxně až po zhlédnutí Wej Wejovy pražské výstavy. Kniha je pojata značně vypravěčsky, i když se jedná o rozhovor. V několika okamžicích má čtenář pocit, že proklouznul do fantasy, v němž se snaží temný stín rudé strany ubít tělo i ducha svérázného umělce. Čtení depresivní, nemá vítězů, jen otevřených hrobů k nakouknutí. Ale míra klidu a vytrvalost umělce je možná ten styčný bod světla v zatemněné společnosti. Stephen King, Konec hlídky. Kdo má rád Kinga, pochopí… A po návštěvě Levných knih za hubičku: Arthur Rimbaud, Má bohéma nebo svazek povídek Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy staletí minulých (Tolstoj, Poe, White, Doyle…) je dokonalým letním osvěžením pro ty, co inklinují k temnější formě literární zábavy.

Petr Pazdera Payne (spisovatel, výtvarník): Velmi rád se podělím o svůj poslední čtenářský zážitek. Bohužel ona kniha, na niž chci upoutat pozornost, nevyšla doposud česky (kniha byla zatím přeložena do bulharštiny, francouzštiny, řečtiny, italštiny, srbochorvatštiny, španělštiny, švédštiny, angličtiny… přelouskal jsem ji ve španělštině), nepochybně ji však někdo brzy přeloží, jestli se tak už nestalo, a vyjde. K jejímu autorovi jsem se dostal oklikou. Navštívil jsem letos v červnu kouzelné albánské město Gjirokastër. Narodil se v něm v roce 1908 albánský diktátor Enver Hoxha, ale tato skvrnka je, jak jsem na místě zjistil, překryta narozením vynikajícího albánského spisovatele, ztělesňujícího právě za časů Hoxhova režimu svědomí národa; jmenuje se Ismail Kadare (nar. 1936). Na své rodné město vzpomíná, jak mi na místě s nadšením vylíčila jedna postarší švédská turistka, v knize Kamenná kronika. Onou knihou, kterou bych rád doporučil, je Palác snů (Tirana 1981). Román, situovaný do dob osmanské říše, nás vtahuje do tenat tajemné a mocné státní instituce, v níž se denně soustředí obrovské množství snů obyvatel celého impéria za účelem vyhledávání předzvěstí, předjímání a zejména ovlivňování budoucnosti. Tak, jak sny procházejí odděleními Recepce, Selekce a Interpretace, jak jsou evidovány, tříděny a archivovány, tak lze některé sny svévolně vyzdvihnout, případně i dle potřeby dotvořit a povýšit na orákulum navozující proměny státu, a jiné – včetně jejich nositelů – coby nežádoucí zlikvidovat; výsledně tak manipulovat dějiny a provozovat neprůhlednou hrůzovládu. Kadare nás upozorňuje, že ten, kdo vládne nad prorockými sny, tj. nad sny, jimž společnost přisuzuje nezpochybnitelnou autoritu, může pohříchu vládnout i nad touto společností. Česky již vyšel Kadareho román Krvavý duben (2007), a už se na něj chystám, jen co dočtu vynikající Sekerezádu Edwarda Stachury (Odeon 1980). Právě jsem si opsal tuto větu: „Pivo se mi nádherně rozlévalo po hlavní třídě i vedlejších uličkách.“

Milan Bátor (hudební kritik): Po dlouhém pátrání v antikvariátech se mi podařilo sehnat knihu Vzpomínky hudebníka XVIII. století, které svému synovi diktoval těsně před svou smrtí skladatel Karel Ditters z Dittersdorfu. Jedná se o naprosto úchvatné svědectví toho, jak to v tzv. hudební branži chodilo v druhé polovině 18. století. Dittersdorf byl považován za jednoho z nejlepších hudebníků své doby, léta působil jako kapelník na zámku Jánský vrch v Javorníku, kde vytvořil skvělou kapelu, s níž prováděl své symfonie, smyčcové kvartety a komické opery buffy. Obrovská pokora, s kterou vzpomíná na své začátky u prince Josefa, jasnozřivé a bystré úsudky o hudbě a interpretaci dělají z této knihy jedinečný dokument. Překvapilo mne také, jak poutavý a vzrušující vyprávěcí styl kniha má. Škoda, že Dittersdorf nic jiného než své memoáry nenapsal. Naštěstí existuje několik stovek jeho skladeb, které stojí za poslech. Kniha je laskavým pozváním do kroniky jeho života. Dittersdorfova hudba je branou do jeho duše. Druhá kniha, která mě momentálně přitahuje, je Vladimír Menšík a jeho filmy od Lumíra Holčáka. Ta je dosud nejucelenější, plastickou kronikou filmů tohoto herce, která přináší nejen základní informace o všech Menšíkových filmech, ale obsahuje také úryvky dobových kritik i precizně formulované hodnocení v současném kontextu. Při listování knihou Vladimír Menšík a jeho filmy nevycházím z úžasu, jak to mohl Láďa všechno stihnout za jeden lidský život! A současně mám strašnou radost, že zdaleka ne všechny filmy s ním jsem už viděl. Závratná rychlost jeho života jej přivedla do hrobu o dost dřív, ale tak to u géniů prostě už někdy chodí. Pánbů za něj zaplať!

Vladimír Jaromír Horák (básník): Všem, kteří se chtějí oprostit od zatížení analytického myšlení a svého falešného já, bych určitě doporučil knihu Moc přítomného okamžiku, kterou napsal badatel a duchovní učitel německého původu Eckhart Tolle. Kniha je určena všem, kteří hledají vnitřní klid, chtějí se zbavit svých vnitřních problémů, hledají své skutečné já a prožitek hluboké vnitřní radosti. Velmi mne také zaujala kniha ukrajinského básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jurije Andruchovyče Moskoviáda, která zajímavým způsobem zachycuje atmosféru moskevského podzemí na přelomu 80. a 90. let minulého století „…kde lidé padají z oken kvůli vodce, a ani piva se nedostává na všechny (…) ale televizní věže mezitím vysílají nakažlivou malátnost a otupělost (…) a venku nastává déšť“. A konečně do třetice bych doporučil knihu Střípky deníku, kterou napsal francouzský dramatik, esejista, prozaik a básník rumunského původu Eugéne Ionesco. Jde o útržkovité záznamy snů, úvah, názorů a vzpomínek, odrážejících autorovu hlubokou niternou krizi a o jeho snaze překonat existenciální úzkost a nikdy nekončící pochybnosti.

David Bátor (básník): Při práci na bezručovské antologii (Jako v nebi, tak i na zem. Petr Bezruč 1867 – 2017, antologie k 150. výročí narození) jsem neměl moc času na čtení. Přesto jsem tu a tam urval poklidnou chvilku a věnoval se zejména četbě kvalitní poezie. A těch několik letních čtenářských zážitků, které mě nesmírně obohatily. Nejprve bych se rád zmínil o třetí básnické sbírce opavského básníka Ondřeje Hložka. Tato kniha mě svým způsobem neustále fascinuje. Jde především o básníkův jazyk, který uzrál do zvláštní a osobité podoby. A není vůbec jednoduché nahlédnout do toho ticha, do té syrovosti. Ano tato poezie jde skutečně na dřeň a svým způsobem i za slovo. Jako by Hložek místy byl v určitém zásloví. Tam člověk nedohlédne a ani slovy nevypoví. Opravdu silná poezie! Tato kniha vyšla v nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička v roce 2017.

A dále bych vřele doporučil dvě knihy z nakladatelství Vyšehrad (na tomto skvělém nakladatelství jsme se shodli s básníkem Petrem Hruškou, že patří k nejlepším u nás právě díky výběru kvalitní poezie, ale i pro skvělou grafickou úpravu a jedinečnou typografii Vladimíra Vernera), které čtu už přes dva měsíce a stále se k nim vracím, neboť nelze jinak. Jde o dvě knihy katolického básníka Jana Zahradníčka: Rouška Veroničina a Dům Strach. Jednu báseň z Roušky Veroničiny jsem recitoval v červenci na Boudě u básníka Víta Slívy. Dočetl jsem. A oba jsme s Vítem povzdechli. Co s tím? A co my tady se slovy? Marná sláva, neboť proti takové poezii jsme úplně všichni malí a nepatrní.

Martin Jiroušek (kulturní redaktor, majitel antikvariátu): Nové knihy si zásadně nekupuji, těch neznámých autorů v antikvariátech je stále hodně, ale doporučovat je by ztratilo smysl a přispělo k jejich nežádoucí popularizaci. Takhle se mi teď podařilo zřejmě zjistit, odkud pochází Nohavicův exemplář Máje a zda je podpis Máchy opravdu pravý. Z profesionální deformace jsem si ale před pár dny vyžádal recenzní výtisk novinky, vědecké studie Hrůza v české literartuře od polského bohemisty se stylovým příjmením Patrycjusz Pająk. Academia, která u nás knihu vydala, ji promuje jako „vůbec první komplexní monografii věnovanou české hrůzostrašné literatuře“. Není to zdaleka pravda. V knize chybí spousta informací i jmen, odhadem zpracovává jen 30 procent toho, co se ve skutečnosti nabízí, přesto jde o bohatě inspirativní čtení, které navíc přichází z tábora zbožňujícího češství, je tedy na čase čechofilným Polákům ukázat, co se skrývá pod levnou slupkou. Pająk detailně vysává a k hororu připoutává romantické klasiky jako Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben, Jakub Arbes, dokonce Josef Svátek, Spiess nebo Kramerius. Postupuje přes avantgardu, expresionisty až k současnosti, všímá si i samizdatu. Stín gotické hrůzy, jak připomíná, lze dokonce najít v jinak pro mnohé nevinné Babičce Boženy Němcové. Takových připomenutí z primární literatury skutečně nabízí obrovské množství, chybí snad jen Josef Škvorecký nebo Emmerich Alois Hruška, díry lze najít i v jinak poutavém připomenutí české upírské tradice. Bádání originálně zahajuje Haškovým Švejkem, který mu slouží k rozšíření hrůzostrašného aparátu, i když Hašek by si zasloužil detailnější prozkoumání. Třeba jen tím, že si v jedné své povídce balí slanečky do stránek vytržených z krváku Lidokupec amsterodamský. Bohužel tyto romány, o jejichž likvidaci se postarala církev i obrozenci, tady jsou smeteny na hromadu tradičních akademických klišé a nejsou nijak blíže zdokumentovány. Vedle „erudice, odkazů na filozofii a teorii, Pająk „vyděsí“ i tím, že v knize není žádný obrazový materiál. Navíc, přestože se jedná o polského autora, o svých krajanech, kteří českou hrůzu částečně také formovali, záhadně mlčí.

Oskar Mainx (literární vědec): Čtu knihy Shaun Tana nebo v nich jen tak listuji. Shaun Tan (*1971) je rodák z australského Perthu, výtvarník, autor kreslených filmů, ilustrátor, v posledních letech i prozaik. Získal řadu ocenění, třeba filmového Oscara, kterého obdržel v roce 2010 za krátký animovaný film The Lost Thing (Ztracená věc). O rok později dostal Cenu Astrid Lindgrenové. Je inspirován mnoha osobnostmi a vlivy, od světového umění (van Gogh, Edward Munch) až po viktoriánství Edwarda Goreyho nebo Tima Burtona. Hlásí se jako ke svému učiteli také k Petru Sísovi. Jednou z jeho výtvarně i textově výrazných knih jsou Pravidla léta (čes., 2014). Právě v létě nás totiž dostihují události, věci a tvorové, se kterými se jindy skoro nesetkáváme. Hlavně v létě se upomínáme na časy dětství. Tanovy příběhy se ostatně odehrávají kdesi v meziprostorech, na okrajích měst, městeček, v zastrčených ulicích, zadních vchodech domů, v pozapomenutých koutech, kolem nichž dennodenně procházíme, už jako slepí dospělí. Právě v létě totiž může „šlápnutí na šneka“ vyvolat obrovský vír strhávající do sebe všechno živé i anorganické… Shaun Tan má také zkušenost emigranta s čínsko-malajskými kořeny, kterou doslova fantasticky ztvárnil v grafickém románu beze slov Nový svět (čes. 2012). O ztracenosti, vykořeněnosti emigrantů při hledání jejich nových (či dočasných) domovů se dnes z mnoha důvodů nemluví. A tak je dobré jeho knihy aspoň občas „prolistovat“.

Roman Polách (básník, literární vědec): V červenci mezi mé milejší povinnosti patřilo moderování několika večerů Měsíce autorského čtení, mezi něž byl zařazen také večer Marka Šindelky. Marek četl ze své poslední knihy Únava materiálu. Je to kniha doporučeníhodná hned z několika důvodů, které se mi mimo jiné spojují i s další letní četbou. Kniha se velice intimně dotýká aktuálního tématu uprchlictví, ale činí to formou, která je na mnoha částech silně existenciálně „lyrizovaná“ příklonem k akcentaci tělesnosti postav a k jejich bezprostřednímu vnímání světa. Kniha tak nepůsobí násilným, plakátovým dojmem, ale přibližuje se především problematice lidskosti oněch tragických postav. Postava jednoho z bratrů je vykreslena takřka optikou pravěkého putování, jež není vázáno na určitý historický čas a konkrétní konflikt, ale nutí nás přemýšlet o nevědomé samozřejmosti našeho vnímání světa v euroamerickém prostoru – jak daleko jsme schopni vyjít za hranice naší jistoty, jak daleko jsme schopni zajít do nejistoty, jak důsledně chceme žít autentický život. Kniha je tedy velice zajímavým příspěvkem do soudobého promýšlení tzv. angažované literatury, která mnohdy trpí přílišnou jednostrannou akcentací určitých ideologických konstruktů (čemuž se bohužel nevyhnul ani Šindelka, především v části věnované „válečným turistům“). A poslední důvod, který se mi s knihou spojuje, je právě ona provokující možnost knihy promýšlet věci v obecnějším pojetí, neboť ovlivněn četbou knihy Kapitalistický realismus Marka Fischera nacházím s Únavou materiálu určité styčné body, které rozvíjejí lacanovskou problematiku „Reality“ (tedy toho, jakým způsobem je nám nevědomě a přitom samozřejmě předkládán svět skrze kapitalistickou optiku) ve střetu s „Reálnem“, tzn. s jakýmisi trhlinami, jež jsou traumatickým bodem tohoto systému a poukazují na nekonzistentnost a onu výše zmíněnou samozřejmost našeho mnohdy modelového prožívání světa. Šindelka tak svým způsobem poukazuje na traumatizující problém dnešní společnosti (a zároveň na trhliny uprostřed „kapitalistického realismu“), neboť motiv uprchlictví a jejich Reálno velice silně narušuje Realitu konzumerismu a kapitalistických hodnot založených především na vnímání společnosti jako neustálého souboje silného se slabým, kde peníze definují nejenom náš společenský statut, ale také naše lidství a znemožňují nám prožít elementární soucit s cizími lidmi.

Ivo Kaleta (majitel grafického studia a vydavatel): Přestože mi tuhle knížku doručil Ježíšek, odstrkoval jsem ji od sebe poměrně dlouho. Napsal ji Wolf-Dieter Storl a nese pyšný název Zahrada jako mikrokosmos. O tom jako stvořitel jednoho takového živoucího a nevděčného mikrokosmu, který jsem vzdělal z polomrtvého zchemizovaného rumiště, něco vím, takže hned tak na nějaký podezřelý titul neskočím. Důvěru ve mně nebudila ani rozjuchaná esoterická koláž plná tajuplných významů na omyvatelných deskách knihy. Co když mi při čtení všech těch hlubokých pravd na čele vyrazí třetí oko nebo muškátová dýně na zádech, zašmodrchají se mi bio čakry, nebo vyvolám z kompostu ducha sv. Marvilia, patrona zahrádkářů, který pak bude obcházet po nocích zahradou a pyskovat, co všechno se dalo udělat lépe. Přesto jsem knihu nakonec otevřel a musím přiznat, že zatím – načínám pátou kapitolu –  je na astrální frontě celkem klid, v reálu však četba přináší nečekanou úrodu. Způsob, jakým ve středověku pomocí několika proměnných systematizovali přírodní procesy, typologii rostlin, vztahy mezi jednotlivými druhy, jejich nároky, životní fáze atd. je překvapivě přesný, praktický a přístupný do té míry, že by mu snad porozuměl i Vítězslav Jandák. Vypadá to, že tehdejší agronomové nechápali zahradní hemžení jen jako prostou fabrikaci plodů ke konzumaci, ale jako obraz světa, jehož pozorováním a přetvářením můžeme vedle erteplí vypěstovat cosi navíc i v sobě samých a zahlédnout v malém měřítku principy důmyslné mechaniky onoho velkého hodinové stroje, který tiká za našimi ploty. Zkrátka taková outdoorová alchymie pro masy. Ale ať už je to jak chce, v každém případě uvidíte po přečtení knihy svůj zahradní mikrokosmos (případně truhlíky na balkoně) v nových, překvapivě komplexních a imaginativních souvislostech. To vše za cenu flašky běžného herbicidu.

Petr Pěnkava (herec): Letošní léto mne zastihlo vedle četby pracovních materiálů při dočítání druhého dílu „marsovské trilogie“ Zelený Mars K. S. Rrobinsona. Kniha plná zvratů o kolonizaci Marsu, která vycházejí ze skutečných vědeckých poznatků technických i sociálních, si mne podmanila a s napětím očekávám díl třetí. Všem vřele doporučuji.